Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zápisky skvělé řidičky: Bourám do rychlosti 8,5 km/h

aktualizováno 
Muž se dokáže soustředit na jednu věc maximálně devět minut. Žena se na snahu naučit se parkovat dokáže soustředit i několik desetiletí. Všechno je otázkou trpělivosti řidičky a hlavně jejího mechanika a vrchního dodavatele vozů, píše blogerka iDNES.cz Zuzana Hubeňáková.

Na dopravním hřišti autoklubu ADAC v bavorském Landshutu se uskutečnilo neoficiální mistrovství Německa v parkování. | foto: ČTK

„Miláčku, ty jsi vážně skvělá řidička!“ je zhruba stejně frekventovaná věta v životě průměrné ženy jako „Nemáš náhodou málo kabelek, drahocenný poklade, světlo mých dní?“ Traumatické stigma, které nám barevně bliká na čele při každém parkování podél, nám svazuje ruce, nohy a vypíná poslední zbytky sebedůvěry.

Autofejeton

Zuzana Hubeňáková píše své automobilové fejetony exkluzivně pro Auto.iDNES.cz: „Zjistila jsem, že toho mám o řízení tolik co říct,“ komentuje s úsměvem. Další texty čtěte na jejím blogu hubenakova.blog.idnes.cz

Mužský mozek má údajně více oblastí s prostorovými schopnostmi. Společně s lepšími předpoklady pro absolutní soustředění na jeden úkon máme tedy před sebou dva argumenty, které podporují teorii, že muži jsou lepší parkéři. Další věc, která podporuje tuto teorii, je každodenní praxe.

Žena za volant, hůl do ruky 

Možná jsou v této oblasti muži lepší, ale znamená to snad, že si žena svoje vozítko musí vybírat tak, aby se jí vešlo do kabelky, případně místo dojezdu tak, aby před ním bylo možno zaparkovat na prostoru o velikosti nepoužívané přistávací dráhy? Nikoliv! Žena je tvor přizpůsobivý a dokážeme-li ze tří surovin vyrobit čtyřchodové menu, byl by v tom čert, abychom nedostaly čtyřmetrové auto do pětimetrové mezery.

Vypadá to, že zatímco při parkování patřičná část mužského mozku prostě zapne režim parkování a operativně vyhodnocuje měnící se vzdálenosti, ta stejná část u ženy rozpačitě krčí rameny, škrábe se na hlavě a volá: „Já jsem na ruční práce, holka. Při hodinách parkování jsem byla nemocná. Zkus to, když tak to rozpářeš!“ 

Což mi připomíná mou první nehodu coby řidičky. Jela jsem autem rodičů vyzvednout bratra po fotbalovém zápase, řidičský průkaz nový jako den těsně po půlnoci, zkušeností s řízením jsem měla v batůžku asi tak stejně jako těch s osazováním tištěných spojů. V průběhu parkovacího manévru se mi podařilo odřít převážnou část sousedícího automobilu svým nárazníkem (na kterém, a to přísahám, nebylo ani škrábnutí).  Zajímavé na té situaci bylo to, že nebohý majitel byl svědkem celého incidentu. Že mám tu čest se zdrceným postiženým, jsem poznala poměrně rychle, byl to ten, kterému vylétly ruce k hlavě jako prvnímu. Také mu jako jedinému vběhla do dlaní hlava, ostatní si spíše kryli ústa při prvním překvapení a následném výbuchu smíchu.

Nakonec utěšoval on mě. Velmi rychle mi totiž došlo, že se může jednat o nehodu se smrťákem, ke kterému dojde lehce se zpožděním. Až budu mamince vysvětlovat, proč jí asi brzy přijde psaní z pojišťovny. Když pán pochopil, že jemu se ve srovnání se mnou vlastně vůbec nic nestalo, blahosklonně mi věnoval pár dalších hodin života. Podařilo se mi přežít, nicméně všechny talíře, co jsem od té doby kdy od maminky dostala naservírované, obsahují stále stejně tlustý vykřičník: „Ty, která na prázdném parkovišti dokážeš zlikvidovat auto!“

I všechny moje ostatní nehody, když tak nad tím přemýšlím, se odehrály v rychlosti do 8,5 km/hod. Ukázalo se, že po tom, co jsem si osvojila základy parkování co do sledování rohů auta a překážek v jejich blízkosti, vynořila se novinka: bourání břichem auta. To jsem tak například jednou při parkování v zimě vyhodnotila tu velkou sněhovou kouli za pouhopouhý zmrazek. Byla to žulová kostka.

Do servisu se auto vozí rozbité

A co pak onehdá, když jsem vezla auto do servisu na běžnou kontrolu. Najednou mi tak přišlo, že jezdit s úplně funkčním autem do servisu je prostě nelogické. Následkem zaváhání a značně pomateného hledání vjezdu jsem auto elegantně pověsila za pupík na rozbité dlažbě.

Vyndala jsem z vozu děti, autosedačky a ostatní zavazadla, vyplnila s mechanikem formulář.

„Kolik to má najeto?“
„Cože?“
„Kolik máte v nádrži?“
„Cože?“

Hodila jsem po něm klíči, jak jsem to viděla ve filmu, mezi zuby procedila: „Máte to vepředu.“
„Cože? Vjezd je vzadu!“ 

A odnesla jsem se k přistavenému vozu, který nás měl odvézt (ve skutečnosti jsem tam na několikrát odvlekla všechny ty krámy a třikrát hledala a znovu ztrácela děti, ale tak to v amerických filmech nebývá, takže přiznávám pouze elegantnější variantu).

Zkrátka uznávám, že cesta k dnešnímu stavu, kdy už dokážu vytušit, kam se mé vozidlo vejde, a následně ho tam bez újmy na zdraví či majetku i nějak dostat, byla trnitá. Ovšem nebyla marná. Pokud jsem to dokázala já, dokážou to všechny!

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.