Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jde to i bez trabantů. Na motorku je třeba potvrzení, že nejsi terorista

aktualizováno 
Balíme to, končíme. Připadáme si stejně jako horolezec těsně pod vrcholem hory. Do Bangkoku zbývá tisíc kilometrů, ale auta už dál nedostaneme. A přece ne, nevzdáme se, pojedeme na motorkách. Kde je vůle, tam je cesta, zní přece heslo naší výpravy, píše Dan Přibáň v závěrečném díle expedice Trabantem napříč Tichomořím.

Bangkok a nejlepší tým, jaký kdy tvořil žlutý cirkus! | foto: Vojtěch Duchoslav, Jakub Koucký, Marek Duranský - expedice Trabantem napříč Tichomořímpro iDNES.cz

Končíme, dál se nehneme! Nejsme schopní dostat auta z Indonésie do Malajsie nebo kamkoli na kontinent. Náš původní plán dojet až do Bangkoku se hroutí. Trajekty mezi Indonésií a pevninou přestaly fungovat už dávno, vydrželo pár lodí, které berou jen lidi a i ty mizí. Všichni létají.

Jediná možnost, jak dostat auta z Indonésie, jsou zelinářské lodě. Staré dřevěné bárky pendlující Malackým průlivem. Jenže peníze, které si jejich kapitáni říkají za pár set kilometrů, jsou děsivé.

Fotogalerie

Co dál? Necháme auta tady a poletíme domů? To prostě nejde. Zažila s námi toho už tolik, že je nemůžeme nechat hnít na Sumatře. Je to jako byste na konci cesty dali svého věrného koně do masových kuliček. Jenže co s nimi? Telefonujeme, mailujeme, obíháme. Kontejner do Evropy vyjde na stejné peníze jako loď na protější břeh zálivu. Jen sehnat firmu, která by do toho šla. Evropa? Ne, tam nejezdíme. Posílají nás od čerta k ďáblu, až najednou přichází mail, že by to šlo. Je to složité, ale jde to!

Končíme!

Sláva, náš žlutý cirkus nezůstane opuštěný na konci Indonésie. Je to dobrá, ale i špatná zpráva. Končíme. Dál se nejede. Chyběl už jen jeden tisíc kilometrů. Vzdáváme to jak horolezci těsně pod vrcholem vysněné hory. Hořkosladký pocit. Máme toho ale po pěti měsících na cestě už plné kecky. Prostě to zapíchneme dřív.

Stejně je to jen polovina velké cesty domů z Austrálie do Česka, dojedeme to za dva roky. Má to logiku, o nic nejde. Tohle musí všichni doma pochopit, kamarádi, fanoušci, sponzoři. A taky to chápou. Udělali jsme, co šlo. Rozhodnuto, končíme! A všichni už nadšeně vypráví, na co se doma těší a plánují, co udělají po návratu. Halušky, urpiner, sushi. Jen náčelník Dan nevypadá, že by se někam těšil.

Clíme motorky. Už jsme v Indonésii skoro dva měsíce a naše víza na 60 dní rychle končí. Naučili jsme se tady hodně, zejména mistrovskému lelkování, nicnedělání a čekání na něco. Prý tomu tady říkají jam karet - gumový čas.

Clíme motorky. Už jsme v Indonésii skoro dva měsíce a naše víza na 60 dní rychle končí. Naučili jsme se tady hodně, zejména mistrovskému lelkování, nicnedělání a čekání na něco. Prý tomu tady říkají jam karet - gumový čas.

Hlavou se mu honí pořád stejné myšlenky: nedokázali jsme dojet do cíle. Vzdáváme to pár metrů pod vrcholem a podmínky nejsou tak špatné, abychom se nepokusili jít dál. Domů se dá těšit až z Bangkoku. Tvrdohlavost, naivita, romantika, blbost?

Dan není hlučný a užvaněný jako vždycky. Chodí jak tělo bez duše a není s ním řeč. Nakonec už to nevydrží a vypadne z něj to, co celou dobu převaloval v hlavě. „Poletím do Malajsie, koupím tam starou malou motorku a dojedu to na ní.“ Zbytek výpravy se zatvářil překvapeně. „To si můžeš poslat čezetu na druhý břeh a jet s ní,“ navrhuje Marek a má pravdu. Doprava motorek je na rozdíl od aut docela levná. To je nápad! Dan evidentně pookřál. Zase tu je plán, zase je šance to celé dokončit.

Marek se najednou začne tvářit smutně, vlastně by jel taky. Dominika to má stejné. A tak přišel čas na velkou otázku. Kdo by byl ochotný pokračovat na motorkách, které nějak někde seženeme?

Jedeme dál!

