Alfa Romeo 166, tahle charismatická kráska dodnes stojí za hřích. Z pohledu poplatků je v Itálii pro běžného smrtelníka neudržitelná.

Alfa Romeo 166, tahle charismatická kráska dodnes stojí za hřích. Z pohledu poplatků je v Itálii pro běžného smrtelníka neudržitelná. | foto: Alfa Romeo

Mít auto je drahý špás: v Itálii vás oškubou o tisíce

  • 239
Koupí auta placení teprve začíná. Čeští motoristé si ale mohou libovat, jako jedni z mála v Evropě nejsou za to, že mají auto, trestáni. Nejvíc v Evropě asi úpí pod drastičností poplatků Italové. Jen na dani stojí auto v garáži stovky eur. Strukturu „dojení“ motoristů v Itálii odhaluje spolupracovník iDNES.cz Stefano Sinigaglia.

Emisní poplatky, daň z luxusu, daň z výkonu, poplatek za převod... po Evropě najdeme mnoho způsobů, jak zdanit to, že máte auto.

České povinné ručení, silniční daň pro podnikatele (pro osobní auto maximálně 4 200 korun ročně) a „ekovýpalné“ z převodu staršího vozu, za to vše jsou v porovnání se zbytkem Evropy jen velmi mírné poplatky. To v Itálii vám mohou zabavit auto, když neplatíte za televizi.

Bollo = daň za to, že máte auto

Italský fiskální systém je poměrně složitý a motoristy nijak nešetří. Spíše naopak. Snad nejnenáviděnější daní v Itálii je „bollo“ čili daň z vlastnictví motorového vozidla. Hned v závěsu je pak cena převodu vlastnictví vozidla. Podívejme se, jakým způsobem a jak hluboko strká stát ruku do kapsy automobilistům na Apeninském poloostrově.

Daňové zatížení, ať z převodu, nebo vlastnictví, nemá v Evropě srovnání. Skoro se zdá, že země, která dala světu slavné automobilové a motocyklové značky a stejné množství pokrokových technických řešení, se rozhodla, ze Italům lásku k motorismu rozmluví. A jde na to od lesa.

Aby Ital mohl být řádně oškubán, musí nějaké přibližovadlo nejdříve koupit. Začněme tedy převodem vlastnictví. Systém je propracovaný, obsahující hodně proměnných v závislosti od “regione”, tedy kraje, kde má kupující trvalý pobyt. Nepsané pravidlo je, že přepis hradí téměř vždy kupující. 

Agenzia Pratiche Auto

Místa, kde se tyto záležitosti řeší, jsou tři, každé s pravomocí vykonávat změny v registru. První možností je jít přímo do PRA (Pubblico Registro Automobilistico), což je něco jako centrální registr. Nebo můžete jít do “agenzie ACI” (Automobile Club Italia), což je pořád odnož PRA. Poslední možnost je “agenzia pratiche auto”, což je jakási kancelář, vypadající jako běžná prodejna.

Jednotlivé postupy se liší především ve dvou věcech. V délce trvání provedení změny a v ceně. Ukažme si jako příklad cenové rozdíly při převodu vozu Škoda Octavia 2.0 TDI 103 kW z roku 2010 v okrese Verona v Benátsku (kraj Veneto).

Cena v €Doba vyřízení
PRA554na počkání
ACIaž 600  (marže 40-50 €)na počkání
Agenzia Pratiche Autoaž 650  (marže 80-100 €)do 30 dnů

Může se zdát, že třetí možnost je nejdražší. Ovšem jen do chvíle, kdy si uvědomíme, že první a druhá možnost zpravidla znamená vzít si volno v práci na půl dne. Zatímco třetí cesta často znamená jen stavit se po práci v agentuře, vykonat akt prodeje, kupující dostane provizorní TP a pro ten aktualizovaný se staví do 30 dnů. Nejčastěji je to asi do dvou týdnů a agentura vyzve kupujícího telefonicky nebo e-mailem.

Jak se stanovuje cena převodu prostřednictvím PRA? Zůstaňme stále u příkladu Škody Octavia. Cena převodu se sestává z pevné a pohyblivé části, která se na konečné ceně projeví nejvíce. Zvlášť pokud kupujeme vozidlo s výkonem vyšším než 53 kW. Navýšení je pak 3,51 eura za každý kW nad tuto hranici.

Kompenzace pro PRA (centrální registr)27 €
Daň za zápis do PRA32 €
Kolková známka za aktualizaci TP16 €
Kompenzace pro Motorizzazione Civile9 €
Pevné poplatky celkem84 €
IPT – krajská daň za změnu v PRA (+3,51 € za každý kW nad 53 kW)361,73 €
Navýšení 30 % v okrese Verona108,52 €
Cena převodu celkem554,24 € = 15 tisíc korun

Faktický dopad, zejména u starších vozidel, je pak takový, že cena převodu snižuje prodejní cenu auta výrazným způsobem.

