Druhý zářijový den se majitel tří čechií z dvacátých let minulého století, Karel Horký z Děčína, ustrnul nad redaktorem, který se rozhodl, že napíše o srazu těchto strojů, konajícím se v sobotu 6. září v Krásné Lípě.
Nejen, že mě na tandemu svezl nejdřív do pořádného kopce z Děčína do Ludvíkovic a pak zase pěkně dolů, ale pustil mě za řidítka červenožlutého technického pokladu i samotného. "Mezi nohy" mi půjčil stroj v hodnotě někde kolem milionu korun - třímístnou čechii z roku 1934.
"Pozor na horký výfuk," dostává se mi před cestou první rady překvapivě nikoliv od řidiče, ale od jeho manželky. Za patnáct let, co veterán znovu ožil, už totiž viděla pár pěkných puchýřů.
Když můj budoucí šofér klasickým našlápnutím probudí 600 ccm a v nich ukrytých 16 koňských sil, ozve se zvuk podobný kulometné střelbě, jen s pomalejší kadencí. Bez otálení nasedám a už začínáme budit rozruch. Na chvějícím se stroji si vychutnávám pozornost chodců. Zahrádkáři na Kamenické ulici v Děčíně napřimují záda od záhonků a pátrají po zdroji nezvyklého rachotu.
Řidič Horký přede mnou dělá nezvyklé pohyby, pravou rukou šátrá někde u motoru, jako by se drbal na noze. Protože jsem ale před jízdou dostal základní technický výklad, vím, že tak pákou řadí dvojku, a pak i trojku. Ta nás stabilní rychlostí vyveze na táhlý kopec do Ludvíkovic.
Zatáčky řežeme v překvapivě ostrém náklonu. Nechci být hanbou motorkářů, při jízdě na tandemu kopíruji polohu řidičova těla, aby mi na kopci nevytkl, že jsem se v pudu sebezáchovy vykláněl opačně.
Odbočujeme na lesní cestu, ještě netuším, že je to místo mé budoucí motocyklové euforie. Že se na böhmerlandu svezu, jsem tušil, ale že ho budu moci sám řídit, to mě jeho majitel opravdu překvapil. Jsem teprve druhý cizí člověk, který ho mohl za patnáct let, odkdy je po renovaci znovu v provozu, řídit.
Stroj šlape jak hodinky
Hlavním pocitem, když sedím za řidítky osmdesát let starého stroje, je respekt. Soustředím se, zapnu levou rukou spojku, pravou směrem nahoru řadím pákou jedničku. Jde to lehce. Pouštím spojku, všechno funguje jako hodinky, motocykl se klidně rozjíždí. Já ale tak klidný nejsem. Praštit s tím strojem o zem, to bych si hodně dlouho vyčítal.
"Tak to bychom měli, teď to ještě hoďte na stojan," vybízí mě Horký. Tuším, že v tom bude nějaká čertovina. Zaujímám nejspíš směšný postoj a za řídítka se rvu s motorkou, jak se dá. Majitel pobaveně pozoruje námahou naběhlé žíly na mém krku.
"Já to musím při soutěži udělat i třicetkrát za den," popichuje bodrý důchodce. Když to vzdávám, jako by nic přistoupí k motocyklu, uchopí ho za zadní část a zhoupne ho na stojánek. Jde to úplně lehce.
Opravdová zkouška motocyklu i mé náklonnosti ke dvěma kolům přichází cestou zpět, na sešupu po Kamenické ulici. "My říkáme, že tyhle motorky nebrzdí, že jenom zpomalují," zní mi v uších slova řidiče, za kterým se krčím.
Horký ale svůj stroj ovládá jistě. Přijíždíme zpět k bydlišti. Klepu řidiči na rameno a přes rachot motoru křičím, že mu otevřu vjezdová vrata. "To nemusíte, ta už budou otevřená. Manželka nás slyší zdaleka," mává rukou řidič. Ví, co říká. Cesta ke garáži je opravdu volná.
Chcete vědět více?
Více o jízdě na motocyklu Čechie-Böhmerland
čtěte v sobotní ústecké
MF DNES
