Šlape jako hodinky
Jeho kouzlu podlehli mnozí byznysmeni, politici, ale i motoristické celebrity, například jedna z tváří Top Gearu Chris Harris, který nedá dopustit na svůj kabriolet E320. A „stodvacetčtyřka“ začíná lákat i milovníky youngtimerů, tedy aut, která ještě nemají veteránský věk, ale pomalu k němu spějí - zvlášť když se ocitnou v rukou někoho, kdo jim věnuje patřičnou péči. Jako Josef Šťastný z Prahy, který si jeden zachovalý exemplář Mercedesu W124 pořídil a dává ho do pořádku.
„Mercedes W124 jsem obdivoval od doby, kdy jsem jako kluk dostal katalog s tehdejším ‚nej autem světa‘, shodou okolností přesně v barvě, kterou teď mám. Byla to dětská láska na první pohled, takový pocit už v dospělosti nezažijete. Pro mě to bylo auto králů a prezidentů, které mě ohromilo, luxusem i vzhledem. Tyhle klasické tvary sedanu jsem jako kluk neustále kreslil,“ vzpomíná.
Dnešní auta mu i přes nejmodernější vychytávky připadají jednotvárná a podobná, takže když před dvěma lety viděl v autobazaru stát svůj dětský sen, okamžitě věděl, že ho chce mít v garáži. „Zní to jako klasické klišé, ale bylo to auto po německém důchodci, které většinu času stálo v garáži. Opravdu, mám to potvrzené servisními záznamy, a i následná důkladná prohlídka potvrdila, že je ve skvělém stavu,“ usmívá se Josef.
Několika oprav se auto samozřejmě dočkalo, hlavně opravy drobné koroze podlahy, ale nic zásadního. Motor - benzinový čtyřválec 2,3 litru se vstřikováním paliva - je absolutně v původním stavu, měnil se v něm jen olej. Přesto šlape doslova jako švýcarské hodinky.
„Původně jsem myslel, že s ním budu jezdit jen párkrát do roka o slunné neděli na výlet, jenže to auto tak strašně vleze pod kůži, a tak si ho člověk zamiluje, že s ním vyrážím od jara do podzimu, když neprší nebo není extra hnusně, klidně i jenom na nákup,“ říká.
Dokonalé svezení
Nabízí nám svezení, což samozřejmě nemůžeme odmítnout - a opravdu je to zážitek. V prostorné kabině za obrovským volantem si připadáme jako kapitáni parníku - jak ale brzy zjišťujeme, parníku neskutečně obratného a stabilního. Zátah čtyřválce je udivující a lineární, řazení sametově jemné, vše i po letech funguje hladce a plynule. Ale hlavně - bezmála pětimetrový koráb i bez vzduchového podvozku nádherně polyká retardéry, bytelné odpružení všechny nerovnosti skvěle odfiltruje. Je to asi jediné starší auto bez stabilizace podvozku, v němž si můžeme střihnout sjezd z dálnice v plné rychlosti - pětiprvková zadní náprava drží jako přibitá, vyvážení mercedesu je i přes náhon na zadek a motor vpředu precizní.
Ani na hrbolech kola neodskakují a zadek neustřeluje - dnešní podvozkáři by se mohli učit. Jenže by taky potřebovali mnohem vyšší rozpočty - tehdy se na materiálech v autech, notabene luxusních, nijak nešetřilo.
„Protáhl jsem ho i německou dálnicí, kde nebyl problém se v pohodě přehoupnout přes 200 km/h. A přijde mi, že čím rychleji jede, tím jistější je,“ vyzdvihuje majitel a pochvaluje si i fantastické parkování. „Takhle velký koráb se otočí na pětníku, díky geometrii kol a řízení. Z auta je výborně vidět do všech stran, horší je pouze couvání - těžko se odhaduje, kde končí dlouhá záď. Ale pohled na dlouhou přední kapotu a terčík s hvězdou na konci mě pořád baví, pohladí na srdci i na duši.“
Na autě oceňuje i maximálně zachovalý interiér. „Moc se mi líbí světlé čalounění i dřevěné obložení, má pro mě punc luxusu. Baví mě dokonale řešený šíbr, s otevřeným střešním oknem se dá jet i stovkou. Líbí se mi vychytávky, kdy mě auto z roku 1991 upozorňuje jako v letadle, že se mám připoutat, že mám rozsvícená světla, nebo že si nad zpětným zrcátkem můžu sklopit malou clonu mezi těmi klasickými, aby ani tou škvírou nesvítilo slunce do obličeje. Auto má centrální zamykání, elektricky ovládané pravé zrcátko, úžasně citlivé rádio, které hraje i v tunelech. A taky antiblokovací systém brzd, prostě luxus,“ popisuje Josef.
