Martin Macek (39) zaznamenal v posledním ročníku pověstné rallye Paříž-Dakar výjimečný úspěch, u nás ne příliš doceněný. V kategorii motorek dojel patnáctý. Jako první z jezdců, kteří jedou bez jakékoliv týmové podpory, na motorce, kterou si připravil s kamarády. Při své první účasti.
Bezprostředně po skončení se dušoval, ostatně jako většina účastníků, že se sem už nevrátí. Nakonec jede znova.
Svým výsledkem udělal dojem na Yamahu Europe, s jejíž podporou letos nastoupí jako hlavní jezdec týmu.
I když Dakar začíná až 5. ledna, na některé věci z posledního i nadcházejícího ročníku jsme se zeptali už teď.
Já měl vždycky za to, že ideální jezdecká figura na motorky je spíše taková žokejská, drobnější a tebe je pořádný kus…
Dva metry, no. Ale zrovna na Dakaru je to spíš výhoda, věčně musíš tahat motorku z písku.
Kolikrát za etapu spadneš?
Průměrně tak desetkrát.
Tak to je docela "krvavý" sport. Máš na památku nějaké zranění?
To musím zaklepat, ani z Dakaru, ani za celou kariéru nic vážného, jen jednou zlomenou klíční kost. Já se mám dost rád, takže když vidím nějaký průšvih, tak radši včas z motorky skočím.
Neříkej, že se ti nic nestalo, když spadneš desetkrát za den…
Krev teče, to je jasné, spadneš, nameleš si... Známý, co to už jel, mi ale radil, ať jim moc neukazuju, že mi teče, prý by mě mohli odvolat kvůli zranění. Nevím, jestli si nevymýšlel, ale taky nade mnou kroužil vrtulník, mně teklo z nosu, celý dres od krve, ale nasadil jsem si helmu, aby to neviděli. No prostě Dakar.
Jak vlastně závodníci řeší takové normální lidské potřeby, jako třeba chození na záchod? Etapy přece trvají třeba celý den…
Ono se ti na malou moc nechce, většina vody se vypaří, potem a tak. Ale když už to přijde, tak normálně zastavím a jdu – nemusím popisovat jak?
Ne, takhle to stačí.
No a na velkou… v podstatě z toho stresu moc nejíš, já jsem byl za celý loňský Dakar asi dvakrát.
A co pití?
Na zádech si vezu 2 litry vody a piju za jízdy. Každých 250 km je pak servisní stanice. To znamená, že pořadatelé tam shodí z vrtulníku nějaké barely s vodou a je tam černoch, který to obsluhuje.
No a co třeba ženy, je na to vůbec nálada?
No on ten závod je víceméně boj o život a na takový radovánky nemáte energii. Z těch, co to jedou, bych si nevybral a na černošky vůbec nejsem.
Jeden známý, který jezdil do Afriky za obchodem, mi říkal, že pokud žena v těch končinách vystaví před chýši prachovku, tak je ...ehm... připravená. Tak jsem schválně koukal a doopravdy jsem před jednou jeskyní viděl na kůlu prachovku, přibrzdil jsem a fakt tam seděla a čekala.
Ale na nic jsem se neptal a mazal pryč, takže stoprocentně to potvrdit nemůžu. Člověk se bojí v těch vesnicích, kterými se projíždí, zastavit. Toho bych se bál víc než bouračky, to ani neskončíš v rakvi.
Připravoval ses nějak speciálně na písčitý povrch?
Ne, já trénuji hlavně u nás v Jizerkách. Myslím, že to není potřeba, buď jsi rychlý, nebo ne. A lepší je jet rychle, pod plynem, aby se ti nebořilo přední kolo do písku.
Loni jsi jel sám – znamená to, že si všechno vezeš na zádech?
To zase ne, pořadatelé ti vozí bednu s věcmi a dvě sady náhradních kol. Ale v zásadě ta samota byla jedna z nejhorších věcí.
Na trati se občas sjede skupinka třeba pěti lidí a to trochu pomůže, chvíli naviguje jeden a pak se to vystřídá a lépe to utíká. Ale většinou to kvůli prachu nejde a to ti stačí třeba 20 km, máš toho dost a nejradši bys to zabalil, zvlášť když máš ruce sedřené do krve a před sebou stovky kilometrů v poušti. Taky jsem nad tím kolikrát přemýšlel.
To se asi člověk večer těší do umývárny, co?
To vás zklamu, maximálně je tam korýtko s vodou a pár kohoutků, takže smyješ prach z obličeje.
To se za těch 14 dní ani jednou nevysprchujete? To je tedy exotická dovolená jaksepatří…
Někdy tam nemusí být ani to korýtko. Ale tohle je pro všechny stejné, ať jsi sólista nebo tam máš tým.
A v čem jsou výhody týmové a tovární podpory, se kterou jedeš letos?
To se nedá srovnat. Jednak máš mechanika, já si to tam loni všechno opravoval a měnil sám. O přístupu k lepšímu materiálu nemluvím. Takže po dojezdu to trochu můžeš pustit z hlavy, ale mně to nedá, stejně si to radši budu kontrolovat.
A pak je samozřejmě skvělé, když máte doprovodné vozidlo s lidmi, s kterými si můžete večer popovídat… prostě psychická podpora. Já se normálně přiznávám, že jsem tam loni několikrát brečel, ta samota byla hrozná.
To si tam ani Češi mezi sebou večer nesednou k jednomu ohni?
Ne. Já jsem se zkoušel s někým bavit, ale tam si každý jede na sebe. V jednom rohu tábora Valaši s tatrovkama, úplně jinde zase další party, ale každý jen na sebe.
To je nějaká naše národní specialita, ne?
Nemyslím. Ptal jsem se Holanďanů a mezi nimi je ta řevnivost taky. I když to při těch extrémních podmínkách vypadá divně.
Kromě psychiky je Dakar náročný i fyzicky. Připravuješ se nějak kromě ježdění na motorce?
Teď se těším, jak si zaběžkuju, to mám rád. Takže v zimě běžky a v létě jezdím, jinak nic zvláštního. Já už mám něco za sebou, 15 let v Dukle a v reprezentaci, tam nás honili, třeba každou sobotu 25 km běhání – když mi dneska někdo řekne, pojď si zaběhat, tak mu povim: jdi mi někam...
A jak vidíš svoje vyhlídky letos?
Cítím velký tlaky na výsledek, spousta známých i sponzorů si dokonce vsadila, že dojedu do desátého místa (historicky nejlepší český výsledek Standa Zloch – 10. místo 1998).
Ale i když bych chtěl zajet co nejlíp, vůbec nechci tipovat. Ono je to tam velká loterie, stačí fakt malá chyba. To tam večer slyšíte kolem, ten zabloudil, ten se zranil, v horším případě zrakvil (zemřel – pozn. red.) a nevyhýbá se to ani velkým jezdcům, kteří jedou poněkolikáté.
Navíc letos pořadatelé letos podstatně přitvrdili, je tam i etapa přes 800 km, z toho 560 rychlostních zkoušek. Letos bude úspěch dojet.
Tak hodně štěstí!
|
Nakonec informace pro ty, kteří by chtěli Martina a jeho letošní špičkovou techniku vidět, případně podpořit – představení českých účastníků Dakaru 2008 proběhne v Praze na Václavském náměstí 23. a 24. 11.
|
