Prvního května tohoto roku totiž vítěz třídy 175 úvodního ročníku 1961 zemřel, bylo mu devadesát let. Na legendárního závodníka vzpomíná Ivo Helikar.
Strejda Václav
Václava Paruse jsem znal od svého nejútlejšího dětství. Táta totiž jezdil motocyklovou silnici za pražskou motoristickou Duklu a „strejda Václav“ jak jsem mu tenkrát říkal, byl jeho kolega. Spolu s nimi tam závodil například Miroslav Čada, na základní vojenské službě tam pobyl i Gustav Havel. Protože Václav byl veselá kopa a vedle Františka Šťastného také největší vypravěč a bavič v celém silničářském depu, příhod, ve kterých hrával hlavní roli, jsem doma vždycky slýchal hodně.
Po mnoha letech jsem se s ním znovu potkal. To už jsem byl také dospělý a musel jsem se mu znovu představit. Býval s mým otcem velký kamarád, a tak jsem měl radost, že si na mě také pamatoval. Samozřejmě jsem mu už vykal, už to nebyl „strejda Václav“, ale pan Parus. Jenže on mě hned ve druhé větě překvapil, když řekl, jsem Vašek, přece si nebudeme vykat, když se známe takových let. Moc jsem si toho v té chvíli považoval. Václav se nezměnil, byl přesně takový, jak jsem si ho z dětství pamatoval - závodník s velkým srdcem, veselý a upřímný. Ono, když někdo něco opravdu umí, nemusí si na nic hrát.
Václav Parus (číslo 10) v dobách své největší slávy - rok 1959
Václav Parus18.9.1926 – 1.5. 2017
|
Dlouho jsem ho také přesvědčoval, že bychom spolu měli dát dohromady nějakou knížku o jeho závodění, ale on nechtěl mluvit o sobě, i když jsem mu opakoval, že by to mělo být hlavně o jeho závodnické době a kamarádech jezdcích, kteří pomalu odcházeli, že se to jinak nedochová. A, že by pro příští generace motoristických fanoušku určitě stálo za to, aby si mohli připomínat, jak se po válce závodilo mezi domy, stromy a obrubníky. „Nezlob se Ivo,“ pokaždé odpověděl, „ale opravdu nemůžu. Vždyť si budou ostatní říkat, no jó, Parus se vytahuje, koho to zajímá, jsou tu přece jiné knížky, jiné vzpomínky,“ vyjmenovával své důvody, proč to nepůjde. Pak už se to nepovedlo, ale stále vidím, jako velký dluh mi zůstal, nejen k Václavovi, ale k celé tehdejší jezdecké motocyklové silnici. Kdo jiný by mohl vyprávět, jak to tenkrát všechno bylo. Třeba se to ještě povedlo někomu jinému.
Lásky Václava Paruse
Václav miloval svou ženu Elinku, když ale zemřela, po nějaké době si našel Zdeničku, spolu potom žili v paneláku ve středočeských Neratovicích. Když jsem tohle svého času vyprávěl doma své mámě, jen se usmála a zakroutila hlavou, „jak to ten Venda dělá, s ženskýma nikdy neměl problém...“
V dílně za rohem dával ještě před pár lety dohromady své modré veteránské půllitrové ESO 500 Monoblok, býval tam zavřený celé dny a hrabal se v motorce. To byl jeho život, jeho největší láska, bez které to nešlo, tam býval nejspokojenější. Tenhle excelentní závodník nezačínal hned s motocykly, nejprve závodil na kole, stejně jako jeho motocykloví kolegové František Šťastný nebo plochodrážník Antonín Šváb.
Závodit na motocyklu začal v roce 1947, když mu táhlo na jednadvacátý rok. Později se stal továrním jezdcem pankrácké Jawy i strakonické ČZ. Poslední mistrovské body získal ještě v roce 1991 ve svých čtyřiašedesáti na okruhu v Mostě.
„V sedmačtyřicátém roce, když jsem začínal, tady nebyly jiné motorky, než poválečná kořist,“ vyprávěl mi jednou, jak se vlastně dostal k motorkám.
„Pro mne s malou postavou byl výběr ještě omezenější. Hodila se stopětadvacítka DKW. Protože motocykly nebyly drahé, koupil jsem jich hned pět. A podle svých možností, ani ne zkušeností, protože žádné nebyly, jsem motorku upravoval. Uřízl jsem například hrdlo karburátoru, aby se tam udělala větší díra. Dokonce tam někdy, když už byl vyříznutý otvor moc velký, padaly kroužky z pístu. V roce 1949 jsem nastoupil do Jawy na místo řadového dělníka na brzdu. Byl jsem k ruce panu Borkovcovi. Jednou šel takhle proti mně po dvoře a povídá mi, Vašku udělám z tebe dravce. Postavil mi ze soutěžáka dvoudobou silniční dvěstěpadesátku, kozí vítr se té motorce říkalo. Jela dobře, stačila Waltrům, pak mi postavil třistapadesátku se dvěma karburátory a řekl mi: Venco, tohle máš na Vitvara.