Příklad: Alfa Romeo 166; rok 2002; motor 3.0 V6; výkon 174 kW; emisní limit Euro 3, tedy bez problémů denně použivatelná, případnou přestavbou na LPG možnost změny na Euro 5. Současná tržní cena za zachovalý kus s nájezdem do 200 000 km klesla na nějakých 1 000 - 1 500 eur (27 - 40 tisíc Kč) . Cena převodu 878 eur (24 tisíc Kč) však činí toto auto v Itálii téměř neprodejným.

Stát svou chamtivostí trestá totiž hned třikrát. Bývalého majitele tím, ze musí cenu převodu zohlednit snížením ceny, aby auto bylo cenově zajímavé. Nového majitele cenou převodu, (následně pak každoroční daní z vlastnictví). No a nakonec i sám sebe. Kvůli této krátkozraké politice totiž spousta vrcholových modelů končí v lepším případě exportem do zahraničí, v tom horším a častějším na vrakovišti. Itálie tak ze svého technického bohatství ztrácí denně auta, která byla svého času špičkou a která by byla za pár let ozdobou každého srazu youngtimerů.

Bollo. Když se řekne toto slovo, každý majitel auta nebo motorky v Itálii se málem pokřižuje. Daň z vlastnictví motorových vozidel byla zavedena v roce 1953, v roce 2009 pak upravena do podoby, podle které je povinen ji odvádět každý, kdo v centrálním registru (PRA) figuruje jako majitel motorového vozidla.

Bollo. Doklad o zaplacení za příslušné období.

Výjimku tvoří pouze vozidla nad 30 let stáří zaregistrovaná jako veterán v ASI (Automotoclub Storico Italiano). Ještě před pár měsíci to platilo i pro vozidla nad 20 let, ale vláda Mattea Renziho uvedla v platnost Zákon o stabilitě (Legge Stabilità) a tuto možnost majitelům aut nad 20 let posunula o deset let.

Motoristická veřejnost se tím rozdělila na dva tábory. Jedni jsou pro, protože se tím vyřadí z provozu, rozuměj: stane se nevýhodné provozovat kdejakou „popelnici“, co náhodou dosáhla 20 let a nemá přitom žádný význam z historického hlediska, nebo není ani v dobrém technickém stavu.

Druzí, především majitelé aut nad 20 let, třeba i zapsaných v ASI, jsou proti. Není divu. Kdo vlastní například SAAB 900 Turbo „jen“ z roku 1990, a už pět let platil veteránské bollo 25 eur, najednou bude opět platit 477,41 eura (to je přes 13 tisíc korun).

Takže SAAB skončí v inzerci a přijede si pro něj někdo z Holandska, kde tyto auta také umí ocenit a kde stát z majitelů aut nechce primárně sedřít kůži. Po zavedení takzvaného „superbolla“ v roce 2011 vládou Silvia Berlusconiho a Maria Montiho bylo na italských dálnicích možné denně vidět zahraniční kamiony naložené skvosty, které jsou pro Itálii jednou pro vždy ztraceny.

Bollo se, jak jinak, opět počítá z výkonu motoru v kW a cena opět není pevná. Relativně výhodná je do 100 kW výkonu, dále pak záleží na zařazení do emisní třídy. Jednoduchou tabulkou si lze udělat představu, co Italy tak „vytáčí“.

€ za kW 0 – 100€ za každý kW nad 100 kW
EURO 03,004,50
EURO 12,904,35
EURO 22,804,20
EURO 32,704,05
EURO 42,583,87
EURO 52,583,87

Vlastník zmíněné Škody Octavia tak každoročně odvede státu 296,78 eura, tedy přes osm tisíc korun. Za 10 let pak odvede skoro 3 000 eur (při dnešním kurzu přes 80 tisíc korun), aniž bychom vzali v úvahu zvýšení při každém uvedení nové emisní normy do platnosti.

Zvláštní kategorií jsou vozidla s výkonem nad 185 kW. Jejich vlastníci platí tzv. „superbollo“. Aby to nebylo velmi jednoduché, záleží i na věku vozidla.

Cena v € za každý kW nad 185 kW
Nový automobil20
Automobil do stáří pěti let12
Automobil do stáří deseti let6
Automobil starší než deset let3

Majitel Alfy Romeo 159 3.2 JTS V6 24V Q4; Euro 4 tak zaplatí ročně 671 eur (18,5 tisíce Kč).

Abychom byli spravedliví, je nutné uvést i fakt, že je v plánu tento rok superbollo zrušit. Ale protože mluvíme o Itálii, není jisté, jak dlouho to bude trvat. Zrušit jakoukoliv platnou daň je tu v podstatě těžší než vyslání raketoplánu na Mars.

