Automobily Ferrari, které se vyrábějí v severoitalském městečku Maranello, se během šesti desítek let staly synonymem sportovního vozu. Monoposty typické rudé barvy se ale výrazným písmem zapsaly do historie automobilových závodů, Ferrari je dodnes se 14 tituly nejúspěšnější stájí formule jedna.
U zrodu továrny, která je od 60. let součástí koncernu Fiat, přitom byla touha Enza Ferrariho po vítězství. Rodák z Modeny (narodil se v roce 1898) se od 20. let poměrně úspěšně věnoval automobilovým závodům, později ale už za volant neusedal a věnoval se organizaci; v roce 1929 založil vlastní stáj Scuderia Ferrari.
Ta používala vozy Alfa Romeo a není divu, že ho koncem 30. let automobilka pověřila vedením závodní divize.
Ferrari v té době už měl ve světě automobilových závodů své jméno a neznámé nebylo ani logo jeho stáje. Vzpínajícího se hřebce převzal v roce 1923 na žádost matky italského leteckého esa z první světové války, hraběte Franceska Baracci.
Umístil ho na žlutý štít (barva Modeny), přidal písmena SF, tedy Scuderia Ferrari. Červená, tak typická pro Ferrari, pak byla mezi válkami italskou národní barvou v automobilových závodech.
Začátkem druhé světové války ještě Ferrari (který v té době nesměl kvůli smlouvě s Alfou Romeo používat vlastní jméno) stačil vyrobit první vlastní vůz, který se ale objevil jen v jednom závodě. Počátky značky Ferrari se tak datují až do roku 1947, kdy se na závodech v Piacenze představil model 125S, poháněný jedenapůllitrovým vidlicovým dvanáctiválcem. Premiéra skončila neslavně, protože vůz nedojel, už o 14 dní později ale vyhrál závod v Římě a cesta ke slávě se otevřela.
V roce 1952 se stal Alberto Ascari s ferrari poprvé mistrem světa formule jedna a titul o rok později obhájil. Od té doby jezdci ve ferrari nasbírali další tucet titulů. Do rudých vozů usedali takoví jezdci jako Juan Manuel Fangio, Niki Lauda, Alain Prost či v posledních letech fenomenální Michael Schumacher, sedminásobný mistr světa (pět titulů z toho získal s Ferrari).
Stáj také celkem čtrnáctkrát získala Pohár konstruktérů, další úspěchy sbíraly i cestovní vozy.
Ale Ferrari nejsou jen závodní automobily. Za proslulost firma vděčí i vozům, které jezdí po běžných silnicích. Enzo Ferrari sice měl ke svým zákazníkům rezervovaný vztah - říkal, že to jsou mnohdy snobové, kterým příliš nejde o automobil s perfektními jízdními vlastnostmi - na druhou stranu mu ale pomáhali financovat závodní stáj.
Finanční problémy sice nakonec koncem 60. let přivedly firmu do náruče koncernu Fiat, Enzo, přezdívaný Il Commendatore a proslulý autoritativním stylem řízení, si ale svůj vliv udržel až do své smrti v roce 1988.
Během šesti desítek let vyjelo z bran továrny nepřeberné množství typů, jejichž karoserie navrhovala ta nejslavnější italská designerská studia.
Nejčastěji Pininfarina, ale i Scaglietti, Bertone či Vignale. Technika včetně motorů ale pocházela vždy z vlastního vývoje. K nejznámějším modelům patří typ 250 Testa Rossa (1957) či jeho skorojmenovec, Testarossa z roku 1984.
Proslulý byl i typ Dino (1969), pojmenovaný po synovi Enza Ferrariho, který zemřel ve 24 letech.
Z produkce posledních let pak nejvíce emocí vzbudily modely F50 či Ferrari Enzo. Vozu pojmenovaného po zakladateli firmy se vyrobilo jen 400 kusů a koupit si jej mohli pouze vybraní zákazníci, kteří už měli nějaké ferrari v garáži.
Automobilka ročně vyrábí necelé 4000 automobilů a ani k těm "obyčejným" se není snadné dostat - několikaletá čekací lhůta není vůbec neobvyklá.
