Grand Vitara je druhou a stále aktuální generací vozu. V roce 2005 nahradila původní vydání s rámovým šasi. I díky modernímu vzhledu dobře reprezentuje značku Suzuki ve třídě kompaktní SUV, byť po technické stránce je grand vitara mnohem ortodoxnější než jiné vozy konkurenčních výrobců v této třídě.
Klasika
Hlavní odlišností od zavedených zvyklostí je už samotná koncepce vozu. Motor není v přídi uložen napříč, nýbrž podélně. Za ním následuje klasická převodovka, na niž navazuje takzvaný transfer. Z něj vychází jednak kloubový hřídel pohánějící zadní nápravu a jednak díky řetězovému převodu paralelní hřídel pro pohon té přední.
Co trápí Suzuki Grand VitaraČasté závady
|
To však není všechno. Součástí transferu je rovněž redukční převod 1,97 : 1. Při jeho řazení musí vozidlo stát a podmínkou je sešlápnutí spojky i brzdy. Další výsadou grand vitary je možnost centrální diferenciál uzavřít. To lze provádět dokonce i za jízdy. Vše je ovládáno krokovým motorkem za pomoci takzvaného šneku.
Řidič pouze otáčí příslušným ovladačem na palubní desce. Činnost toho či onoho je signalizována příslušnou kontrolkou na přístrojovém štítu. Vozy vyráběné do roku 2008 využívaly centrální, takzvaný kamenný diferenciál. Jeho cennou devizou byl omezený prokluz (LSD), přičemž v základním uspořádání dělil točivý moment mezi přední a zadní nápravu v poměru 50 : 50. V případě potřeby dokázala jeho svornost tento poměr změnit až na 47 : 53.
Od uvedeného roku dostal vůz v rámci modernizace centrální diferenciál kuželového typu, tedy bez LSD. Důvodem bylo zavedení systému ESP, jehož úkolem je kromě zvyšování aktivní bezpečnosti také vyrovnávání případných rozdílů otáček obou náprav. Pokud zůstaneme ještě u podvozku, tak modernizace přinesla také zadní kotoučové brzdy. Parkovací brzda však využívá pomocné malé bubny. Jde jednoznačně o nejlepší a nejspolehlivější řešení, dobře známé třeba z mercedesů.
Nejlepší je z vlastní motorárny
Obecně je při výběru ojeté vitary lepší sáhnout po benzinovém motoru, ale i mezi nimi musíte umět vybrat.
Od roku 2005 se pod kapotou grand vitary vystřídalo hned několik pohonných jednotek. Jen pro třídveřovou verzi je určena nejmenší 1.6 z řady M16A, která je dobře známá z SX4 či sportovních swiftů.
Následuje větší dvoulitr J20A, který byl určen hlavně pro pětidveřovou verzi a častěji než s 1.6 se s ním setkáte i u nás. Vyznačuje se hliníkovým blokem s válci z litiny, rozvodem DOHC a 16 ventily. Zajímavostí je pohon rozvodů dvojicí řetězů. Delším spodním, na nějž navazuje kratší horní. Výkon 103 kW se zdá být slušný, avšak v těžké grand vitaře s pohonem všech kol nepůsobil zrovna přesvědčivě.
Jistě i vinou toho trpí na předčasné opotřebení doprovázené zvýšenou spotřebou oleje. Možná i z toho důvodu byl v rámci modernizace v roce 2008 nahrazen od něj odvozenou 2.4. Ta již má rozvodový řetěz jen jeden a navíc proměnné časování sání VVT. Hlavně je však naprosto spolehlivá a odolná. A obavy ze zvýšeného apetitu nejsou tady na místě.
Až do příchodu normy Euro 4 byl vrcholem šestiválec 3.2 N32A původem od Holdenu (GM). Nabízen byl jen s pětistupňovým automatem. I jeho rozvody pohání řetěz, a to hned tři! Jeden spodní a dva horní. A proměnné časování má na všech, tedy čtyřech vačkových hřídelech. Často však na něj nenarazíte. Přitom je jízdně působivý a údajně umí jezdit i za 10 l na 100 km.
Francouzská výpomoc
Kromě zážehového 1.6 je druhým motorem, jenž je nabízen od začátku až doteď, vznětová 1.9 DDiS. Jedná se o agregát F9Q z produkce Renaultu. V jeho vozech má pověst motoru se sotva průměrnou spolehlivostí. V grand vitaře je to o něco lepší, byť skvělým japonským benzinům konkurovat v tomto nemůže. Je však střídmý ve spotřebě, což je zřejmě důvod, proč mu zájemci o grand vitaru často dají přednost před zážehovým 2.4.
Jeho největší slabinou je filtr pevných částic (DPF), který je bohužel v grand vitaře vždy. Až do příchodu normy Euro 5 byl umístěn dole na úrovni převodovky. To dost komplikovalo jeho regeneraci. Její úspěšné provedení ještě ztěžoval průnik vlhkosti do tělesa dieselové škrticí klapky, jež se při regeneraci přivírá. V extrémním případě to mohlo vést až ke zničení řídicí jednotky motoru.
Motor 1.9 DDiS. Vinou opotřebovaného napínáku plochého řemenu. Ten pak následně začne poskakovat, čímž se plochý řemen může dostat až pod plastový kryt rozvodů a následně se do nich zamotat. Výsledkem je „potkaný motor“.
Verze pro normu Euro 5 již mají DPF spolu s katalyzátorem hned za turbodmychadlem, což problém s regenerací vcelku úspěšně vyřešilo. U dieselu také pozor na výměnu rozvodů. Interval 75 000 km se doporučuje moc nepřetahovat, přičemž s rozvody měňte i takzvaný plochý řemen (pohání příslušenství). Jeho napínák s tlumičem začne vinou opotřebení na řemenu poskakovat, což může vyústit až v proniknutí řemenu pod plastový kryt rozvodů. Co v tu chvíli následuje, asi tušíte...
A jak vlastně ojetá grand vitara jezdí? Z dnešního pohledu se motor jeví poněkud hrubší a hlučnější. S výrazně offroadovým charakterem dobře korespondují použité převody, které jsou v měřítkách osobních aut hodně krátké. Ve 130 km/h na pětku tak motor točí téměř 3 000 otáček za minutu. Měkké pružiny způsobují příjemné pohupování při jízdě, avšak komfort si přesto příliš neužijete. Na vině jsou tuhé tlumiče, takže přejezd výmolů se projevuje výraznějšími rázy. Pokud je to v zatáčce, rovněž rázy do řízení.
