Řízení v Moskvě je občas divočina

  • 7
Bezpečným a pohodlným vozům, do nichž bez problémů vměstná svých 194 centimetrů, dává přednost Jiří Jarošík, člen fotbalové reprezentace, majitel čtyř titulů mistra české ligy a čerstvý vítěz nejvyšší fotbalové soutěže v Rusku.

"Policisté v ruské metropoli dávají pokuty také podle toho, jakému týmu fandí," říká fotbalista.

Zatímco doma jezdí známý fotbalista ve vlastním Audi A6 s naftovým motorem o objemu 2,5 litru, ulice Moskvy, kde už jeden rok obléká dres klubu CSKA, brázdí v černém luxusním off-roadu Mercedes ML 430.

Proč jste se pro tyto vozy rozhodl?

Původně jsem si auto v Česku vůbec kupovat nechtěl, protože jsem věděl, že půjdu hrát do ciziny. Pak jsem se ale nechal zlákat k návštěvě autosalonu na Proseku, kde mi Audi A6 vyloženě padlo do oka. Mám ho už dva roky a nemůžu si na ně stěžovat. Je pohodlné a praktické. Líbí se mi i malá auta, ale do nich mám občas problém se vejít.

Stejně jste uvažoval i při výběru Mercedesu?

V Rusku se projevil i fakt, že jsem chtěl zkusit něco trochu jiného. Od klubu jsem dostal na výběr z různých typů této značky. Volba nakonec padla na off-road třídy M, který mě lákal už delší dobu.

Máte nějaký automobilový sen?

Vysněné auto, které mi bezpodmínečně musí stát v garáži, nemám. Takový blázen nejsem. Ale líbí se mi třeba Mercedes CL, nové Audi A6 nebo offroad BMW X5. V únoru jsme s klubem byli ve Španělsku, kde byla možnost půjčit si Ferrari Modena, ale se spoluhráči jsme nějak nenašli čas toho využít, což mě teď docela mrzí.

Je vám dvacet šest let. Jaké vozy jste už během své řidičské praxe vystřídal?

Začínal jsem na rodinné Škodě Felicia, pak jsem nějaký čas jezdil s tátovým Fiatem Regata a v době, kdy jsem hrál za Spartu, jsem si pořídil první vlastní auto, kterým byl Opel Vectra. Pak přišlo současné Audi.

Vzpomeňte na své řidičské začátky...

Do řízení jsem se moc nehrnul. Abych se přiznal, tak jsem se toho zpočátku i trochu bál. Představa, že se mi auto rozjede z kopce a já nedokážu zastavit, mě dost stresovala. První neoficiální pokusy s tátou končily většinou fiaskem, protože při řízení jsme si moc nerozuměli. Rovnýma nohama jsem za volant skočil až díky autoškole absolvované v Praze. Pak jsem si řízení začal užívat.

Co motocykly? Pro většinu mladých kluků jsou velkým lákadlem. Týká se to i vás?

Řidičák na motorku bohužel nemám. Chtěl bych to určitě jednou zkusit, ale v dnešní době je to hodně nebezpečné. Mám pocit, že neurvalých řidičů je na silnicích pořád hrozně moc.

Jaký jste řidič? Sešlápnete občas plyn víc, než povolují předpisy?

Určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že mě v silném autě neláká občas se projet rychleji. Na druhou stranu myslím, že jezdím bezpečně. Zatím jsem neměl žádnou vážnější nehodu.

Jak jste se vypořádal s dopravou v Moskvě? Je to jiné než například v Praze?

V Moskvě najezdím minimálně dvě hodiny denně, takže za rok už jsem si poměrně zvykl. Člověk musí počítat s tím, že předpisy se tam moc nedodržují. Když je někde zácpa, z jednoho pruhu jsou rázem tři, jezdí se po trávě, po obrubnících, zkrátka divočina.

Jak na vás zapůsobil vozový park Moskvanů?

V Rusku je jeden z nejlevnějších benzinů v Evropě, a proto to tam občas vypadá, že jezdí všechno, co má čtyři kola. Na autech jsou dobře vidět i tamní ekonomické rozdíly. Na jedné straně jsou lady a staré škodovky, na straně druhé nejnovější mercedesy a bavoráky. Střední třída tam téměř chybí.

A co zkušenosti s ruskou policií?

Policie řidiče rozlišuje hlavně na cizince a na domácí. V prvním případě si vždy najdou nějaký důvod, aby mohli získat peníze. A je úplně jedno, jestli jde o přestupek nebo jen o běžnou kontrolu. Na druhou stranu to zase nejsou takové sumy a máte výhodu, že i za velký přestupek nepřijdete o papíry, což se mi už párkrát vyplatilo.

Jak policisté reagují, když zjistí, koho zastavili?

V jednom z prvních týdnů, které jsem v Moskvě strávil, jsem s přítelkyní Veronikou jel do centra a ukazoval jí, jaké má nový Mercedes zrychlení. O pár set metrů dál nás policie zastavila a já už bez vyzvání podával doklady. Mazaně jsem navrch položil alespoň registraci fotbalového klubu CSKA. 

Policista se na mě pousmál a řekl, že mám štěstí, protože CSKA fandí. Pak mě požádal o kartičku s fotkou a podpisem, jenže já jsem v té době ještě žádné neměl. Situaci zachránila Veronika, která bez zaváhání vytáhla z peněženky moji pasovou fotku a podala ji policistovi.

Ten po ní chňapl a strkal mi ji pod nos, abych na druhou stranu rychle přidal svůj podpis s věnováním. Jakmile jsem se podepsal, dal fotku do náprsní kapsy, vrátil mi doklady a popřál šťastnou cestu. Smůla ale je, když natrefím na policistu, který mi s úsměvem na rtech řekne, že fandí Dynamu nebo Spartaku.