V roce 1952 přišla nabídka od samotného pana Waltra. „Přemluvil mě, abych šel za ním do Strakonic: Párusku, on mi říkal Párusku, dělám pro vás motocykl, stopětadvacítku. Od roku 1953 do roku 1956 jsem jezdil za ČZ.“
Dalších deset sezón Václav hájil barvy Dukly Praha. Továrna neměla dodělaný motocykl, do Strakonic jezdili z Dukly snad každý týden pro náhradní díly. „Slovo dalo slovo, šéf Dukly František Mošna mi slíbil, že mi dvě motorky pořídí. Ještě mě vytáhl z obrovského průšvihu. Dal mi přečíst záporný posudek, který na mě ze Strakonic poslali, a řekl: Václave, s takovým posudkem by tě nevzali ani v jáchymovských dolech. Hodil ho do kamen a všechno vzal na sebe. V roce 1966 jsem z Dukly odešel, rok nato tam silniční závody skončily. Ještě jsem dva roky soukromničil, ale to už nebylo ono.“
Aktivní ježdění pověsil na hřebíček v roce 1968, ale po dvanácti letech se vrátil do závodů klasiků. „V roce 1980 se začínaly jezdit veteránské závody a za mnou přišel do mělnické nemocnice sběratel veteránů Míla Novák - Václave, půjčím ti motorku, řekl, a pojedeme do Hořic. Probírali jsme to u nás v hospodě, všichni říkali, jé pane Parus, my s vámi pojedeme. Tak jsme jeli a začalo mé veteránské období. Našel jsem starou kombinézu. Zdržel jsem se na startu, protože motocykl nejel a museli jsme měnit svíčku. Abych dohnal ztrátu, jel jsem potom co nejrychleji. V cíli za mnou přišli, pane Parus, chtěli vás ošidit, jezdil jste moc rychle, a tak jsme vás dali na třetí místo. Stačí vám to? Za chvíli přišli znovu, a pane Parus, my jsme se spletli, budete druhý, a zase, stačí vám to? Pak přišli ještě jednou a byl jsem první. Pořádně jsme to oslavili, ale za několik dní mi telefonovali, že se sekli, a že jsem přece jen třetí.“
Veselé vzpomínání - bulharská finta
„Nikdo mi nechce věřit, že se něco podobného mohlo stát,“ začal jedno své vyprávění Václav. Myslím, že to bylo ve dvaapadesátém. Byl jsem ještě zaměstnaný v Jawě, ale už jsem věděl, že o mě má zájem strakonická ČZ. Dostal jsem na zájezd do Bulharska půjčenou dvoudobou stopětadvacítku ze Strakonic. Pamatuji se, že vůbec nejela, snad jen sto pět a dost. Bulhaři neměli se závody vůbec, ale vůbec žádné zkušenosti. Za nás tam jel Havel, Franta Bartoš, Rezler, Štajner na půllitrech a já s Kvěchem se stopětadvacítkou. Ten měl, na rozdíl ode mne, k dispozici čtyřdobý motor. Až v Sofii jsme zjistili, že se jedou dva závody. V pátek a v neděli. Body se sčítaly dohromady. První závod stopětadvacítek se jel na trati dlouhé asi pětadvacet kilometrů. Hned po příjezdu nás vzali autobusem na obhlídku. Dělali jsme cestou voloviny, popíjelo se a nedávali jsme pozor, kudy jsme jeli.
Druhý den jsme odstartovali do závodu, Venca Kvěch nám hned ujel, ale ještě na kraji města vidím, že stojí u silnice. Praskla mu guma a už jsem byl první. Když už jsem jel dost dlouho rovně, přišla křižovatka a já nevěděl kudy dál. Dal jsem se doleva nahoru do dlouhého, asi tak dvoukilometrového stoupání. Cestou se mi vysouvalo šoupátko karburátoru a než jsem dojel nahoru, motorka chcípla a dál nejela. Opravil jsem to a chtěl motorku roztlačit. Protože byl motor ulitý, otočil jsem se a rozjížděl se směrem dolů. Jenomže v tu chvíli mě dojel zbytek startovního pole. Ptali se posuňky, jestli trať vede nahoru a já jim odpovídal, že ano. Jenže v Bulharsku kývání hlavou, jako že ano, znamená ne, a to jsem netušil. Než jsem jim stačil vysvětlit, kudy si myslím, že vede trať, otočili se a jeli zpátky. Motorka mně chytla, a já se vydal znovu opačným směrem. Závod jsem vyhrál. Byl to chaos a bylo by to bývalo na protest, ale nemohl jsem za to. V neděli se ale jel normální klasický závod na uzavřené trati, tak jak jsme bývali zvyklí. Už při příletu na letišti nás vítal ředitel závodu, nějaký místní dvoumetrový generál, chlap jak hora. Měl sebou manželku, snad metr padesát, a protože jsem malý, hned jsem jim padl do oka.
