Volha 24: měkoučká sovětská kráska zastíní i mercedes

Kočár pro vyvolené a ´tajné´, řeknete si. Jenže sama volha za to nemůže. Koncem 60. let, kdy se narodila, rozhodně nezaostávala a dodnes je miláčkem nadšenců. Je krásná, majestátní a hlavně báječně pohodlná.

Autotesty

Sledovat další díly na iDNES.tv

Nevozila jen papaláše v bývalém východním bloku. Mnozí z nás se s ní vezli třeba z porodnice, s volhami totiž jezdili taxikáři. A znali je i na kapitalistickém Západě; ke koupi byly s naftovými motory, které do nich montovali v Belgii.

Měkoučká plavba

Volhu GAZ 24 představil Gorkovskij Avtomobilnyj Zavod v roce 1968. V roce 1970, kdy odstartovala sériová výroba, nahradila neméně uhrančivou Volhu 21, které v Československu říkáme Carevna.

Volha 21 v akci

Jak se jezdí s legendární carevnou - čtěte ZDE

čtyřicetiletá

Volha GAZ-24 se vyráběla od roku 1968 (první prototypy 1966, sériová výroba od roku 1970). V roce 1977 a 1985 proběhly modernizace modelu. Výroba skončila v roce 1992, kdy ji nahradil model GAZ-31029, který z "dvacet čtyřky" technicky vychází.

Jan Frk má v pražských Kolodějích jediný autoservis na Volhy v České republice. "Na volhách jsem se vyučil a už jsem u nich zůstal," říká s úsměvem.

Po volhách se u něj lidé ptají, chodí se podívat před jeho dílnu, kde je stále nějaká zaparkovaná. I ta nejnovější, s americkým motorem - prý je jediná v Česku.

Volha 24 je jeho nejoblíbenější typ. "Moje první auto. První auto, které jsem si postavil, vyučil se na něm. V 18 letech jsem měl první ´dvacetčtyřku´ v modré metalíze. A byl jsem frajer."

Moderním autům říká pohrdavě "šuplík". Jeho manželka jezdí "francouzským šuplíkem" (peugeotem) a na dálnici mu uhýbají z levého pruhu v "šuplících-passatech". Protože když se taková volha s novou pětistupňovou převodovkou rozparádí (má skoro stokoňový dvouapůllitr), jede prý stodevadesátkou a budí pořádný respekt.

Mnohem lepší je ale užívat si klidnou houpavou jízdu stovkou. Ladně se nese po silnici, jako by plula; přes kanály se přenese s grácií, jíž nemůže konkurovat snad žádné z moderních aut. Za neopakovatelnou měkoučkou pohodlnou jízdu vděčí listovým perům, kterými je odpružena zadní poháněná náprava.

Kombíky jsou podle Frka trošku tvrdší. Pružiny na zadní nápravě mají totiž u verze kombi šest listů namísto pěti, které má sedan. I díky tomu odveze v kufru až 400 kilo. Víc než pětimetrové verze kombi byly všechny sedmimístné. Ve sbírce má Jan Frk mimo jiné také originální kombíkový hasičský speciál s ochranným rámem uvnitř, funkčním majákem i vysílačkou. Najeto má něco málo přes třicet tisíc kilometrů.

Originální požárnická Volha GAZ-24 kombi

Pohon zadních kol a absence jakékoliv elektroniky může znamenat potíže při jízdě na sněhu, kdy nejsou zadní kola dostatečně zatížena a nemají trakci. "Támhle v rohu mám staré víko od kanálu, na zimu ho hodím do kufru," odhaluje s úsměvem svůj trik Frk. V zimě ale s volhou stejně moc nejezdí, nechce si ji na sněhu a soli ničit. To radši používá "šuplík". Volhou by rád jezdil pořád, ale má o ni strach. "Když mě někdo nabourá, budu čekat tři měsíce na blatník, na peugeota ho seženu na vrakovišti za tři stovky hned," říká.

Festovní pohodlí

Volha, to je kus poctivé "kovářské" práce a co má být pochromované, na tom je snad milimetr tlustá vrstva chromu. Nejvíc jí asi sluší černá.

Když nastoupíte, nesmíte se bát pořádně bouchnout dveřmi. Uvelebíte se do velkých, pohodlných sedadel (lhostejno jestli dopředu nebo dozadu) a kolem sebe máte hromadu místa. "Do určitého roku měly volhy výjimku, že ani na předních sedadlech nebyly bezpečnostní pásy," doplňuje "volholog". "Ve 24 si sednete a rozvalíte se." Interiér čalounili zpočátku červenou, hnědou nebo světle šedou kůží, časem přibyly ještě další barvy.

