Máme jezdit pomaleji než dnes? K prohlášení dopravního experta, který na adresu stávajícího stavu české silniční sítě poznamenal, že „k zaručení bezpečnosti řidičů na současných komunikacích by v řadě případů bylo třeba výrazně omezit nejvyšší dovolenou rychlost“, se strhla obrovská vlna nevole v diskuzi. Souhlasných příspěvků je jen pomálu. Článek najdete zde.
Na bezpečných "jedničkách" rychlejiVláda tento týden schválila změnu zákona o pozemních komunikacích, která umožní zvýšení rychlosti na vybraných silnicích 1. třídy na 110 kilometrů v hodině. Návrh takzvaného vymezení kategorií a tříd dálnic a silnic počítá se zrušením kategorie rychlostní silnice, které laická veřejnost zaměňuje za dálnici a které se nově stanou dálnicemi druhé třídy, už nyní je na nich maximální povolená rychlost 130 km/h, takže reálný dopad pro řidiče to mít nebude. Pro motoristy je tak důležitější rozdělení silnic první třídy na dvě kategorie. V úsecích, které jsou směrově oddělené, navrhuje ministerstvo dopravy povolenou rychlost zvýšit o 20 kilometrů v hodině na 110 kilometrů za hodinu. U silnic, kde mezi směrovými pruhy svodidla nebo jiný zádržný systém není, bude ponechána maximální rychlost 90 kilometrů v hodině. |
Problém je v „nesprávné rychlosti na nesprávném místě a v nesprávném čase“, poznamenává trefně jeden z diskutujících. Až budou všichni skvělí, plně soustředění řidiči, nemusíme mít žádná omezení. Represe nic nevyřeší, ale pokud řidiči sami nejsou schopni zhodnotit možnosti a schopnosti svoje, auta a silnice, musí se způsob jízdy upravit (nebo doporučit?).
Nejúčinnějším a nejlacinějším způsobem, jak rychlíky zpomalit bez značek a rozkazů, je zúžit jim cestu. Na úzké silnici nevědomky zpomalí i nejotrlejší pirát.
Auta tloustnou
S projevy ignorance a arogance se dnes setkáváme snad při každé jízdě autem. Jízda po stále plnějších silnicích bez směrového dělení je adrenalinový zážitek i pro otrlé. Jízda prostředkem silnice, metr od kraje vozovky je na denním pořádku. Mohutné auto valící se středem silnice nemá často ani sebemenší snahu uhnout. V Americe už mají dokonce na typ nehod, při kterých se auta střetnou „rohy“ (s malým přesazením) dokonce nový speciální nárazový test.
Moderní auta jsou totiž stále mohutnější, ale silnice jsou dimenzované spíš na vozidla o půl metru užší. Kousek za Prahou je podjezd pod železniční tratí, ještě před deseti lety se pod ním auta běžně míjela, klidně i s dodávkami. Dnes už na sebe proti sobě jedoucí auta čekají a jezdí se kyvadlově, když se dva odvážlivci míjejí, mají pár decimetrů prostoru. Auta prostě ztloustla a nabyla do šířky.
Důkaz? Nový Renault Twingo z kategorie městských trpaslíků je dnes široký skoro jako rodinný Renault Mégane před patnácti lety. Nadáváme na úzká parkovací místa stavěná podle norem „na trabanty“ a spousta majitelů garáží postavených před dvaceti a více lety dnes nekupuje auto podle svých chutí, ale s metrem, aby se do ní vůbec vešli.
Na široké přehledné silnici s otevřenými oblouky, do kterých vidíme, vysoká rychlost nevadí. Vadí však, pokud nezměněnou rychlostí letíme i po uzoulinké okresce plné horizontů a nepřehledných zatáček. Vadí také padesátka kolem tramvajového ostrůvku nebo školy, když končí vyučování.
Při střetu chodce s autem ve čtyřicetikilometrové rychlosti má člověk sedmdesátiprocentní šanci přežít, v pětačtyřicítce už je to jen padesátiprocentní šance.
Lidské smysly se nevylepšily, ale auta procházejí obrovským vývojem. Jejich uživatelská přívětivost nám dává falešný pocit ovládnutí stroje. O to jsou nebezpečnější.
Lékaři například upozorňují na to, že lidské oko je „zkonstruováno“ tak, že bez problémů dokáže reagovat a plnohodnotně vnímat podněty do rychlosti zhruba 50 kilometrů v hodině. Čím rychleji tedy řidič pojede, tím více se musí spoléhat na získané návyky, reflexy, závodníci na trénink. A také doufat, že nebude muset řešit opravdu krizovou situaci.
Po silnicích se totiž pohybují i ti, pro které je jízda nutností a příjatým zlem a ne požitkem a radostí. Řízení auta je dnes často „životní a společenská nutnost“: ženu ze satelitního městečka často usadí za volant okolnosti, ne její vůle. Dostat děti ze školy domů prostě nějak musí. A takových je na cestách spousta.
Statistici spočítali, že nad 60 km/h se riziko být účastníkem nehody s každým pětikilometrovým nárůstem rychlosti zdvojnásobuje. Snížení průměrné rychlosti dopravního proudu o jeden kilometr v hodině znamená o tři procenta méně zraněných a o čtyři až pět procent méně mrtvých.
Silnice je komunikace, spojnice mezi místy a lidmi, ne bojové území. A nejsme na nich sami. Jezdí na nich řidiči různých kvalit, zkušeností a nátur, ti spolu musí „žít“ a přežít. Vyhovět si.
Pohybují se po nich také chodci a další účastníci provozu nechránění metráky materiálu. Dokud jim nepostavíme jejich vlastní komunikace, musíme se s nimi o silnice podělit.
A pokud jsou tak mizerně postavené, značené a neopravené jako v Česku, má na určitých místech sedmdesátka na okresce a třicítka ve městě, o kterých mluví respektovaný dopravní odborník Jiří Landa, určitě smysl.
