Na podzim roku 1945 putovala z německého Cvikova do Sovětského svazu po kolejích neobvyklá zásilka. Osmnáct dřevěných beden ukrývalo skutečné skvosty předválečné automobilové historie: Jaguar SS 100, Alfy 6C a 8C, Wanderer W25K, BMW 328 a třináct závodních speciálů Auto Union z let 1936–39.
Jednalo se o válečnou kořist, kterou zabavila Rudá armáda v závodním oddělení automobilky Auto Union. Sporťáky si po příjezdu do Moskvy rozebraly tamní automobilky a také výzkumný ústav NAMI. Distribuci měl řídit syn ruského diktátora Vasilij Stalin, který se sám považoval za skvělého řidiče a motoristického fajnšmekra.
Dělení kořisti mělo jediný cíl: s pomocí německé technologie postavit závodní speciály vlastní výroby. A s nimi pak dokazovat světu přednosti socialistického zřízení. V době, kdy většina obyvatel Sovětského svazu trpěla nedostatkem potravin, rozbíhá Sovětský svaz akci na zdolání světových rychlostních rekordů.
Práce ve stínu samopalů
Tvoření rekordů nemělo být závislé na úspěchu jednoho týmu, a tak se závody s časem rozbíhají na mnoha frontách. Pozoruhodný je zejména příběh německých konstruktérů z Auto Union. Rusové jim sice zabavili auta, zároveň je ale přinutili, aby pracovali na vývoji sovětských závodních speciálů. Za tím účelem byl do Německa vyslán konstruktér Miškin, jehož autoritu v nově založené společnosti Auto Velo podpořily samopaly přítomných vojáků.
Faktem je, že sovětsko-německá spolupráce nikdy pořádně neklapala. Téměř nic z toho, co v Německu konstruktéři navrhli, nedokázali v Rusku vyrobit. Jako mylná se také ukázala představa, že stačí poupravit zkonfiskovaná německá auta a vyrazit s nimi na trať.
Jejich motory s ruským benzinem nefungovaly a oživit se je nepodařilo ani přestavbou na lihový pohon. V jednom speciálu Auto Union Type D však zůstala nádrž naplněná německým palivem a konstruktér Sokolov se v roce 1946 rozhodl, že s ním zajede rekord.
Skončilo to katastrofou. Jezdec nezvládl řízení a narazil do stojícího náklaďáku. Vymrštěné závodní auto spadlo přímo do diváků a osmnáct jich zabilo. Po této příhodě sovětské vedení zakázalo závody se zahraničními vozy a vyhlásilo boj kosmopolitismu.
Rekordy, které nikdo neuznal
Jedním z mála realistů mezi sovětskými konstruktéry byl Alexandr Peltzer. Poté, co v NAMI rozebral několik německých dvanácti- a šestnáctiválců, usoudil, že je to pro sovětské podmínky příliš velké sousto. Vyhlédl si proto spolehlivý motocyklový dvoutaktní čtyřválec DKW a rozhodl se, že rychlostní rekordy padnou ve třídě 350 cm³. V dubnu 1946 začal pracovat na závodním speciálu Zvezda a v listopadu téhož roku už s hotovým autem zajel "všesvazový" rekord na jeden kilometr s letmým startem s průměrnou rychlostí 139,6 km/h.
Už tehdy se Peltzer potýkal s nedostatkem dílů všeho druhu. Největším problémem byly pneumatiky. Takové, které by zvládly rychlost nad 120 km/h, nebyly k sehnání v celém Sovětském svazu. Nakonec jejich výrobu zadal leningradskému závodu Rudý trojúhelník. Tam na běžné motocyklové pneumatiky z přírodního kaučuku nalepili speciální protektor, který se neměl odloupnout ani při rychlostech 160 km/h.
Peltzerova rekordní jízda jej stála zdraví. Nachladil se a zdravotní komplikace ho upoutaly na invalidní vozík. Přesto však stále pracoval a jeho neustále zdokonalované "hvězdy" překonaly šestnáct světových rekordů. Lépe řečeno, mohly překonat. Největším paradoxem poválečného rekordního šílenství je fakt, že Sovětský svaz nebyl členem mezinárodní automobilové federace FIA. Rychlostní rekordy mu tak neměl kdo uznat.
Opět první na světě
Zatímco Peltzerův tým se ve výzkumném ústavu NAMI držel s objemem motoru při zemi, konstruktéři v automobilce GAZ pod vedením konstruktérů Smolina a Lipharta se v rámci staveb rekordních aut nebáli rozmáchnout.
Vrcholným modelem proudnicového období automobilky GAZ je typ Torpedo z roku 1951.
Jejich snažení začalo smolnou havárií konstruktéra Sokolova s oživeným speciálem Auto Union, pokračovalo upravenými sériovými auty typu Poběda a v roce 1951 vyvrcholilo stavbou proudnicového auta Gaz Torpedo s trubkovým duralovým rámem a hliníkovou karoserií. I když právě s torpedem překonal GAZ dva národní rekordy, Liphart chtěl Kremlu udělat radost a postavit vůbec nejrychlejší automobil na světě.
V roce 1952 tak začala práce na nejkontroverznějším automobilu sovětské historie, tryskovém modelu GAZ-TR s motorem ze stíhačky MIG-17. Právě tímto vozem chtěl GAZ překonat světový rychlostní rekord, který v té době činil 634 km/h.
Jaké rychlosti byl proudnicový GAZ schopen dosáhnout, však už nikdo nikdy nezjistil. Když se v roce 1954 poprvé vydal na zkušební dráhu, měl jeho jezdec povolenu nejvyšší rychlost 300 km/h - centrálně řízené hospodářství ani tentokrát nebylo schopné zajistit vysokorychlostní pneumatiky.
GAZ-TR s reaktivním motorem ze stíhačky MIG-17 měl být nejrychlejším autem na světě. Nakonec havaroval při první zkoušce a pokusy s tryskovými motory byly v roce 1954 ukončeny.
I tak nakonec zkušební jízda skončila havárií. A protože se v Kremlu vystřídalo vedení, které už nesmyslné honbě za rekordy nefandilo, projekt reaktivního závoďáku byl uložen k ledu. Rusové se však dodnes chlubí faktem, že jako první na světě přivedli na zkušební dráhu tryskové auto. A že při tom jako první použili čtyřbodový bezpečnostní pás. Údajně jen díky tomu pilot Metelev přežil těžkou havárii jen se zlomeným prstem na noze.
tisknout 