Může se hodit

Nová dimenze online prodeje automobilů www.automodul.cz

Čelní sklo je blízko vašeho nosu, pod ním je úzká přístrojovka. Je vyrobena z hliníku, působí to festovně, příjemně starosvětsky. Starší modely mají podlouhlý rychloměr, při postupných modernizacích ho nahradil klasický ciferník s ručičkou. Černá krasavice ještě není dodělaná, moderní rádio se schová do kastlíku před spolujezdcem. A ještě jedna zvláštnost: ruční brzdu najdete u pravého kolena, je to ta velká chromovaná páka pod přístrojovkou.

Nepůvodní je pětistupňová převodovka, která pochází z novějších volh. "Kdo má čtyřkvalt a zkusí pětikvalt, chce ho," říká Frk. Výhodou je, že v rychlostech kolem stovky - stodvacítky se můžete normálně klidně bavit. "Se čtyřkvaltem motor běží ve vysokých otáčkách a je dost hlučný," vysvětluje. I díky pětistupňové převodovce se podle nadšeného volhisty umí čtyřiadvacítka na německé dálnici rozdovádět na tachometrovou stodevadesátku. Maximálka standardních modelů s původní převodovkou bývá uváděna 145 km/h.

Jan Frk a Volha GAZ-24

Jediným neduhem jsou bubnové brzdy na všech kolech. "Není to dokonalé brzdění. Ale kdo jezdí s volhou, počítá s tím," usmívá se Frk.

Diesel pro kapitalisty

Ten správný motor ve čtyřiadvacítce má 98 koní a když nastartuje, musí burácet. Dodneška mají volhy lampičky v motoru - když potřebujete něco zkontrolovat nebo opravit pod kapotou, posvítíte si. Čtyřválcový hliníkový dvouapůllitr žere kolem 10 - 11 litrů. Osmiventilový motor táhne pěkně odspoda a hezky lineárně, rozhodně nemá problém svižně pohybovat se 1 700 kily majestátní ruské krasavice.

osmiválec pro kgb

Od roku 1974 vyráběl GAZ speciální osmiválcové verze, které doprovázely prezidentské Čajky a používala je sovětská KGB. Hliníkový 5,5litrový motor s výkonem 195 koní spolupracoval s třístupňovou automatickou převodovkou.

Rajónem volh nebyly jen temné garáže úřadů ve východním bloku. Volhy se vyráběly a prodávaly i na Západě. "Bylo to v rámci spolupráce Ruska se Západem, Sověti potřebovali tvrdou měnu," vysvětluje Frk. Volhy montované v Belgii poznal Západ už dřív, díky 21 Carevně.

Čtyřiadvacítky pak měly dokonce naftové motory. Volha Scaldia Diesel, označená M24D, dostávala motor Indenor objemu 2,3 litru. Stejný agregát znali majitelé Fordů Sierra a Peugeotů 505. Znalci poznají belgické volhy podle mnoha odlišností: měly jinou masku, kohout topení se ovládal z kabiny (ty "východní" ho mají u motoru), měly dva brzdové posilovače anglické provenience, vyhřívání zadního okna a pneumaticky stavitelné tlumiče. Stránky o belgických volhách ZDE

Nejhorší je napadení kutilem

Zdevastovanou volhu seženete klidně zadarmo. Počítejte ale s tím, že dostat ji do stavu, aby se vám líbila, vyjde minimálně na 200 tisíc, ale spíš víc. "Když ji pak budete chtít prodat, za sto ji neprodáte. Nikdo je nechce," říká napůl smutně odborník na volhy. "Nejhorší jsou volhy napadené kutilem," varuje. Prý se na nich všechno hrozně špatně opravuje, respektive napravuje. Ideální pro renovaci je prý původní stav; nevadí, když je zdevastovaná.

"Díly se dají dovézt z Ukrajiny, je to ale dost složité," říká Frk. "Některé si vyrobíme sami. Přední blatníky a přední nárazníky ale začínají mít cenu zlata. Dřívější blatníky jsou lepší, ty dnešní jsou papundeklové."

Lepší je prý shánět originální díly, kterých se údajně po sklepech a stodolách původních majitelů povaluje stále ještě dost. "Nárazník z druhovýroby není tak lesklý jako býval, je na něm méně chromu a bývá nekvalitně vyrobený," smutní Frk. A přechromování originálního stojí sedm tisíc.

Volha vám podle zkušeností mechanika, který je má prolezlé do posledního šroubku, vydrží, záleží jen na tom, jak se o ni staráte. Moskevské taxíky mívají prý natočeno přes milion kilometrů a stále jezdí. Jan Frk rozhodně doporučuje nástřik podvozku a dutin, chránící před rzí.

Co je na volze nejlepší? "Jednoznačně ta pohodlná jízda," říká bez váhání majitel. "Všichni po vás koukají. Ohlédnou se po vás spíš, než když pojedete mercedesem."

míry volhy 24

Délka 4735, šířka 1800 a výška 1400 mm. Rozvor náprav je 2800 mm.