Stačí na to kterýkoliv dědeček automobil. A nemusí být ani starý, stačí, aby byl vyrobený do roku 1985. Vyhrát můžete i s tím trabantem, o výkon tu nejde. Spíš mít v pořádku brzdy. Protože se v takových závodech s časomírou bojuje jinak než obvykle, může smradlavý "bakeliťák" porazit i nabušený závodní speciál. Startujeme tedy do etapového veteránského závodu Tour de Slapy ze seriálu Historic 2013. Kromě stopek, odvahy a nadšení potřebujeme také kalkulačku.
"Povodně-nepovodně, závod se pojede," hlásí organizátoři. Předají na sedlčanské radnici jako pomoc postiženým povodněmi čisticí prostředky, přemalují itinerář kvůli strženému mostu a sešikují nablýskané autodědečky na sedlčanském náměstí. Sem tam to na Sedlčansku odnesla nějaká silnice, musí tedy improvizovat. Na start z přihlášené dvacítky dorazí nakonec jen dvanáct aut. Větříme šanci na "bednu". Chutě nás ale rychle přejdou.
Na sedlčanský etapový závod se nakonec sjelo 12 posádek.
Na zadní okénka vypůjčeného saaba nalepíme čísla, startér Karel nás odmávne vlajkou jak do Rally Monte Carlo a vystřelíme do běžného provozu. Čtyřicítkou. A mnohdy ještě pomaleji.
Tyhle závody se nejedou plech-na-plech. Dostanete itinerář, kterému se ne nadarmo říká "slepý", jsou v něm totiž jen šipky, orientačních bodů pomálu. Za celou etapu musíte co nejlépe dodržet průměrnou rychlost, do toho ve správný čas projíždět průjezdními kontrolami. K tomu na vás číhají tajné kontroly a úkoly (třeba zjistit, kdy postavili kapličku na návsi). Že pojedete rychle a pak si dáte dlouhé kafe před cílem? Na trati jsou hlídači, kteří za to napaří trestné body. Zakázaná je samozřejmě navigace.
Vítězství se vzdaluje
Matematika základní školy mi dělá v tom stresu potíže. Zadání je spočítat, za jak dlouho ujet pět kilometrů, když máme držet rychlostní průměr 36 kilometrů v hodině. A ten dodržet za celou stokilometrovou etapu. Takže ji pojedeme dvě a půl hodiny, valím oči.
Občas nás nějaký moderní spěchal s troubením předjede (je sobota dopoledne). Obvykle ovšem mávají.
"Ani ne čtyřicítkový průměr může být někomu málo, ale zkuste ho dodržet v noci na sněhu s padesátiletou octavií mžourající na pět metrů slabými světly," líčí pak zkušený závodník. Soutěživý chlapík startující o pár míst za námi má sice oktávku v perfektním stavu a její řízení "v ruce", ale musí to být adrenalin větší, než když dnes letíte dvoustovkou levým pruhem německé dálnice ve ferrari.
Jsme amatéři
Na závod jsme vytáhli saaba z roku 1985. Má patinu, to mezi ostatními závodícími autodědečky nevadí. Ale pohled dovnitř prozradí, že jsme opravdoví amatéři. Profíci mají aspoň dvoje stopky, ideálně co největší, k tomu na přístrojovce přichycené dva cyklotachometry, kterými měří přesně vzdálenost a mezičasy.
Největším hitem je velká kalkulačka počítající v šedesátkové soustavě, samozřejmostí čelovka pro noční etapy. Ti nejvybavenější mají stohy tabulek, kde mají v excelu spočítané pro různé průměrné rychlosti mezičasy, ve kterých mají projíždět trať po jednotlivých kilometrech. Nic z toho nemáme. Propisku najdu v kapse náhodou a poprvé hledám v mobilu kalkulačku. Když najdu i stopky, myslím, že máme vyhráno.
V jízdě pravidelnosti závodí opravdové závodní speciály na penzi (červená octavia jezdila závody do vrchu), ale i styloví veteráni.