Napřed to vypadá, že pojedeme tak čtyři, pak se všechno ale láme. Dominika, Marek, Radek, Marek Mk II, Vojta i Kika, které je úplně jedno, že pojede dál bez vozíčku, a nakonec i Zdenda, který už dva měsíce prohlašuje, že to je moc dlouhé. Najednou chtějí jet všichni. Všichni chtějí shánět motorky, všichni chtějí pokračovat. A nikomu nevadí, že se místo poloviny září vrátíme na jeho konci. Že ta cesta bude trvat půl roku! Od začátku jara po začátek podzimu. Všem, jako by se vlila do žil nová krev. Dojedeme do Bangkoku! Půjde to. Nejde to takhle vzdát!

Jawa, čezeta a jejich nové kámošky honda a suzuki. Staré vyrachtané skoroskútry, které jsme koupili za méně, než stála doprava našich motorek z Indonésie do Malajsie. To, co vypadalo ze začátku jako naprosto bláznivý plán, se stalo skutečností.

Jawa, čezeta a jejich nové kámošky honda a suzuki. Staré vyrachtané skoroskútry, které jsme koupili za méně, než stála doprava našich motorek z Indonésie do Malajsie. To, co vypadalo ze začátku jako naprosto bláznivý plán, se stalo skutečností.

Ozvaly se hlasy, že bez trabantů už to není ono. Ale naše cesty nikdy nebyly o trabantech. Byly o touze a vůli jít dál, i když všechny rozumné pohledy říkaly, že není důvod pokračovat, nebo vůbec začínat. Tahle rozhodnutí se nedělají rozumem, ale srdcem.

Lov na motorky

Rozdělili jsme si úkoly. Radek, Marek Mk II a Zdeněk vyrazí na kontinent shánět motorky, Dan se zbytkem týmu zatím naloží trabanty s maluchem do kontejneru a doletí za nimi.

Trabantem napříč Tichomořím

Všechno se znovu roztočilo na plné obrátky! S kontejnerem a nakládáním aut to nakonec přece jen jde hladce. Na druhé straně Malackého průlivu je to o poznání horší. Motorku v Malajsii nepřihlásíme, protože nemáme trvalý pobyt a nedostaneme se přes hranice, hlásí předsunuté družstvo. Shodneme se, že vyrazí o sto kilometrů dál do Thajska, abychom nemuseli řešit celníky.

O den později přichází další špatná zpráva. V Thajsku motorku nepřihlásíme bez potvrzení, že nejsme teroristi. Kdo tohle ale sakra vydává? Potvrzení o bezinfekčnosti by člověk pochopil, ale potvrzení o bezteroristovosti? Začíná digitální tažení. Opět píšeme maily a telefonujeme, sháníme někoho, kdo nám potvrdí, že nejsme teroristi, nebo nám aspoň pomůže koupit motorku.

Holky vs. kluci

Když to už už vypadá, že to klapne a vše je domluvené, kluci se seberou a odjedou do jiného města. Sakra práce! Takhle ty motorky nebudeme mít nikdy. Dominika s Kikou vidí jedinou možnost, vyrazit do města, které kluci právě opustili a kde to vypadá, že to může klapnout, a motorky seženou. Posilněny o Vojtu nasednou do autobusu do Thajska. Zatímco Marek s Danem se starají o vykládku našich motorek.

Holky a mašiny! Dominika s Kikou vyhrály závod v lovu na přibližovadla do Bangkoku. Sehnaly pojízdné motorky za jeden den, jo!

Holky a mašiny! Dominika s Kikou vyhrály závod v lovu na přibližovadla do Bangkoku. Sehnaly pojízdné motorky za jeden den, jo!

Už to vypadá, že kluci budou stopovat, když vytahují trumf: slaboučkou hondu s obrovskou sajdkárou, na které se tady vozí všechno, od celé rodiny po stádo koz.

Už to vypadá, že kluci budou stopovat, když vytahují trumf: slaboučkou hondu s obrovskou sajdkárou, na které se tady vozí všechno, od celé rodiny po stádo koz.

Celá výprava je rozložená z Indonésie po Thajsko a závod o motorky v plném proudu. Zatímco Dan s Markem úplně obyčejně clí a hádají se o cenu, holčičí versus klučičí tým se snaží ze všech sil. Uplyne den a holky vyhrávají! Mají dva olítané rozhrkané skoroskútry, na kterých tu jezdí všichni. Sice moc nesvítí ani nebrzdí, ale jsou levné a pohybují se vpřed! Máme jistotu, že můžeme jet dál!