Ještě jsem netušil, jak důležitou roli budou v závodě hrát. Na závod stopětadvacítek jsme se domluvili, že uděláme trochu divadlo a že každé kolo pojede na prvním místě někdo jiný. Tenkrát se hodně nosilo vše dělat kolektivně, masově a najednou. Vedení zájezdu na nás požadovalo, abychom takovým kolektivním stylem i závodili. Jenže ten generál si v hlavě spočítal, že podle toho, jak se střídáme, na mě v cíli ve dvacátém kole nevyjde první místo, tak závod zastavil už v osmnáctém, když jsem byl zrovna první. Vyhrál jsem tedy druhý závod.
Po nás jely třistapadesátky. Štajner upadl a přišel při té havárii o článek prstu. Odvezli ho do nemocnice a jeho fabrický půllitr zůstal volný. Jako technický vedoucí tam byl s námi pan Königsmark z Jawy, výborný chlap. Přišel za mnou a povídá: „Václave, ty jsi přece zajížděl právě takového půllitra, nechtěl by sis ho půjčit, když tu tak stojí? To víte, pro Štajnera se dělalo všechno veliké, měl pětačtyřicítku botu, páčky daleko, ani nožní brzdu jsem nemohl pořádně použít. Ale startovalo se s motorem v chodu, tak jsem to zkusil. Hned po startu popadalo několik jezdců, Königsmarka už omývali, ale já jsem náhodou mezi nimi nebyl.
Udělali jsme krásnou partu na čele. Gusta Havel, Franta Bartoš a já. Jeli jsme spolu a tentokrát platila jiná domluva, že dojedeme do cíle všichni najednou a kolektivně. Jedeme, jedeme a v polovině závodu najednou Gusta plameny ve výfuku a já si povídám: „Ty vole, ty asi budeš druhý, poprvé na půllitru a hned stříbrný věnec. To budou ve fabrice koukat.“ Měl jsem takovou radost, že budu druhý a aby neměli v depu starost o Gustu, chtěl jsem jim ukázat, co se stalo. Zvedl jsem ruku, jenomže jsem jel skoro dvě stě, a ruku mi vzal vítr. Celý jsem se natáhl, nohy zaklíněné v motorce a ještě jsem si přidal plyn. Měl jsem co dělat, abych se dostal zpátky. Gustovi to ale pořád jelo, tak se za chvíli znovu dotáhl. Přijeli jsme do posledního kola a podle dohody jsme se seřadili. Jenomže závodní motocykl nemá spodek a těžko ho přesně vyrovnáte. Vždycky někdo skočil o kousek dopředu. Vím jistě, že první přejel cíl Gusta, já jsem byl asi třetí. Gusta se chystal, že dostane zlatý věnec, ale najednou přišel generál a povídá: „Parus na čestné kolo.“ A já říkám: „Já né, já né, tady Gusta,“ jenomže to víte, s Bulharem se nedomluvíte. A generál zase: „Tak proč ten Parus nejde?“ „Oni říkají, že vyhrál Havel,“ snažil se překladatel vysvětlit situaci. „Když jsem řekl, že vyhrál Parus, tak vyhrál Parus,“ odpověděl na to generál a nikdo se mu neodvážil oponovat. Tak jsem tam vyhrál tři závody, aniž bych chtěl. Dostal jsem věnec a při čestném kole mi házeli kytky pod kola, jako když přijel prezident Beneš po válce do Prahy...“
Jako malí kluci
Dnes se na všechny naše závodnické legendy díváme jen s úctou a vážně. Takový motocykl po Parusovi je na trhu velice ceněná památka. Jenže oni to byli stejní mladí kluci, jako jsou ti současní, a podle vyprávění to musela být pořádná kvítka. I takový příběh jednou Václav vyprávěl: „Stalo se nám to v dukelské dílně. Bylo to na podzim nebo v zimě, hráli jsme čáru. Franta Helikar, Mirek Čada, všichni silničáři, co jsme tam v té době byli. A najednou vzal za kliku „starej“, jako šéf František Mošna. On byl takový poctivý, bral svou práci vážně a najednou nás tam vidí, jak si hrajeme. Na vojně a v pracovní době. Jelikož věkem nejstarší jsem tam byl já, vzal si mě nahoru k sobě a hned, ty tam Vendo taky hraješ? Měl bys být rozumný, když jsi z nich nejstarší. Co kdyby přijel nějaký generál na kontrolu. Povídám mu, náčelníku, vždyť my to hráli poprvé, ještě nikdy před tím. A vy nás u toho zrovna nachytáte. Je to opravdu náhoda a stalo se to naposledy, nebojte se.
