Prakticky denně dojíždíte z venkova za prací, cítíte se jako zkušený šofér?
Myslím, že umím jezdit dobře. Ale není to ani tak tím dojížděním jako spíš tím, že jsem dříve v autech závodila.
Ale neznamená to, že jezdíte po kraji s helmou na hlavě...
Znamená to, že jsem si nechala poradit od lidí, kteří o řízení doopravdy něco věděli. Takže žádné frajeřinky s pouštěním volantu, při jízdě obě ruce na řízení a tak. Dříve se s nadsázkou říkalo: jezdit, jako když tě ti ostatní chtějí zabít.
Dneska už nechtějí?
Někdy mám dojem, že pořád. Ale už se to tak drasticky neříká, myslím. To, co ale občas vidím ve zprávách v televizi nebo slyším z rádia, zas vypadá naopak, že těch, co usilují o můj život, přibývá.
Jak se vám na venkov jezdí v tuhých mrazech?
Jezdíme fabií a octavií, a když je to na řetězy, tak zvolíme spíš jinou příjezdovou cestu. Když jedu obvyklou cestou, při silnějším dešti je to spíš na pádlo, protože po silnici se valí spousta vody. Ale jenom kvůli tomu si nemusím kupovat hned off-roada.
Ale hodil by se?
Jenom občas. Ale ani Zdeněk Merta, ani já jsme nikdy neměli potřebu léčit si mindráky leštěním krásných aut nebo necháváním se vidět v teréňácích. To fakt ne. Ať už jsme měli vozový park jakýkoliv, vždycky jsme měli doma alespoň jednu škodovku. Teď momentálně dokonce dvě. Obě kombi.
Ale jako bývalá závodnice se občas svezete rychle, že ano?
Vím, kde měřívají rychlost. Na to se asi ptáte...
Taky.
Tak jo, občas přidám. Ale mám zásadu, že třeba kolem tramvajových ostrůvků nebo v civilizaci vůbec jedu zase pomaleji než většina jiných. Myslím, že v průměru jezdím tak akorát.
Ale mimo nebezpečí radaru asi žádný louda nejste?
Když cítím, že mám auto pod kontrolou a provoz není nijak hrozivý, tak se trochu rozjedu. Ale pořád to musí být bezpečné. Vsázím na svůj zdravý pud sebezáchovy.
Když jste takový průměr, to si občas z auta i zavoláte mobilem, ne?
Ne. Leda se sadou pro volné ruce. A už vůbec neposílám od volantu esemesky, nejsem sebevrah. A když vezu děti, tak to jsem už úplně jiný řidič. To se mě najednou zmocní něco jako mimořádná zodpovědnost, nebo co. Jedu klidně, rozvážně a v duchu se zase vracím k poučce o tom, že mám každého na silnici kolem nás považovat za potenciálního vraha.
Vychováváte od volantu?
Podobně jako nesmíte dítěti nikdy zalhat - i když mě někdy svědí pusa, ale vím, že nesmím - tak prostě s děckem v náručí neexistuje, abych přešla přes ulici na červenou. Když to jednou dítě zažije, už to za nic na světě nevezmete zpět. I kdybyste to dítěti vysvětloval sebevíc. Jak jednou zažilo, že vy sám, kdo před ním prezentujete fungování světa, některé pravidlo porušíte, už nikdy ten zákaz nebo příkaz nebude neotřesitelný. Takže ano, vychovávám.
Máte už na svých trasách naučené i všechny díry, zvlášť teď po zimě? Jezdíte nacvičeným slalomem?
Musím. Nejraději bych měla letadlo. Někde je to hrozné. Ale všechno jde. Nedávno uzavřeli kus dálnice a dávali tam nový asfaltový koberec. Myslela jsem si, že ta uzavírka bude na tři měsíce, a ono to bylo hned hotové. Já ale ráda vidím i takové ty plácače s lopatkami, co asfalt jenom flikují. Alespoň zaplácnou ty nejhorší díry a některé vysprávky vydrží třeba i rok.
Pokutovala vás v poslední době policie?
Ano, ale ne za rychlost - kontrolovali dálniční známku. Ona v autě někde byla, Zdeněk ji koupil, ale já ji nemohla najít. Vezla jsem své dcery a dvě jejich kamarádky.Všechny děti nejdříve překvapeně brebentily a potom jenom koukaly na toho policajta, protože on po mně chtěl nejprve občanku, pak jsem hledala technický průkaz. Do toho jsem telefonovala Zdeňkovi, kde vlastně tu dálniční známku mám v autě hledat. Nedařilo se mi to. Pořád se to protahovalo. A ten policajt najednou povídá: Když máte tolik dětí, tak to bude za dvě stovky, a tatínek ať jim koupí dort... Ale na ten dort čekáme dodneška.