Klučičí tým zatím nemá nic a Dan s Markem se na naší jawě a čezetě blíží k hranicí Thajska. Jestli kluci nic neseženou, půjdou pěšky. Už už to vypadá, že budou stopovat, když vytahují trumf: motorikšu. Slaboučkou hondu s obrovskou sajdkárou, na které se tady vozí všechno, od celé rodiny po stádo koz. Nejtypičtější dopravní prostředek jihovýchodní Asie.

Bangkok na dohled

Bangkok je pouhých tisíc kilometrů před námi. Když tohle holky sdělí prodejcům motorek, vyděsí se. „Na tomhle do Bangkoku? To nedáte!“ A začali horečně opravovat světlo a brzdu. Najednou jsme zase na kolech a míříme na sever. Ještě před pár dny jsme se chystali domů a teď jedeme. Jestli má někdo pocit, že dojet do cíle bez trabantů není ono, tak pro něj máme jediný vzkaz: je to ono! Je to přesně to, proč jsme se do toho před lety pustili. A máme z toho pořádnou radost! S trabantem, nebo bez něj, o tom to není. Je to o vůli jet dál!

Nebrzdí a sotva drží pohromadě, ale do Bangkoku musí vydržet.

Nebrzdí a sotva drží pohromadě, ale do Bangkoku musí vydržet.

V Indonésii nás zdržovaly nekonečné dopravní zácpy a spousta aut a málo silnice. Celu dobu jsme si říkali: mít tak motorky. A teď je máme a před námi je volná cesta. Přes den letíme kupředu, na noc hledáme místo pod střechou. Mohutné monzunové deště přicházejí se soumrakem. Stany jsme nechali v autech, a tak cestujeme od přístřešků u benzinek k verandám kaváren, pořád blíž a blíž k cíli. Motorky mají své mouchy, ale drží.

Zázračná Pipi

Dan je nadšený ze své letité hondy, už ji stihl pojmenovat a dumá, kam s ní pojede dál. Říká jí Pipi a kouká na ni jako na zázrak na kolech. Na každém kousku je vidět, jak složité bylo něco tak jednoduchého vymyslet. Báli jsme se, že tyhle skoroskútry budou zdržovat, ale opak je pravdou. I když má motorek obsah jen 100 ccm, na jedničku táhne lépe než jawa a na čtyřku ujíždí čezetě. Je to poloautomat, neovládáte spojku, jen řadíte.

Pipi se okamžitě stala středem zájmu několika opic.

Pipi se okamžitě stala středem zájmu několika opic.

Díky tomu se s ní jezdí parádně po městě i v terénu. Převody jdou navíc v kruhu, takže když zastavíte na čtyřku, jedním šlápnutím jste na neutrálu a dalším na jedničce. Jde to ale jen když motorka stojí, abyste nezničili za jízdy motor. Paráda.

Spojka je udělaná tak, že se honda dá roztlačit, což se skútrem ani trabantím hycomatem nejde. Pipi je tak 20 let stará a nikdo ji nešetřil. Vyměnili jsme v ní olej a žárovku, slepili plasty tejpou a ona jede. A nejzajímavější na tom všem je, že tu skvělou automatickou spojku kdysi vymysleli v jawě.

Dokázali jsme to!

Provoz začíná houstnout, pruhy na silnicích přibývají a najednou z cedulí zmizí Bangkok. Jsme tu! Tyhle megapole nikdy nemají jasně ohraničený začátek, prostě jste najednou tam. Kličkujeme kolonami až do samotného srdce města a tam, na křižovatce pod sochami slonů s královským palácem za zády můžeme říct: dokázali jsme to! Řidiči tuktuků nám ani nenabízí svezení, jen nadšeně koukají.

V Austrálii jsme začínali na jaře, ale máme pocit, jako by to bylo někdy hrozně dávno, někdy v minulém životě.

V Austrálii jsme začínali na jaře, ale máme pocit, jako by to bylo někdy hrozně dávno, někdy v minulém životě.

Počítáme kilometry. Podtrženo sečteno, ujeli jsme 15 291 kilometrů za půl roku, naše nejdelší nejkratší cesta. Dokonce je to asi o 100 kilometrů méně, než na Hedvábné stezce, kterou jsme profrčeli za měsíc a půl. Vzdálenost je relativní, stejně jako čas. Deset kilometrů neprůjezdnou pustinou vs. tisíc po dokonalé asfaltce. Šest měsíců zas není zas tolik, když pracujete od devíti do pěti, ale hrozně moc, kdy každý den nevíte, kde budete zítra spát. V Austrálii jsme byli na jaře, ale máme pocit, jako by to bylo někdy hrozně dávno, někdy v minulém životě. Tahle dlouhá krátká cesta stála za to! Těšíme se na další.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.