Člověče, co čert nechtěl, odpoledne za mnou přišla moje žena Elinka a Mošna jí potkal. Málokdy třikrát za den přišel na dvůr, ale ten den zrovna ano. Mošna byl ještě nabitý našim případem a povídá jí, pani Parusová, představte si, co se mi dneska stalo. Já tu Vendu nachytal, jak hraje s kluky čáru. Ona nevěděla, že jsem mu říkal, že to hrajeme poprvé a prozradila: „Tak proto se mi už dva měsíce ztrácejí všechny drobné z peněženky.“ A bylo to venku. Jenže František Mošna byl skvělý chlap, díky kterému tady fungoval celá léta motorismus...“
Závodník farmářem
Vyprávění Václava Paruse o jeho farmářském období bylo pověstné, poslechněte si tedy přímo jeho verzi: „Bydleli jsme tenkrát na Petřinách, ale jak se říká, když má člověk dobré bydlo, neváží si ho. Přestěhovali jsme se na venkov. Říkali jsme si, to bude paráda, budeme chovat slepice, vůně venkova, jdeme zkrátka do toho. Nikdy předtím jsem nic takového nedělal, ani má žena. Chtěli jsme to zkusit. Od táty jsme koupili statek na Mělnicku a náš pražský byt jsme opustili. Šlo o dvacet metrů dlouhou jednopatrovou budovu, širokou deset metrů, s metrovými zdmi. Nechali jsme tam udělat topení a začali chovat zvířata.
V té době jsem se živil tím, že jsem sbíral po Praze kosti a svážel je na výrobu klihu. Aby bylo také na motorky. To byl kšeft člověče, a toho žrádla. Přijeli jsme třeba do Karlína do Zemky, což byla veliká uzenářská firma a každý jsme dostali výslužku. Bylo to k nesnědení. A doma jsme měli devět beranů a také prase. Protože jsme objížděli také školky a školy, brali jsme zbytky z kuchyní a tím jsme zvířata doma krmili. Vozil jsem to ve dvou plechovkách místo rezervy.
A také táta bydlel u jatek a měl pro nás na krmení vnitřnosti a podobné masové zbytky. Vozil jsem to na motorce domů. Prase, když žere takové žrádlo bez šrotu, nemá sádlo, jen maso. Když jsme měli v Jawě pohovory, vždycky šel první Franta Šťastný, ten všechno okecal, pak Gusta Havel a nakonec já. A oni vždycky říkali, od Vaška si nenechejte vyprávět o motorkách, ale o tom, jak chová prase a drůbež.
Třeba, jak jsem se učil dojit kozu. A pak jsme odjeli na závody, koze ztvrdlo vemeno a musel jsem koupit čtvrtku másla, abych jí ho rozmasíroval. Později jsem jí vyměnil za tři slepice. Nakoupili jsme sto padesát kachen a chovali je tak dlouho, dokud nám nevychcípaly.
Jednou volala žena do Dukly, že prase uteklo. Bydlelo v garáži, mělo to tam přehrazené dřevěnou ohrádkou, kterou rozbouralo a uteklo. Měli jsme tam také složené uhlí. A víte, že od té doby vím, že prase žere i uhlí? Tohle prase bylo při porážce strašně hubené. Tenkrát byly povinné odvody a já musel ještě dokupovat povinné sádlo. Než se zabíjelo, jeli jsme koupit kbelíky na sádlo do Brandýsa. Ale když potom přišel řezník zabíjet, hned od dveří povídá, Václave, to je pes a ne prase. Z toho žádné sádlo nebude.“
Ještě dlouho by se mohlo vzpomínat a vyprávět. I když jsme se v posledních letech s Václavem potkali tak maximálně jednou ročně v Hořicích, bude mi chybět. Václav Parus byl opravdu velký člověk, i když ne postavou. Byl jedním z našich nejlepších motocyklových závodníků celé historie.