Myslím, že umím jezdit dobře. Ale není to ani tak tím dojížděním jako spíš tím, že jsem dříve v autech závodila.
Ale neznamená to, že jezdíte po kraji s helmou na hlavě...
Znamená to, že jsem si nechala poradit od lidí, kteří o řízení doopravdy něco věděli. Takže žádné frajeřinky s pouštěním volantu, při jízdě obě ruce na řízení a tak. Dříve se s nadsázkou říkalo: jezdit, jako když tě ti ostatní chtějí zabít.
Dneska už nechtějí?
Někdy mám dojem, že pořád. Ale už se to tak drasticky neříká, myslím. To, co ale občas vidím ve zprávách v televizi nebo slyším z rádia, zas vypadá naopak, že těch, co usilují o můj život, přibývá.
Jak se vám na venkov jezdí v tuhých mrazech?
Jezdíme fabií a octavií, a když je to na řetězy, tak zvolíme spíš jinou příjezdovou cestu. Když jedu obvyklou cestou, při silnějším dešti je to spíš na pádlo, protože po silnici se valí spousta vody. Ale jenom kvůli tomu si nemusím kupovat hned off-roada.
Ale hodil by se?
Jenom občas. Ale ani Zdeněk Merta, ani já jsme nikdy neměli potřebu léčit si mindráky leštěním krásných aut nebo necháváním se vidět v teréňácích. To fakt ne. Ať už jsme měli vozový park jakýkoliv, vždycky jsme měli doma alespoň jednu škodovku. Teď momentálně dokonce dvě. Obě kombi.
Ale jako bývalá závodnice se občas svezete rychle, že ano?
Vím, kde měřívají rychlost. Na to se asi ptáte...
Taky.
Tak jo, občas přidám. Ale mám zásadu, že třeba kolem tramvajových ostrůvků nebo v civilizaci vůbec jedu zase pomaleji než většina jiných. Myslím, že v průměru jezdím tak akorát.
Ale mimo nebezpečí radaru asi žádný louda nejste?
Když cítím, že mám auto pod kontrolou a provoz není nijak hrozivý, tak se trochu rozjedu. Ale pořád to musí být bezpečné. Vsázím na svůj zdravý pud sebezáchovy.
Když jste takový průměr, to si občas z auta i zavoláte mobilem, ne?
Ne. Leda se sadou pro volné ruce. A už vůbec neposílám od volantu esemesky, nejsem sebevrah. A když vezu děti, tak to jsem už úplně jiný řidič. To se mě najednou zmocní něco jako mimořádná zodpovědnost, nebo co. Jedu klidně, rozvážně a v duchu se zase vracím k poučce o tom, že mám každého na silnici kolem nás považovat za potenciálního vraha.
Vychováváte od volantu?
Podobně jako nesmíte dítěti nikdy zalhat - i když mě někdy svědí pusa, ale vím, že nesmím - tak prostě s děckem v náručí neexistuje, abych přešla přes ulici na červenou. Když to jednou dítě zažije, už to za nic na světě nevezmete zpět. I kdybyste to dítěti vysvětloval sebevíc. Jak jednou zažilo, že vy sám, kdo před ním prezentujete fungování světa, některé pravidlo porušíte, už nikdy ten zákaz nebo příkaz nebude neotřesitelný. Takže ano, vychovávám.
Máte už na svých trasách naučené i všechny díry, zvlášť teď po zimě? Jezdíte nacvičeným slalomem?
Musím. Nejraději bych měla letadlo. Někde je to hrozné. Ale všechno jde. Nedávno uzavřeli kus dálnice a dávali tam nový asfaltový koberec. Myslela jsem si, že ta uzavírka bude na tři měsíce, a ono to bylo hned hotové. Já ale ráda vidím i takové ty plácače s lopatkami, co asfalt jenom flikují. Alespoň zaplácnou ty nejhorší díry a některé vysprávky vydrží třeba i rok.
Pokutovala vás v poslední době policie?
Ano, ale ne za rychlost - kontrolovali dálniční známku. Ona v autě někde byla, Zdeněk ji koupil, ale já ji nemohla najít. Vezla jsem své dcery a dvě jejich kamarádky.Všechny děti nejdříve překvapeně brebentily a potom jenom koukaly na toho policajta, protože on po mně chtěl nejprve občanku, pak jsem hledala technický průkaz. Do toho jsem telefonovala Zdeňkovi, kde vlastně tu dálniční známku mám v autě hledat. Nedařilo se mi to. Pořád se to protahovalo. A ten policajt najednou povídá: Když máte tolik dětí, tak to bude za dvě stovky, a tatínek ať jim koupí dort... Ale na ten dort čekáme dodneška.
 |
