Asi padesátikilometrová jednoproudá dálnice nebyla příliš využívaná, protože tehdy v Itálii jezdilo sotva 85 000 aut.
Autostrada dei Laghi (oblast jezer Como, Varese, Lugano, Lago Maggiore) je dílem Piera Puricelliho, rodilého Miláňana, který žil ve Varese. A právě mezi těmito dvěma severoitalskými městy postavil za patnáct měsíců a devadesát milionů tehdejších lir první dálnici, bylo mu čtyřicet let. Puricelli chtěl postavit "cestu jen pro automobily" vyhrazenou pro rychlou jízdu bez chodců, cyklistů a povozů. Průměrně na stavbě pracovalo každý den 4 tisíce dělníků. Ještě v průběhu stavby, 26. března 1923, přijel na stavbu na inspekční cestu tehdejší předseda vlády Benito Musolini.
Jako první ozkoušel první veřejnou (a první zpoplatněnou) dálnici ma světě, dnes pojmenovanou A8, 21. září 1924 italský král Viktor Emanuel III. Vyrazil přesně v půl třetí odpoledne se svou osmiválcovou Lancií Trikappou na 4,6 litru. Italský panovník z rodu Savojských zastavil v každém městě, které míjel, vítala ho tam místní honorace, hrála kapela, ozdobené stromy, vlajky, zastřižený trávník...
Puricelli poté svezl novináře po dálnici se svým vozem dnes dávno zaniklé značky Isotta Fraschini. Reportér římského deníků La Tribuna to popsal jako "příjemné svezení po betonu hladkém jako parket". Italský stavitel při tom zapáleně vyprávěl o dalším rozvoji italské dálniční sítě. Itálie měla v té době ale velmi daleko k průmyslové velmoci, kterou se stala o desítky let později. Vcelku bohatý sever a zaostalý a chudý jih dělil Itálii už tehdy, stejně jako dnes. Fiat sice patří k nejstarším automobilkám světa a v roce 1924 existovala už čtvrt století, ale automobilismus teprve "řadil dvojku". V celé Itálii napočítali rok před otevřením dálnice 84 687 čtyřkolových vozidel (aut, autobusů, náklaďáků), dnes jich je na Apeninském poloostrově registrováno přes 36 milionů. Puricelli také odhadoval, že v prvních letech projede po dálnici denně tisíc aut, ještě rok po otevření to bylo asi 800 aut, v roce 1938 to asi dva tisíce.
Hned po otevření začali do Itálie jezdit za inspirací dopravní inženýři z jiných zemí.
Dálnice měla otevírací dobu
Jezerní autostráda vypadala samozřejmě jinak než dnes a měla jiný režim. Pro každý směr byl vyhrazen jen jeden jízdní pruh, celková šířka dálnice byla 11 až 14 metrů (z toho 8-10 metrů zpevněných), vozovka byla vyskládaná z betonových panelů tloušťky 18-20 cm. Otevřená byla od šesté ranní do půlnoci. Zřízenec vybíral za použití dálnice mýto. V roce 1925 stála cesta z Milána do Varese od 12 do 20 lir podle výkonu, motorky platily devět lir. Zpáteční jízda byla s dvacetiprocentní slevou. Dnes se platí 3,2 eura.
Na ani ne padesátikilometrové dálnici bylo 35 přejezdů a 71 podjezdů, 17 mýtných stanic a každých pět kilometrů nájezd, celkem 100 kilometrů obslužných a připojovacích komunikací. Nejdelší rovinka byla 18 kilometrů dlouhá.
Necelý rok po otevření přibylo k dálnici dalších 24 kilometrů (Lainate-Como, dnes A9) a chvíli poté ještě 11 kilometrů (dnes A8/A26).
Na lombardskou dálnici na devadesátiny otevření, které se slaví právě 21. září, sezvali organizátoři veteránský sraz. Podle italského magazínu Quattroruote přejede po důležité dálnici z Milana do Varese na sedmdesát veteránských aut a třicítka motorek.
Zajímavosti o dálnicích
Zdroj: ČTK |