Ať už vám hluboký zvuk harleyů připomíná cokoliv, mně ještě pořád zní v uších. A to už uplynulo pár víkendů od doby, kdy jsem si ho ve francouzském letovisku Saint Tropez užil vrchovatou měrou.
Moje letošní oslavy osvobození naší země během Druhé světové války začaly posledním dubnovým víkendem, kdy jsem v koloně harleyů a wranglerů projížděl mávající Plzní. Každý ví, že ji osvobodili Američané, a přestože hrdinství padlých rudoajmějců při osvobozování Československa nemůže nikdo zpochybnit, my milovníci jeepů moc dobře víme, že ke hvězdám patří také pruhy.
A americká armáda osvobodila společně s francouzskými vojáky také Azurové pobřeží. Bylo to o tři čtvrtě roku dříve než v Plzni, v srpnu 1944 a při operaci Dragoon padlo 2 700 Američanů. Mnohé z nich přivezl tehdy obdivovaný a dnes legendární Jeep Willys, další zase přijeli na armádní motorce Harley-Davidson WLA.
A následovníci obou legend přijeli letos do kraje levandulí znovu. Ne přímo k oslavě osvobození, ale tisíce lidí lemujících ve špalírech uličky měst to tak určitě braly. Na letošním srazu Harley a Jeep Parade mávali americkými a francouzskými vlajkami, postávali po vinicích se starými americkými křižníky, jeepy a harleyi, nevadilo jim stát dlouhé minuty v kolonách před kruhovými objezdy a křižovatkami, „zašpérovanými” policejními auty nebo motorkami. I tak mávali vším, co měli po ruce.
Hezky podle řádu
Když přilétám do Nice, lituji pouze toho, že jsem kvůli krátkému času na přípravu nemohl přijet veteránským wranglerem sám. Francouzští úředníci jsou totiž mnohem větší byrokrati než čeští a už dlouho předem muselo být nahlášené každé auto, které se do kolony připojí. Spontánní akce tudíž nepřipadají v úvahu.
Na místě mě už čekají kluci z Jeep Owners Clubu, kteří pojedou v čele náramné parády - kolony tisíců harleyů, vedené právě wranglery.
Obě legendární značky se tu spojily, aby ukázaly, že jejich fanoušci vyznávají stejné hodnoty: individuální svobodu, možnost jet kamkoli, nenechat se svazovat konvencemi.
Startujeme jeepa, sundáváme mu přední dveře a samozřejmě střechu, zůstává jen otevřená klec. Zkoušíme, co by se stalo, kdybychom sklopili čelní okno. A samozřejmě nám to zarazí bdělý francouzský policista. „Sorry, guys, to je ve Francii nelegální,” říká sám trochu smutně. Je vidět, že by to klidně rád sám udělal a jel společně s námi.
Dozadu pak bereme fanouška jeepu s jeho manželkou. Vyhráli tento zážitek v loterii pořádané Jeep klubem. V těsné blízkosti kolem nás se ještě pohybují auta s několika fotografy a kameramany. A nad hlavami nám poletuje dron i vrtulník.
Dunění všech těch motorů je ohlušující, ale nikomu to nevadí. Kolonu vedeme my, čtyři otevřené wranglery, a za námi nekonečný had jednoho a půl tisíce „haryků“. Ano, jen si to zopakujte ještě jednou: patnáct stovek motorek.
Kromě pravých francouzských dopravních policistů, vedoucích kolonu, se tu valí „policejní” ameriky, vyšlechtěné do nejmenších detailů podle amerických highways patrol i s uniformovanými policajty, pak ženská sekce ladies bikes a stovky a stovky dalších. Ty vidíme jen občas v zatáčkách a serpentinách, kdy se daří ohlédnout se za sebe. Zrcátka totiž stejně jako dveře nemáme.
Tisíce lidí mávají, my jim to oplácíme, nadšení je nakažlivé. Jedeme tak pomalu, že publikum máme v úzkých středověkých uličkách města Cogolin na dotek. A ten někdy přijde, s několika mladými fandy si tleskneme otevřenými dlaněmi. Vousatý postarší chlapík mi zase strčí doslova až pod nos GoPro kamerku. Naznačím, že bych po ní mohl chňapnout, což majitele pobaví tak, že se málem potrhá smíchy.
Mávání je náročné. A hlavně návykové. Kde vidím pohyb, tam mávám, a v euforii zamávám i pasoucí se krávě. Ale ta neodpoví, jen kouká.
Energie davů je nesmírná. Nejvíc mě dostávají babičky z hospicu v Grimaud. Ošetřovatelé je vyvezli na lehátkách ven i s infuzemi a hadičkami zastrčenými do nosu. Ale mávají všechny. Ta nejstarší dokonce ukazuje palec nahoru, usmívá se a v očích se jí zrcadlí radost, se kterou zřejmě mávala před sedmdesáti lety opravdovým osvoboditelům. Kolem cest je také hodně vozíčkářů, kolona dunících motorek vedená jeepy je i tady mimořádnou podívanou.
A dorazil i četník ze Saint Tropez! V dobové uniformě a typické kastrolovité čepici nám se šelmovským úsměvem kynul na přechodu před svou bývalou stanicí (právě se opravuje, ale beztak nikdy skutečně policii nesloužila, jenom filmařům).
Touto parádní jízdou doslova ožil celý kraj. Na vývěsních štítech spousty restaurací visí oranžové vlajky, které vítají harlejáky. Vaří pro ně speciální menu, míchají drinky, kempy jsou vyprodané. Motorky jsou všude: velké mašiny s obrovským zadním kolem, menší modely s křehkými dívkami za řidítky, obrovští chlapi v kožených vestách s vousy jako ZZ Top.
Posezení za leckterými řidítky je strašné. Ruce vytrčené nahoru musí po pár stovkách kilometrů pekelně bolet a nepřirozeně natažené nohy taky. Ale koho by to zajímalo! Klučinu na plastové motorce určitě ne. Řve nadšením a mává papírem, na který vlastnoručně namaloval něco jako mašinu a nápis Harley Days. Táta ho musí držet, aby se na šlapací hračce nerozjel s kolonou. Ale až mu bude čtyřikrát víc, určitě to udělá.
Dvě a půl hodiny utekly jako nic. Dojíždíme na obří parkoviště a tam teprve začíná pořádné vzájemné obdivování strojů. Předtím na to nebylo moc času. Celé hodiny se harlejáci vozí v jeepech na umělé rampě, někteří jeepaři zase na oplátku popojedou na mašině. Milovníci dvou legendárních značek se prostě sešli a evidentně si to pořádně užili.
