V tom krátkometrážním filmu z roku 1976 hraje hlavní roli auto, ale za těch devět minut ho nikdy nespatříte. Mladý muž potřebuje stihnout rande za ranního rozbřesku, vydá se tedy na zběsilou jízdou napříč městem nad Seinou.
Autorem scénáře, režisérem a podle všeho i jedním z hlavních protagonistů je Claude Lelouch. V té době to byl už renomovaný režisér, známý mimo jiné experimenty s kamerou. Na jeden záběr natočená ostrá jízda k bazilice Sacré-Cœur má k jeho dalším dílům i tak velmi daleko a vyvolala pořádný skandál.
Připomíná to tak trochu dnešní videa, která díky kamerám zabudovaným do aut nebo mobilních přístrojů natáčí kdekdo. Lelouch ovšem tehdy musel na příď vozu uchytit relativně velkou kameru.
Film je obestřen mnoha záhadami. Nejasnosti panují okolo vozu. Nikdy se přesně nezjistilo, jakým autem tehdy jednoho srpového rána v půl šesté ulicemi Paříže neznámý řidič vůbec jel. Krásný ječák ukazuje na italský motor, oficiálně se ovšem uvádí, že to byl Mercedesem 450 SEL 6.9. Tento vůz byl ovšem k mání pouze s třístupňovým automatem, ve filmu je však jasně slyšet řazení manuální převodovky s meziplyny a zvukový projev navíc rozhodně neodpovídá ležérnímu německému osmiválci. Autor snímku následně uvedl, že k záběrům použil k pokrytí zvuk motoru svého dvanáctiválcového Ferrari 275 GTB.
Lelouch tvrdí, že auto jelo při natáčení chvílemi rychlostí 230 až 240 kilometrů za hodinu. Nadšenci každopádně po výpočtech a dlouhých analýzách tajemného snímku došli k závěru, že auto v pařížských bulvárech nepřekročilo 140kilometrovou rychlost. Průměrná rychlost na desetikilometrové trase vychází i přesto na velmi vysokých 77 km/h.
Při ostré jízdě Paříží projíždí vůz stopky, jednosměrky naopak a červené na semaforech. Po spekulacích, podle kterých měl za volantem sedět některý z tehdejších pilotů F1, nebo neznámý taxikář, se za nejpravděpodobnější verzi považuje ta, podle níž řídil sám Lelouch. Nepotvrzená historka dokonce říká, že ho po premiéře filmu dokonce sebrala policie.
Na jízdu probouzejícím se městem si autor přizval dva lidi, jeden mu měl s pomocí vysílačky hlídat v rizikovém místě, kde řidič vjížděl do nepřehledné křižovatky. Vysílačka vypověděla službu, ale naštěstí padla řidiči spěchajícímu na rande zrovna zelená. Druhým člověkem, byla blondýnka, která ve filmu přesně při příjezdu vozu vystoupá po schodech k Sacré-Cœur. Je to Lelouchova tehdejší přítelkyně Gunilla Fridenová. Údajně jí měl jen požádat, ať dorazí v daný čas na určené místo.
Ford si po čtyřiceti letech na „rendez-vous“ vzpomněl. Aby zpropagoval svůj ikonický model, natočil remake filmu s novým Mustangem a pojmenoval ho Re-Rendez-Vous. Automobilka ho ukázala také Claudu Lelouchovi, prý byl dojatý.
Jízda je kratší a přece jen spořádanější. A ve velkém finále se ukáže, že schůzku tentokrát stíhala krásná žena. Původní verze je natočena jako 360stupňové video (originál zde).
C’etait un rendez-vous (Claude Lelouch, 1976):
Jízda Prahou
Lelouchovým snímkem se inspirovali i jiní. V roce 2003 představil Nissan reklamní video (natočené s přispěním české produkce) se svým kupé 350Z natočené na motivy „rendez-vous“. Při dravé jízdě projíždí vůz Prahou a končí na Pražském hradě, kde na řidiče čeká krásná zrzka.