Auto pro každý den
Sto dvacet čtyřka má obrovský kufr klasického sedanu. „Vejde se tam naprosto všechno a také se tam všechno ztratí. Prostorností jsou nadšeni i pasažéři na zadních sedačkách, pochvalují si hlavně neskutečné pohodlí a kvalitní materiály. V tom se mercedesu ani v dnešní době hned tak nějaké auto nevyrovná,“ dodává.
Asi nejvíc na autě oceňuje, že je dostatečně moderní na to, aby se i v dnešní době dalo bezproblémově denně používat. Tankuje běžný natural, takže u pumpy není třeba nic řešit - ani spotřebu, která je někde kolem deseti litrů.
„Přestože mám moderní auto, stejně jezdím často do práce Monsignorem, jak jsem mercedes pojmenoval. Pokaždé se těším, kolikrát se jedu projet i v noci, jen tak pro radost, bez cíle. Tím je zkrátka samotná jízda,“ usmívá se Josef.
A mercedes netěší jen jeho. „Fascinuje mě, jak přitahuje pohledy lidí a vzbuzuje zájem. Když někde zaparkujete nejnovější mercedes, nikdo se nad ním nepozastaví. Na Monsignora ale všichni koukají, usmívají se, občas se i přijdou zeptat a popovídat si. A když jedu, často mi zamávají.“
Poslední „meďák“ klasických tvarůAuto, na kterém se nešetřilo Před pětatřiceti lety se zrodil jeden z nejklasičtějších mercedesů historie, „velká“ 124. Vyráběl se až do roku 1996, tedy úctyhodných jedenáct let, a byl to poslední „meďour“ klasických tvarů a s obdélníkovými světlomety. Po něm už přišla „masařka“ s kulatými světly, jejíž design zdaleka neměl takový úspěch. W124 se vyrobilo 2,7 milionu kusů v různých karosářských variantách – sedan, kombi, ale i dvoudveřové kabrio. Před 30 lety, na sklonku roku 1989, pak W124 dostala velký facelift – od té doby má široké plastové lišty na bocích, podle nichž se jí v našich končinách říkalo „plasťák“. Auto mělo několik specialit, které byly na svou dobu (i dnes) jedinečné – například jednoramenný stěrač, který díky unikátní kinematice ramínka uměl setřít nejvíc plochy čelního okna – 86 procent. Nejvíc ovšem stodvacetčtyřku proslavila neprůstřelná výrobní kvalita – v těch dobách se na autech ještě nešetřilo. Vyhlášené byly třeba jako nezničitelné taxíky, model 200D najel 1,3 milionu kilometrů. Taxíky s těmito čtyřválcovými nepřeplňovanými diesely měly skromný výkon 53 kW, na opačném konci cenového i výkonnostního spektra však stála bestie, jíž sama automobilka říkala „Sametové kladivo“. Raketa na kolech 500 E se vyráběla jen čtyři roky, během nichž vzniklo 10,5 tisíce kusů – takže přeživší jsou dnes už sběratelskými unikáty. Ve své době (od 1990) se prodávaly za nejméně 2,5 milionu korun. Pod kapotou měly pětilitrový osmiválec s na svou dobu impozantními 240 kW, který auto vystřelil na stovku za 5,9 sekundy – což tehdy byly parametry supersportu; maximálka byla elektronicky omezená na 250 km/h. A nejlepší na nich bylo, že zvenčí nebyly od obyčejné 124 moc k poznání, lišily se jen nárazníkem, koly a decentním zadním spojlerem. A ještě zajímavost: auto se vyrábělo v Zuffenhausenu v továrně Porsche, které tehdy mělo problém s odbytem a jeho fabrika byla totálně nevytížená. |
