Kdy jste začínal s řízením a jaké bylo vaše první auto?
Na dnešní poměry jsem začínal řídit docela pozdě, až když mi bylo sedmadvacet. Prvním autem byla Tatra 12, kterou jsem koupil za tři tisíce. I další auta byla z druhé ruky - Renault 4, Opel Kapitan. První nové auto jsem si koupil až v roce 1969 během svého angažmá v Holandsku. Byl to šestiválcový Ford Capri. Když tak na něj vzpomínám, myslím si, že měl vůbec nejzajímavější motor ze všech aut, s jakými jsem kdy jezdil.
Vy si asi potrpíte na silné motory, nebo se mýlím?
No, to je pravda. Ford Mustang, který následoval pak, byl osmiválec, potom jsem dvanáct let jezdil s Range Roverem a teď mám Land Rover s osmiválcovým dieselem o objemu přes šest litrů.
Využíváte síly těchto motorů k rychlé jízdě?
Bývaly doby, kdy jsem opravdu na volných silnicích jezdil od 160 kilometrů výše, jenže to bylo v době, kdy ještě nebyl zdaleka takový provoz, a také dokonce i u nás se mohlo mimo obce jezdit neomezenou rychlostí. Dnes už jezdím jinak, a nejen proto, že tohle mé současné auto rychleji než nějakých sto třicet až sto čtyřicet kilometrů za hodinu nejede.
Pro vás mají zvuky, a tedy i zvuk motoru asi jiný význam než pro ostatní smrtelníky. Vybíral jste si auta i podle toho, jak se ozývá jejich motor?
No, určitě to svou váhu mělo a má. Když jsem byl mladší, tak jsem skutečně dost dobře dokázal typ auta poznat jen podle zvuku. A přiznám se, že auto, jehož zvuk se mi nelíbí, bych si nekoupil. Tak třeba obyčejné diesely rád nemám pro ten jejich protivný zvuk Karle, Karle, Karle. Ovšem můj osmiválec má úplně jiný.
Najel jste dva miliony kilometrů, což je dávka, kterou zpravidla vydatně oslavují i profesionální řidiči. Bylo to bez nehod?
Bohužel ne. Měl jsem dvě nehody a zvláště ta druhá pro mne mohla mít dosti neblahé následky. Jel jsem v Praze kolem ruské ambasády a autobus vyjíždějící ze zastávky mi dával znamení, že ho mohu předjet. Já se na to bohužel spolehl. Jenže tam se v ten okamžik přiřítil kluk na motorce a přelétl mi přes auto. Byl docela dlouho v nemocnici a mně hrozil soud. Naštěstí se motocyklista nakonec vyléčil a k soudu jsem nemusel díky tomu, že se prezidentem stal Husák a následovala plošná amnestie.
Kam nejčastěji jezdíte autem?
V posledních desetiletích zpravidla pracovně do Británie, odkud jsem si také Land Rover přivezl. Pro zajímavost - mám v něm pravostranné řízení a kvůli tomu jsem si musel žádat na úřadech o výjimku. Jenže jezdím už čím dál méně, spíše teď lítám. Přece jen těch sedmnáct set kilometrů je už pro mne docela únavných.
Posloucháte v autě hudbu?
Ne, můj motor je tak hlučný, že přitom by se nic poslouchat nedalo. Spíše leckdy uvažuji o špuntech do uší.
Projel jste takřka celou zeměkouli. Jsou země, kde se vám řídí lépe a kde hůře?
Velmi rád řídím například v Itálii. Řidiči tam jezdí rychle, ale přitom inteligentně. Dobré pro ježdění autem jsou také Spojené státy, dříve to platilo i o Německu, ale provoz tam už příliš zhoustl.
Na dnešní poměry jsem začínal řídit docela pozdě, až když mi bylo sedmadvacet. Prvním autem byla Tatra 12, kterou jsem koupil za tři tisíce. I další auta byla z druhé ruky - Renault 4, Opel Kapitan. První nové auto jsem si koupil až v roce 1969 během svého angažmá v Holandsku. Byl to šestiválcový Ford Capri. Když tak na něj vzpomínám, myslím si, že měl vůbec nejzajímavější motor ze všech aut, s jakými jsem kdy jezdil.
Vy si asi potrpíte na silné motory, nebo se mýlím?
No, to je pravda. Ford Mustang, který následoval pak, byl osmiválec, potom jsem dvanáct let jezdil s Range Roverem a teď mám Land Rover s osmiválcovým dieselem o objemu přes šest litrů.
Využíváte síly těchto motorů k rychlé jízdě?
Bývaly doby, kdy jsem opravdu na volných silnicích jezdil od 160 kilometrů výše, jenže to bylo v době, kdy ještě nebyl zdaleka takový provoz, a také dokonce i u nás se mohlo mimo obce jezdit neomezenou rychlostí. Dnes už jezdím jinak, a nejen proto, že tohle mé současné auto rychleji než nějakých sto třicet až sto čtyřicet kilometrů za hodinu nejede.
Pro vás mají zvuky, a tedy i zvuk motoru asi jiný význam než pro ostatní smrtelníky. Vybíral jste si auta i podle toho, jak se ozývá jejich motor?
No, určitě to svou váhu mělo a má. Když jsem byl mladší, tak jsem skutečně dost dobře dokázal typ auta poznat jen podle zvuku. A přiznám se, že auto, jehož zvuk se mi nelíbí, bych si nekoupil. Tak třeba obyčejné diesely rád nemám pro ten jejich protivný zvuk Karle, Karle, Karle. Ovšem můj osmiválec má úplně jiný.
Najel jste dva miliony kilometrů, což je dávka, kterou zpravidla vydatně oslavují i profesionální řidiči. Bylo to bez nehod?
Bohužel ne. Měl jsem dvě nehody a zvláště ta druhá pro mne mohla mít dosti neblahé následky. Jel jsem v Praze kolem ruské ambasády a autobus vyjíždějící ze zastávky mi dával znamení, že ho mohu předjet. Já se na to bohužel spolehl. Jenže tam se v ten okamžik přiřítil kluk na motorce a přelétl mi přes auto. Byl docela dlouho v nemocnici a mně hrozil soud. Naštěstí se motocyklista nakonec vyléčil a k soudu jsem nemusel díky tomu, že se prezidentem stal Husák a následovala plošná amnestie.
| LIBOR PEŠEK: Má v autě pravostranné řízení a kvůli němu musel žádat na úřadech o výjimku. |
V posledních desetiletích zpravidla pracovně do Británie, odkud jsem si také Land Rover přivezl. Pro zajímavost - mám v něm pravostranné řízení a kvůli tomu jsem si musel žádat na úřadech o výjimku. Jenže jezdím už čím dál méně, spíše teď lítám. Přece jen těch sedmnáct set kilometrů je už pro mne docela únavných.
Posloucháte v autě hudbu?
Ne, můj motor je tak hlučný, že přitom by se nic poslouchat nedalo. Spíše leckdy uvažuji o špuntech do uší.
Projel jste takřka celou zeměkouli. Jsou země, kde se vám řídí lépe a kde hůře?
Velmi rád řídím například v Itálii. Řidiči tam jezdí rychle, ale přitom inteligentně. Dobré pro ježdění autem jsou také Spojené státy, dříve to platilo i o Německu, ale provoz tam už příliš zhoustl.
