Automobilový závodník Emil Triner (41) má za sebou dvacet sezon v kokpitu silničních rychlých aut. Podstatnou část z toho dokonce jako tovární jezdec mladoboleslavské Škody. Byl už evropským i světovým mistrem. Mockrát už závodil na stejných silnicích, kudy přes rok jezdí jako každý jiný šofér, a přesto se mu hranice mezi závoděním a "normálním" ježděním nesmývá. Emil Triner nespěchá.
Opravdu nikdy si mimo závod - jen tak sám - nezazávodíte?
Ani ne. Jezdím pomalu... jako obyčejní smrtelníci. No, ale je fakt, že čas od času mě to chytne a vezmu za to. Je to ale nejspíš víc autem než mnou. Třeba před nějakými osmi lety jsem měl jako tréninkový stroj Audi S2 coupé 2.3 Turbo V5 Tuning. Mělo 300 koní a bylo na běžných číslech. A to mě občas draplo, to jo.
Co znamená "draplo"? Začal jste závodit v běžném provozu?
Ale vůbec! To třeba jenom při předjíždění je potěšení fakt tvrdě zaakcelerovat. Tlačí to do sedačky a tři sta koní promluví. To je jen pro pocit. Je ale pravda, že svůj osobní rychlostní rekord jsem si dal za běžného provozu na dálnici - 280 kilometrů v hodině. Ale to bych asi neměl říkat... Dobře, ale musím dodat taky, že to bylo jenom pár vteřin a byl jsem v pozoru jako nikdy!
A jinak na dálnici...
Jako každý. Opravdu.
Ani třeba když jedete ze závodů?
Tak to naopak už jsem takovej vybouřenej a jedu celkem klidně. Navíc si užívám toho pocitu, jak ohromně mám auto v ruce. Řídím s ohromným sebevědomím. To ale není špatně.
Nebojíte se na silnicích?
Ne. Vím, že se hodně lidí bojí ostatních řidičů kolem. Já tenhle pocit sice chápu, ale nesdílím. Já se snažím předvídat, co ti kolem mě asi tak udělají.
Havaroval jste někdy za běžného provozu?
Ano, ale díky bohu to byly jenom lehčí rány. Je pravda, že bez uzavření si třeba jedeme prohlédnout nějakou trať. No a často se stane, že si nějakou zatáčku potřebuju projet pod plynem. Zkusit ji, co dělá. Jenomže tohle není dobré dělat třeba před horizontem, kde fakt nevíte, co bude. Já už jsem jednou takhle trefil jiný civilní osobák a to pak mrzí.
Co ve vašem podání znamená spěchat autem?
Už nic! Nemá to smysl. Já jsem mockrát, opravdu mockrát jel z Příbrami do Mladé Boleslavi. Nějakých 130 kilometrů. Jenomže když jsem nestíhal a jel jsem rychle, nahnal jsem sotva čtvrthodinu. A pak jsem stejně vždycky na někoho musel čekat. A když přijel, tak se omluvil, že byla hrozná doprava. Tak jsem si řekl, že to fakt není nutné jet jako blázen a riskovat. Já už prostě nespěchám, abych pak čekal. A kdyby, manželka mě vždycky seřve.
Dobré auto však leckterého majitele jako by samo vybízelo prošlápnout plyn...
Tak ať si to zkusí třeba v neděli ráno někde na dálnici. Jen tak chvilku a pak zase klid. Co bych ale doporučil fakt každýmu: ať si třeba v zimě na prázdným parkovišti zkusí uvést auto do smyku. Ať se pokusí utržený auťák zase srovnat. Ať má každý představu, o co si vždycky, když jede rychle, koleduje...
- středa 27. února 2002
