Výjimečnost nejen v detailech
Mini bezpochyby patří k nejzdařilejším retro autům dnešní doby. Má nezaměnitelný vzhled, skvělou image, ale na české poměry příliš vysokou cenu. Během dvou generací přesto stihl zdomácnět i u nás, potkat na silnici třeba špičkové provedení Cooper S nebo JCW už není tak výjimečná událost, jako kdysi.
To GP vám přijde zvláštní už na první letmý pohled. Šedou metalízu Thunder Grey, kterou najdete jen u této verze, tu oživují prvky v červené barvě a nezbytná loga John Cooper Works a GP. Od obyčejného mini se liší předním i zadním nárazníkem, prahy a najdete zde také aerodynamický kšilt na zadní hraně střechy. Vzadu ční do prostoru také difuzor, který společně se zakrytovaným podvozkem omezuje vztlak na zadní nápravě o devadesát procent.
John Cooper Works GP II v číslechMotor přeplňovaný zážehový Válců/ventilů 4 /16 Zdvihový objem (cm³) 1598 Výkon( kW/koní) 160/218 Točivý moment (Nm) 260 (280)* Zrychlení 0–100 km/h (s) 6,3 Maximální rychlost (km/h) 242 Průměrná spotřeba (l/100 km) 7,1 Délka / šířka / výška (mm) 3770/1683/1390 Rozvor (mm) 2467 Objem nádrže (l) 50 Zavazadlový prostor (l) 723 Pohotovostní hmotnost (kg) 1235 Rozměr pneumatik 215 / 40 R17 Cena (Kč) 946 000 * krátkodobě s funkcí overboost |
Částečná kapotáž je i pod motorem, v místech s vysokým tokem vzduchu má ale otvory, které odvádějí přebytečné teplo a ulehčují život mezichladiči. Pozornosti určitě neujdou ani válečné polepy, speciální čtyřpaprskové ráfky, červená zrcátka a stejně lakované brzdiče, tedy prvky, které navenek naznačují, že tohle mini je něco extra.
Závoďák i stěhovák
Ještě větší překvapení čeká posádku uvnitř. Pro cestující na předních sedadlech se tedy nic zásadního nemění, uspořádání je tu shodné s civilnějšími variantami Mini. Interiér je tak jako tak zvláštní, takže zpestřit ho nebylo vůbec těžké. Stačila k tomu sportovní sedadla Recaro s výrazným bočním vedením, kůží čalouněná přístrojová deska, červené bezpečnostní pásy, stejně kontrastní prošívání a individualistický interiér byl na světě, tedy z poloviny.
Zcela zásadně se totiž změnilo uspořádání za předními sedadly. Vzadu totiž chybí sedačky, jejich místo zabrala výztuha, která pojí boky auta. To má dvě velké výhody: lepší tuhost karoserie a také obří prostor pro zavazadla, náhradní pneumatiky a další závodnické vybavení. Z GP se tak rázem stává nejpraktičtější mini na trhu. Tím veškerá divočina uvnitř nejostřejšího miníska všech dob končí, soustředí se předně na jiné věci, než designová pozlátka. Sedněte do sedaček Recaro a vyražte kupředu. A raději se něčeho držte, ideálně volantu…
Krása pod povrchem
John Cooper Works GP II působí výjimečně už na pohled, jeho skutečné kouzlo ale poznáte, až když projedete první zatáčky. Na rozdíl od kompromisních sourozenců, má tohle "supermini" tlumiče stavitelné v rozsahu dvaceti milimetrů, agresivnější odklon na obou nápravách a také upravenou sbíhavost kol na té přední. Jeho lehké sedmnáctipalcové ráfky mají konstrukci vycházející z kol pro závodní sérii Mini Challenge. a stranou zájmu nezůstaly ani brzdy. Ty přední dostaly kotouče s průměrem 330 milimetrů a šestipístkové brzdiče, zadní mají 280 milimetrů.
Tyto úpravy by možná samy o sobě stačily, aby šlo o nejrychlejší Mini, ale je tu také motor, tradiční přeplňovaná šestnáctistovka, naladěná na celkem skromných 218 koní a točivý moment 260 Nm, dostupný už od 1750 otáček. Díky krátkodobému zvýšení plnícího tlaku, jde nad dvěma tisíci otáčkami na přední kola až 280 Newtonmetrů.
Tabulkové parametry zrychlení na stovku za 6,3 sekundy a maximální rychlosti 242 kilometrů v hodině vypadají slibně, ale nepřipraví vás na to, co 1235 kilogramů těžké Mini GP zvládá v praxi na silnici nebo na okruhu.
Jedno tělo, jedna duše
Za volantem najdete pozici snadno, stejně jako sedačka je dostatečně nastavitelný pro všechny typické i atypické postavy. Řadící páka s koulí na konci je vždy v dosahu a pedály jsou hezky blízko sebe. Motor už od nízkých otáček reaguje bez váhání a v těch vyšších snese srovnání s atmosférickými jednotkami. V této třídě kapesních raket se přeplňování a downsizing v masovém měřítku objevily teprve nedávno a je znát, že někteří konkurenti si s ním neví úplně rady.
Objem šestnácti set krychlových centimetrů a kompresor nebo turbo měla všechna ostrá mini už od novodobého začátku a na odladění motoru to poznáte po prvním sešlápnutí plynu. Při běžné jízdě reaguje nezáludně, postupně nabírá dech a ve středních otáčkách vás doslova katapultuje kupředu. Pružné zrychlení z 80 na 120 v hodině zabere necelých šest sekund, ale subjektivní dojem překvapí i pilota mnohem rychlejších aut. Síla a hlavně neodbytnost zátahu, které vás bombardují při zrychlení, často působí, jako kdyby vám auto ujíždělo pod zadkem. Dere se totiž kupředu s mnohem větší razancí, než by se dalo čekat po nastudování tabulkových parametrů.
