Starlet měla v Evropě premiéru v roce 1984 a jezdí ve třech generacích s tří- a pětidveřovými karoseriemi s pěti místy a s benzinovými motory o obsahu 1,0 a 1,3 litru, k dispozici je i 1,45litrový diesel, vše s výkony od 40 do 99 kW. Obyčejný benzinový vůz má spotřebu od pěti do devíti litrů. Žíznivější je 1,3 litrový šestnáctiventil s turbem, který žádá od šesti do dvanácti litrů, ovšem je schopen rychlosti až 200 kilometrů v hodině. V tuzemsku nepříliš obvyklý diesel je vskutku střídmý - bere od necelých čtyř do šesti litrů nafty. Nejstarší Toyoty Starlet z poloviny osmdesátých let lze pořídit již od třiceti tisíc korun, ceny automobilů z přelomu osmdesátých a devadesátých let se pohybují kolem stotisícové hranice a moderní zaoblené verze stávají od 120 tisíc korun. Z průzkumů plyne, že vizáží nenápadný vůz se líbí většinou starším lidem.
Ve prospěch Toyoty Starlet hovoří kromě jiného fakt, že po třech letech provozu je téměř 76 procent vozů absolutně bez závad a jen necelá dvě procenta při kontrolách v TÜV vykážou významné nedostatky. Pracovníci servisů konstatují, že ze zásadních oprav u typu obvykle dělají jen výbrusy slabších benzinových motorů po více než 200 tisících kilometrech. K přednostem patří zvláště kvalitní a bezporuchové řízení i zavěšení kol, problémy obvykle nejsou s úniky oleje a u vozidel zhruba do deseti let stáří ani s brzdami. A jestli má malá toyota podle zjištění techniků TÜV slabá místa, je to poruchové a hůř účinné osvětlení včetně blinkrů. Skutečně zásadní problémy lze očekávat u vozidel do ročníku výroby 1988, kterým nadprůměrně korodují nosné díly karoserie.
 Toyota Starlet má ve svých modernějších verzích potíže prakticky jen s vnějším osvětlením a s blinkry. Vozy do ročníků výroby 1988 se potýkají s bolestí zcela zásadnější - s nadprůměrnou korozí nosných dílů karoserie. |
