Kolik tedy za rok najezdíte se sanitkou kilometrů a jakou část z toho v zimě?
Ročně kolem šedesáti tisíc kilometrů a zhruba polovinu z toho za tři čtyři zimní měsíce.
Jak je to možné?
Je to logické z toho důvodu, že v zimě je na horách mnohem více lidí než na jaře nebo i v létě. Například Špindlerův Mlýn má asi dvanáct set stálých obyvatel, ale v zimě tu je ubytováno kolem dvaceti tisíc lidí. Navíc téměř všichni zde lyžují nebo dělají další relativně nebezpečné sporty a z toho pak plynou úrazy a následně naše cesty za pacienty.
Zásahy u zraněných lyžařů vás tedy zaměstnávají nejvíce?
Dá se říci, že tak devadesát procent zimních výjezdů je kvůli zranění v lyžařských střediscích. Jinak samozřejmě vyjíždíme také k infarktům, vozíme místní obyvatele na umělou ledvinu a podobně.
Když dává zima o sobě vědět, děláte před jízdou něco jinak než v létě, například podíváte se na teploměr, abyste věděl, zda je možné na tradičních místech čekat náledí?
Já už ne, podívejte se, mně je jedenašedesát let, profesionálně řídím od roku 1960 a přes deset let jsem dělal zásobovače na horské chatě, kde byly zimní podmínky, tedy sníh a led prakticky půl roku. Tedy u mě už takovéto věci fungují jaksi automaticky.
Přesto, co byste doporučil řidičům, kteří se třeba na počátku zimy chystají na lyže na víkend do hor?
Samozřejmě mít auto v dobrém stavu, mít zimní pneumatiky, řetězy s sebou a hlavně při jízdě myslet. To znamená: například když jedu od Prahy a mám za sebou sto kilometrů po posolené a maximálně mokré silnici, tak musím vědět, že zbytek cesty v momentě, když už se silnice leskne nebo je na ní třeba jen posypaný sníh, už není možné jet stejnou rychlostí a stylem jako dříve. Určitě můžu doporučit, aby si řidiči vyzkoušeli na počátku zimy na prvním sněhu chování auta někde na parkovišti, aby před jízdou nebo i při ní sledovali venkovní teplotu, aby dodržovali dostatečné rozestupy a tak dále, i když to už jsou staré známé pravdy...
Přesto se těmito pravdami stále hodně lidí neřídí. Co vám při práci nejvíce vadí?
Tady v Krkonoších je obecně málo míst k parkování. Když je hodně sněhu, tak pochopitelně ještě méně. Cesty jsou úzké a navíc zablokované parkujícími auty. Po silnicích jezdí lyžaři. No a já se pochopitelně potřebuji dostat k pacientovi nebo ho co nejrychleji dopravit do nemocnice. Zapnu sirénu a maják, a stejně to nepomáhá, lidé a auta z cesty neuhnou. Jsou úseky, kde ani já se čtyřkolkou v kopci zastavit nemohu, protože už bych se znovu nerozjel. Pak tedy občas nějakému ignorantovi třeba přejedu lyže.
Přesto se asi v tuhé zimě úplně do všech horských chat, ke sjezdovkám a na jiná místa, kde čekají pacienti, nedostanete...
To je pravda, někdy je rozhodně lepší jít pěšky nebo se domluvit s horskou službou a nechat si pacienta někam přivézt, občas z nějakého kopce musím dolů pěšky. Je třeba předvídat, že když například fouká vítr, tak bych se ještě někam dostal, ale zpátky už nikoliv, protože na cestě budou za pár minut neprůjezdné závěje.
Ročně kolem šedesáti tisíc kilometrů a zhruba polovinu z toho za tři čtyři zimní měsíce.
Jak je to možné?
Je to logické z toho důvodu, že v zimě je na horách mnohem více lidí než na jaře nebo i v létě. Například Špindlerův Mlýn má asi dvanáct set stálých obyvatel, ale v zimě tu je ubytováno kolem dvaceti tisíc lidí. Navíc téměř všichni zde lyžují nebo dělají další relativně nebezpečné sporty a z toho pak plynou úrazy a následně naše cesty za pacienty.
Zásahy u zraněných lyžařů vás tedy zaměstnávají nejvíce?
Dá se říci, že tak devadesát procent zimních výjezdů je kvůli zranění v lyžařských střediscích. Jinak samozřejmě vyjíždíme také k infarktům, vozíme místní obyvatele na umělou ledvinu a podobně.
Když dává zima o sobě vědět, děláte před jízdou něco jinak než v létě, například podíváte se na teploměr, abyste věděl, zda je možné na tradičních místech čekat náledí?
Já už ne, podívejte se, mně je jedenašedesát let, profesionálně řídím od roku 1960 a přes deset let jsem dělal zásobovače na horské chatě, kde byly zimní podmínky, tedy sníh a led prakticky půl roku. Tedy u mě už takovéto věci fungují jaksi automaticky.
Přesto, co byste doporučil řidičům, kteří se třeba na počátku zimy chystají na lyže na víkend do hor?
Samozřejmě mít auto v dobrém stavu, mít zimní pneumatiky, řetězy s sebou a hlavně při jízdě myslet. To znamená: například když jedu od Prahy a mám za sebou sto kilometrů po posolené a maximálně mokré silnici, tak musím vědět, že zbytek cesty v momentě, když už se silnice leskne nebo je na ní třeba jen posypaný sníh, už není možné jet stejnou rychlostí a stylem jako dříve. Určitě můžu doporučit, aby si řidiči vyzkoušeli na počátku zimy na prvním sněhu chování auta někde na parkovišti, aby před jízdou nebo i při ní sledovali venkovní teplotu, aby dodržovali dostatečné rozestupy a tak dále, i když to už jsou staré známé pravdy...
Přesto se těmito pravdami stále hodně lidí neřídí. Co vám při práci nejvíce vadí?
Tady v Krkonoších je obecně málo míst k parkování. Když je hodně sněhu, tak pochopitelně ještě méně. Cesty jsou úzké a navíc zablokované parkujícími auty. Po silnicích jezdí lyžaři. No a já se pochopitelně potřebuji dostat k pacientovi nebo ho co nejrychleji dopravit do nemocnice. Zapnu sirénu a maják, a stejně to nepomáhá, lidé a auta z cesty neuhnou. Jsou úseky, kde ani já se čtyřkolkou v kopci zastavit nemohu, protože už bych se znovu nerozjel. Pak tedy občas nějakému ignorantovi třeba přejedu lyže.
Přesto se asi v tuhé zimě úplně do všech horských chat, ke sjezdovkám a na jiná místa, kde čekají pacienti, nedostanete...
To je pravda, někdy je rozhodně lepší jít pěšky nebo se domluvit s horskou službou a nechat si pacienta někam přivézt, občas z nějakého kopce musím dolů pěšky. Je třeba předvídat, že když například fouká vítr, tak bych se ještě někam dostal, ale zpátky už nikoliv, protože na cestě budou za pár minut neprůjezdné závěje.
