Pejkán: nesmrtelný šíp íránských silnic

TEHERÁN - Pejkán je jako upír, je nesmrtelný, tvrdí jeden z představitelů íránské automobilky Chodro, z jejíchž pásů vyjíždí už 34 let automobil, který je pro Íránce totéž, co pro Italy Fiat 500, či Trabant pro občany někdejší NDR. Pejkán je nedílný a nepřehlédnutelný účastník íránského silničního provozu, ale to neznamená, že se to nemůže změnit. Příští měsíc z Chodra vyjede zbrusu nový Samand neboli hnědák a není vyloučeno, že zlaté časy pejkánu jsou sečteny, píše agentura AP.

Pejkán (neboli šíp) je čtyřválec, jehož karosérie každému připomene minulé časy, protože je dodnes skoro věrnou kopií britského vozidla Hillman Hunter, které se přestalo vyrábět v roce 1979.

Přežil islámskou revoluci, jež zemí otřásla před 22 lety, a zůstal domácí jedničkou i v 90. letech, kdy íránské automobilky včetně Chodra získaly licence pro domácí výrobu zahraničních konkurentů značky Peugeot, Renault nebo Nissan.

Je skoro jisté, že 70 procent všech automobilů, které jsou v pohybu na íránských silnicích, jsou značky Pejkán. Vedle buicků, cadillaků a dalších předrevolučních veteránů, které jsou na silnicích stále vidět, vypadá pejkán jako krabice na boty. Ale je "to íránské zlato", jak říká průvodce automobilkou. "Spraví to každý a prodáte to kdekoli," tvrdí. 

Za pouhých 56 miliónů ríjálů (7000 dolarů), tedy za cenu v Íránu rozumnou, získáte jednoduchý a účelný dopravní prostředek - motor o obsahu 1600 kubických centimetrů a chromové nárazníky; kryty kol, co vypadají jako stříbrné talíře, a velká hranatá čelní světla; okna na kličku a příruční skříňku na rukavice, kam se nic než jeden pár rukavic nevejde; a pak také sympatické výstřelky jako zapalování schované někde pod křehkou palubní deskou a tachometr ukazující zde fantastické 200 kilometry v hodině.


Vybrat si můžete ze dvou barev - čistě a špinavě bílé. Je zbytečné pídit se po variantách se stahovací střechou, klimatizací či dalším přídatných vybavením. Zato náhradní díly si koupíte i v té nejzaplivanější vsi. Od roku 1967 z automobily vyjelo 1,5 miliónu pejkánů. Dnes se zde denně vyrobí 520 kusů. 

Vzhledem k hospodářské mizérii, v níž žije mnoho Íránců, dnes jezdí po silnicích mnoho skutečných veteránů. Až na boule, skvrny a větší barevnou škálu jsou od těch, co vyjíždějí z automobilky dnes, k nerozeznání.


I kdyby se samandovi na trhu nedařilo, což se neočekává, i tak se nad pejkány stahují mračna. Například teheránský starosta a další nepřátelé starých časů chtějí prosadit zákaz provozu velmi starých vozů, protože se tak chtějí zbavit smogu visícího nad íránskými městy.


A pak je tu také fakt, že se Írán touží stát členem Světové obchodní organizace, což znamená, že bude muset otevřít dosud chráněný trh zahraniční konkurenci. Dovoz automobilů byl zakázán v roce 1993, aby Chodro a další domácí producenti udrželi cenná pracovní místa. Mluvčí Chodra Hamíd Lajláz Mehrabadí je optimista. "Ať se stane cokoli, pejkán bude součástí Íránu napořád," říká. 

A ví, o čem mluví. Taxikář Mohammad Moherání vás proveze centrem Teheránu ve svém pejkánu slátaném rezavým drátem, trubkami a všelijakými hřebíky a nýty. Automobil rachotí, ale majitel je přesvědčen, že pod kapotou doutná síla na několik
dalších desetiletí. "Ten mě možná přežije," říká bezstarostně padesátiletý Teheránec.

Iránské silnice v poledním žáru