Drahá auta se stěhují

Po zavedení superbolla se najednou na italských silnicích začala množit auta s německými SPZ. Majitelé drahých vozů je totiž přeregistrovávali v Německu a pak si je dlouhodobě, smluvně podloženě „pronajímali“. Denně byli v novinách vidět inzeráty s nabídkami na registraci v Německu.

Tento stav samozřejmě neunikl finanční policii (Guardia di Finanza) ani Fiscu (státní kasa), a tento postup se kvůli změnám zákonů stal daňovým únikem s trestním postihem. Popravdě obyčejnému člověku s pandou nebo cliem v garáži to ale bylo jedno.

ACI PRA ve Veroně

Toto státní „výpalné“ tak dalo v minulosti vzniknout různým slabším variantám špičkových modelů. Například Volvo 850 T5R, pro zbytek světa s motorem 2,3 o výkonu 246 koní, si mohl italský zájemce pořídit pouze na objednávku. Pro Itálii byla jinak verze T5R dodávaná s motorem 2,0 a výkonem 211 koní. Však mu třeba čeští „volvaři“ pokud na něj v ČR narazí, přezdívají „Italka“.

Stejná „obřízka“ potkala třeba BMW 323 iS, kdy mnichovská automobilka pro italský a portugalský trh upravila motor S14B20 snížením objemu z 2,3 na 2,0 l. Snížením zdvihu z 84 na 72,6 mm tak výkon klesl na 192 koní.

Benzin s přirážkou na Suezskou krizi

Aby byl obraz o tom, co musí snášet italský motorista, kompletní, je nutné zmínit v průběhu let státem přidávané přirážky k cenám za litr pohonných hmot jako kompenzace za škody při různých přírodních nebo válečných pohromách. To pak vysvětluje jednu z nejvyšších cen pohonných hmot v Evropě. Přirážky jsou ještě v italských lirách (£) a jsou aplikovány dodnes.

1,9 £ na válku v Etiopii (1935)
14 £ na Suezskou krizi (1956)
10 £ neštěstí přehrady Vajont (1963)
10 £ záplavy ve Firenze (1966)
10 £ zemětřesení v Belice (1968)
99 £ zemětřesení ve Friuli (1976)
75 £ zemětřesení v Irpinii (1980)
205 £ vojenská mise v Libanonu (1983)
23 £ vojenská mise v Bosně (1996)
39 £ obnova smlouvy silničním, železničním a námořním dopravcům (2004)

Podtrženo a sečteno, státní přirážka na jeden litr pohonných hmot dnes představuje 486 £, neboli 0,25 eura (7 korun). A to není zrovna málo.

Mýtné mělo skončit

Italské dálnice platí za jedny z nejkvalitnějších v Evropě. Díky tomu, že jsou soukromé, se neustále udržují a vylepšují. Druhou stranou této mince je, že údržba není levná, a tak 100 km jízdy stojí v průměru 7,5 eura (asi 200 Kč) na mýtném. A to se v době jejich výstavby proklamovalo, že až se za 30 let zaplatí, budou zdarma. No, někde jinde možná, ale jsme opět v Itálii.

Suma sumárum

Z uvedeného je zřejmé, že čím dál větší naštvanost italské motoristické veřejnosti má racionální opodstatnění. Zejména dnes, kdy individuální doprava v Itálii je naprostou nevyhnutností.

Geograficky téměř neexistuje v Itálii neobydlené místo a není v silách městské nebo příměstské hromadné dopravy obsloužit reálně hustou silniční infrastrukturu. Jezdit do práce a za jinými povinnostmi se prostě musí, a tak Italové musí šetřit jinde. Itálie prostě není pro každého. A čím dál méně i pro Italy...

Úřední znehybnění vozidla

Závislost na automobilu využívá italský daňový systém už od roku 1973. Je to „fermo amministrativo“ čili administrativní znehybnění vozidla. Jedná se o formální akt, kdy je vlastníkovi vozidla znemožněno jeho používání tím, že daňový úřad požádá Centrální registr (PRA), a ten dočasně vyřadí vozidlo z evidence. Může to být za to, že majitel například neuhradil třeba několik pokut, neplatí koncesionářské poplatky RAI, neplatí „bollo“, ale také třeba jen proto, že rok nezaplatil odvoz komunálního odpadu. Každopádně k jeho uplatnění na vozidlo třeba i v hodnotě desítek tisíc eur, stačí dluh od 50 eur více. Tato disproporce pro vymožení dluhu nemá žádný význam. Vozidlo je vyřazeno až do úplného uhrazení dluhu, majitel pak může v ACI požádat o zrušení vyřazení a vystavení nového TP. Jak jinak než za poplatek 64 eur.

Čistě technicky není problém auto používat, protože jeho možný pohyb není nijak fyzicky znemožněn, avšak kdo je přistižen na silnici s takto sankcionovaným vozidlem, riskuje pokutu od 714 eur až do 2 859 eur. K tomu patří i zabavení vozidla.