Průměrnou rychlost pro každou etapu určuje organizátor Karel. Dozvíme se ji až těsně před startem, ve chvíli, kdy dostaneme do ruky itinerář.
Je šipkový, doteď jsem myslel, že mám docela dobrý orientační smysl. Jenže orientujte se, když vám počitadlo kilometrů na deseti kilometrech proměřuje o půl kilometru. Pro rýpaly: pneumatiky máme správného rozměru a dobře nahuštěné.
Štěstí začátečníků
Profíci jedou soustředěni, jako by jeli Rally Akropolis. My zaujímáme výletnickou taktiku. Přepočítávat časy mě přestane po chvíli bavit. I proto, že v té závratné čtyřicítce pak kvůli tomu zapomínám navigovat. Tak jedem od oka. Nebudu vás napínat: nastřádali jsme spoustu trestných bodů, víc průjezdných kontrol minuli, než našli, ale rychlostní průměr jsme dodrželi, tedy spíš se do něj trefili, takže jsme po první etapě druzí nejlepší.
Ostřílená posádka tisícovky (Škoda 100 MB), kterou jako by vytáhli z muzea rallysportu, zabloudí tak, že přijde o večeři. Sympaťák s padesátiletou octavií, která má za sebou opravdu závodní kariéru, zase přemýšlí, jak opraví brzdy, které mu vypověděly službu.
Hlavně se svézt
Do druhého dne startujeme s odhodláním, soustředěním a konečně správně vynulovanými stopkami. Jenže hned první odbočení je špatně a zajedeme si patnáct kilometrů. Vítězství je ztraceno. Na první časovou kontrolu přijíždíme s desetiminutovou "sekerou". A z ní se startuje do měřeného úseku, kde jde o průměrnou rychlost. Jenže v jeho cíli zase musíte být podle rozpisu. Takže máme na výběr: buď nedodržet průměr a nestihnout stanovený čas průjezdu, anebo naopak. Protože nám vychází, že když chceme stihnout další průjezdný bod ve stanovený čas, znamená to jet průměrně asi tak stoosmdesátkou, volíme dodržení rychlostního průměru. A pak že se tyhle závody jezdí pomalu...
Start byl na sedlčanském náměstí.
Někteří volí jinou taktiku. Není nejefektivnější a na první místo to asi nikdy nebude, ale je nejzábavnější a svezete se dosyta. Postup je ten, že musíte projet všechny cesty v okolí, ideálně v obou směrech.
Když ostatní míjíte na patnácti kilometrech už podruhé v protisměru, je dost pravděpodobné, že i favority v čele závodu znejistíte, jestli jedou dobře.
Přeborník je v tom "Carlos Sainz" v červenobílé pandě. Usměvavý chlapík, který se jezdí hlavně projet a pobavit se, si tu červenou italskou krabičku vyvedl zvenčí tak, že vypadá jako Seat Marbella toho legendárního španělského rallysty v začátcích kariéry, ještě než létal s bájnou Toyotou Celica.
Když se takhle párkrát ztratíte, a že se to stane za ty dva dny asi úplně každému, najednou je vám ta čtyřicítka těsná a musíte na to šlápnout. Když se vracíte deset kilometrů a musíte předjet další dva závoďáky, upalujete tak, až to může připadat ostatním nerozumné. Třeba jako chlapík v nádherně zrenovované staré octavii, který každou druhou zatáčku projíždí smykem. Vypadá to jako opravdová rally. Hlavně když oktávka předjíždí Škodu Roomster plachtící kochacím tempem mezi loukami.
Některé etapy velká voda spláchla úplně, Karel nás odmávne v cíli zpátky v Sedlčanech po asi sto padesáti celkem najetých kilometrech.
Posádce "nazdárků" v saabu to celkově stačí na osmé místo, anebo taky páté od konce. Záleží, jestli jste pesimista, nebo optimista. A jediný trabant ve startovním poli skončil třetí, za dvěma audinami.
Takže nakonec je z té šnečí rally pořádný adrenalin.
