K sympatickému obrazu dobrosrdečných policistů neodmyslitelně patřila i žlutobílá auta s nápisem VB.
Policisté v socialistické éře nebyli žádní policisté, ale příslušníci Veřejné bezpečnosti. A kriminální živly nehonila VB v superrychlých fordech s koženými sedačkami jako dnes, ale ve volhách, ladách a škodovkách.
Ještěže hranice byly neprodyšně uzavřené a kriminálníci neměli kam utéct. Škodovky na sklonku 80. let rozhodně nebyly žádná "eresa". Typická výbava policejní stanice, typ Š120 L, jel při všem úsilí nejvýš 140 km/h a na stovku zrychlil za 20 vteřin.
Ještě hůř na tom byl slabší model 105. Ten jel nejrychleji stotřicítkou a stokilometrové rychlosti dosáhl až po 24 vteřinách.
Není divu, že příslušníci měli raději sovětské lady. Jenže ani licenční fiaty, původem z Togliatti, nebyly bez chyb. "Ta auta měla z výroby pneumatiky, na kterých se prakticky nedalo jezdit, na mokru byly vysloveně nebezpečné" vzpomíná dopravní policista, který si nepřál uvést jméno. "Jenže náčelník rozhodl, že se na nich jezdit bude. Sovětské pneumatiky přece nemohou být horší, než naše barumky."
Přesto sovětské žigulíky patřily k tomu nejlepšímu, čím tehdejší VB disponovala. O mnoho rychlejší, než tehdejší škodovky, však přesto nebyly. Nejsilnější Lada 2106 s šestnáctistovkovým motorem, která si na stokilometrovou vzdálenost neváhala říct o jedenáct litrů benzínu, jela maximálně 154 km/h. Rozšířenější Lada 1200 uháněla 140, kombík dokonce jen 135 km/h.
Ještě hůř na tom byly rozložité volhy. I když dobový československý motoristický tisk psal, že sovětský GAZ chce ve vývoji "do třech let dohnat západoněmeckou značku Mercedes-Benz", ve skutečnosti k tomu nikdy nedošlo. Dýchavičné motory Volhy 2410 se zmohly nanejvýš na stopadesátku a na stokilometrovou rychlost se rozjely za 26 vteřin.
Neosvědčily se ani robustní vozy značky Moskvič, které policie přestala používat koncem 70. let. Přesto, že jim nevadila sebehorší silnice, moskviče rychle rezly a byly extrémně žíznivé.
Zatímco současní policisté řeší problémy s nedostatkem peněz na zimní pneumatiky, jejich předlistopadoví kolegové zase věčně sháněli nějaký ten náhradní díl.
I když dodávky pro potřeby ozbrojených složek státu musel národní podnik Mototechna řešit přednostně, sovětským dodavatelům zkrátka poručit nešlo. "Z dvanácti aut byly vždycky tak tři dlouhodobě nepojízdné. Týdny až měsíce se čekalo na všechno, na skladě nebylo prakticky nic," tvrdí policista.
Nedostatek náhradních dílů řešil i televizní policejní magazín Maják z poloviny 80. let. Reportáž ovšem líčila, jací jsou policisté "dobří hospodáři", kteří ve volném čase a v rámci "závazku" repasují staré díly z vyřazených služebních aut.
Nouzí však rozhodně netrpěli policisté, kteří patřili k elitním jednotkám doprovázejícím státní funkcionáře. Ti jezdili v osmiválcové Tatře 613 a příborský podnik je pravidelně zásoboval novými karoseriemi, aby limuzíny vypadaly stále fešně.
Elitní příslušníci VB se poznali také podle toho, že na střeše vozu měli kromě modrého ještě i červený maják. A ten měl podle vyhlášky na silnicích absolutní přednost.
Zastavit museli houkající hasiči, záchranka i policie. Lubomír Štrougal, Alois Indra nebo Vasil Bilak byli zkrátka mnohem důležitější.
|
Poslyš, soudruhu, ty se pleteš! Také před listopadem 89 dělali policisté hromadné zastrašující nájezdy na motoristy. Na rozdíl od dnešních časů, kdy se policie akce typu Kryštof snaží před veřejností utajit, v dobách reálného socialismu se na ně mohl každý připravit. Policejní manévry začínaly pravidelně 1. dubna, kdy se rozjížděl "Duben měsíc bezpečnosti". Tisíce policistů spolu s dobrovolníky z řad občanů s páskou "Pomocná stráž VB" se jali kontrolovat množství jódové tinktury v lékárničce, stav rezervního kola nebo funkčnost ruční brzdy. Ještě horší situace nastala po roce 1980. Po vyhlášení stanného práva v Polsku, postavila bezpečnost na všech pražských výpadovkách své služebny, aby mohla lépe kontrolovat pohyb osob. Nevzhledné stavební buňky však využívala hlavně dopravní policie, která zde po několik let systematicky kontrolovala všechny řidiče, kteří vyjížděli ven z hlavního města. "Byl to takový zavedený rituál," vzpomíná na tu dobu Jana Shánělová. "Při páteční jízdě na chalupu mě zastavili vždycky. Jezdila jsem starou škodovkou a navíc hodně pozdě večer," uvádí řidička. Zhruba půlhodinová kontrola měla za úkol odhalit alespoň drobný nedostatek. "Jednou se jim nezdál můj letitý řidičák, podruhé zase nesvítilo jedno světýlko na espézetce." I když policejní zastrašování bylo ve většině případů dostatečně účinné, přesto se našli motoristé, kteří na příslušníky VB občas vyzráli. "Poslyš soudruhu, ty se pleteš, takhle rychle jsem já nejel," mátl prý policisty pražský důchodce Jaromír Šátka. Slova "soudruh" v kombinaci s vnitráckým tykáním se prý policisté báli. "Osvědčila se mi i znalost vyhlášky. Tu příslušníci vesměs neovládali a raději mě vždycky bez pokuty pustili." |
Celostátní pátrání! Máte obrázky aut strážců socialistických pořádků? Posílejte je na adresu auto@idnes.cz. Sháníme především fotografii Škody 105/120 ve žlutobílé uniformě VB.