Podobně nečekané přetížení předvádí v zatáčkách, lehce zaklekne na vnější přední kolo s téměř nepostřehnutelným náklonem a provede celou karoserii obloukem bez náznaku smyku nebo jakéhokoliv se přemáhání. Spousta Mini byla přirovnávána k motokáře, toto je její plnou definicí: tuhé, konzistentní při každém průjezdu, připravené jít až na samotnou hranici přilnavosti gum a schopné vás bez zaváhání vystřelit ze zatáčky pod plným plynem.
I přes tvrdost podvozku a relativně nízký profil pneumatik o rozměru 215/40 R17 je v řízení znát nárůst přetížení, hranice kdy přední kola ztratí přilnavost je dobře čitelná a srozumitelná. Navíc není problém upravit jízdní stopu v zatáčce plynem, motor reaguje rychle na přidání i ubrání plynu a zbytek auta zpracuje takové korekce s dostatečnou časovou rezervou, aby neohrozil stabilitu. Nízká pohotovostní hmotnost znamená, že si s ním můžete v zatáčkách pohazovat, aniž byste museli příliš myslet na odstředivé a setrvačné síly. ¨
Příjemně překvapí i apetit tohoto kapesního sportovce. V běžném provozním režimu se totiž spokojí i se sedmi litry naturalu, pokud mu ale budete šlapat na krk, dokáže z nádrže vycucnout skoro dvojnásobek.
Závodní auto v sériovém provedení
John Cooper Works GP II se ovládá příjemně, v podstatě samozřejmě. Z odladění mechanických prvků je znát, že se při nastavování řízení, rozmisťování pedálů a volby drah převodovky konstruktéři opravdu pochlapili. Šestistupňový manuál má srozumitelně definované dráhy a jeho jedinou záludností je "zamačkávacÍ" zpátečka, která vás může zaskočit při podřazování na dvojku. Plyn a brzda svou intimní blízkostí lákají k rovnání otáček při podřazování, to se pak ozve z dvojice koncovek výfuku o průměru slušného minometu bublání a rachot. Ve věnci volantu, je velmi znát, že tohle mini je "staré auto", staré dobré auto. Nijak totiž nefiltruje zpětnou vazbu mezi řidičem a není ani příliš aktivní co se účinku posilovače týče.
To s sebou na druhou stranu nese jisté problémy, pokud ho hodláte používat jako klasické mini, tedy pro běžné každodenní ježdění. GP II vás nadchne při adrenalinové jízdě, přetíží smysly při krájení zatáček ve vysoce nelegálních rychlostech, ale uloží na vaše bedra povinnost tolerovat určité vrtochy.
Podvozek snížený vpředu o 20 a vzadu 15 milimetrů geniálně funguje v zatáčkách a na hladkém povrchu, na normální děravé okresce z vás ale vytřese duši. Snaží se, jeho sofistikované a progresivní tlumení ale na nástrahy českých silnic nestačí. Jízda po nerovném povrchu navíc vyžaduje maximální soustředěnost a neustálé korekce řízení. Trápit vás naopak nemusí brzdy. Dobře se dávkují, jsou snad k neutahání a jejich účinnost je skoro neuvěřitelná.
Srdeční záležitost
Mini nikdy nebylo praktické, levné, nehrálo si na racionální volbu. Ale to skutečně nebyl záměr tohoto projektu. Limitovaná edice GP v objemu pouhých dvou tisíc kusů je pro ty, kteří chtějí v grandiózním stylu a obrovské rychlosti oslavit odchod současné generace. Pro ty, kteří nekupují auto hlavou, ale srdcem. Tomu odpovídá také cena, které činí nezanedbatelných 946 000 Kč.
Vlastně je to dobře, tohle auto není ani obyčejné ani pro každého. Čas 8 minut 23 vteřin dosažený na Severní smyčce Nürburgringu z něj dělá nejrychlejší mini všech dob a také podtrhuje jeho výjimečnost.
Proč Mini CooperHistorie legendy se začala psát 17. července 1923, kdy se v britském Surbitonu narodil John Cooper. Jeho otec Charles měl malou dílnu na úpravu závodních speciálů a malý John se v jeho práci zhlédl. V pouhých patnácti letech odešel ze školy, aby se stal nástrojářem. Po druhé světové válce v roce 1946 s otcem společně založili Cooper Car Company a začali stavět levná jednomístná závodní auta, často z přebytku vojenské techniky. John sám závodil, ale jeho revoluční stroje s motorem před zadní nápravou, které navždy změnily tvář Formule 1 a Indianapolis 500 proslavili především jezdci Maurice Trintignant, Stirling Moss, Bruce McLaren a především Jack Brabham. Během devíti let zvítězil závodní tým Cooper Formula One v šestnácti Velkých cenách, a právě díky Australanovi Brabhamovi vyhrál šampionát v letech 1959 a 1960. Společně s kamarádem Alecem Issigonisem tvůrcem prvního Mini, představil o rok později sportovní variantu Mini Cooper, kterou za nadlouho následovala ještě ostřejší verze Cooper S. Z té vycházela i čistě závodní varianta, která v letech 1964, 1965 a 1967 vyhrála legendární Rallye Monte Carlo. Jméno Cooper bylo licencováno automobilkou BMW, která se stala výrobcem současného MINI. John Cooper na sklonku života působil spolu se svým synem Mikem jako poradce pro designérský tým BMW a Roveru. Zemřel ve věku 77 let v roce 2000. |
