Jezdili v něm papežové, zločinci, herci, závodníci, vládci a prakticky všichni diktátoři od Brežněva po Živkova. Kim Čong-un má rovnou dva. I přes své ultrakonzervativní tvary patří k nejpopulárnějším veteránům, zná jej prakticky každý a stal se symbolem automobilismu i renomé stuttgartské značky. Mercedes-Benz 600, v anglosaských zemích nazývaný přiléhavě Grosser.
Byl tak těžký, že pro něj museli vymyslet nový motor; osmiválec 6.3 s více než dvojnásobným objemem proti dosavadnímu vrcholnému šestiválci. Důležité zadnice na palubě rozmazloval spoustou hejblátek; hydraulika ovládala nejen okna, sedadla, střešní okno či víko kufru, ale také zavírala dveře.
Vytahování oken bylo dvourychlostní, přičemž dvojka dokázala při neopatrné manipulaci useknout ruku. Nikdy nikdo předtím ani potom už podobně složitý systém do auta nenavrhl. Proč jej Mercedes použil? Přece proto, že elektromotory jsou moc hlučné.
Aby se z pomazaných hlav nevytřásly vznešené myšlenky, o to se staralo vzduchové pérování. Samozřejmě nechyběla klimatizace. To vše v roce 1963, kdy běžné evropské rodinné auto mnohdy nemělo ani zadní stahovací okénka. Když jej navrhovali, museli zvětšit hvězdu na kapotě o dvacet procent, aby nevypadala proti zbytku auta moc malá. A ve výbavě nechyběly věci dnes už těžko představitelné. Například standardní klakson bylo možno nenápadným spínačem přepnout na malou lodní sirénu.
Vzniklo jich 2 677 v různých verzích, řada z nich prožila velmi pestrý život, občas i s hořkým koncem; jedna z prodloužených šestidveřových, tedy nejvzácnějších limuzín Pullman (vzniklo jich jen 124) například nepřežila neúspěšný bombový útok na svého majitele, drogového bosse Escobara v Medellínu. Bohužel si nevybral jeden ze 41 pancéřových kusů.
I to se podepsalo na faktu, že je o největší sériový mercedes extrémní zájem a stal se ceněnou investiční komoditou. Nejvzácnější kousky už se draží za miliony dolarů, tedy za nominální stonásobky původní ceny.
Aktuálně se objevil na prodej velice zajímavý exemplář, a to za zlomek výše uvedených sum; stojí pouhých 295 tisíc dolarů, to je asi šest a půl milionu korun. Jde o čtyřdveřový Pullman, sice trochu méně vzácný než výše zmíněný šestidveřák, ale s celkem 304 vyrobenými kusy pořád slušná rarita. Solidně zachovalý kus je v originálním stavu s lehkou patinou interiéru a najeto má pouhých 21 196 kilometrů. Už to samo o sobě je velkým lákadlem.
Mnohem zajímavější ovšem je, odkud vůz pochází, proč má tak málo najeto a co všechno prožil. Pořídil si jej v roce 1965 maršál Čchen I, druhý muž maoistické Číny, ministr zahraničí a poradce Mao Ce-tunga, který sám jednu šestistovku rovněž vlastnil.
Jenže není tak docela jasné, jak se obří vůz do Číny vlastně dostal. Oficiální cestou přes neprodyšně uzavřené hranice to jistě nebylo; jisté je jen to, že z Hongkongu, který byl čínským obchodním kanálem pro zbytek světa, přijel do Čchenova sídelního Šanghaje vlakem a že jej tam při svých návštěvách rovněž používal osobně sám Mao.
Jedna z domněnek praví, že šlo o dar německé vlády při příležitosti zahájení obchodních vztahů, další zase, že byl vůz dovezen tajně jako vzor pro konstrukci vlastní vládní limuzíny Rudá vlajka (Chung-čchi, anglickým přepisem Hongqi).
Jisté každopádně je, že si pohodlí v kožené lavici Čcheng I moc neužil. Pouhý rok nato totiž vypukla kulturní revoluce, která mohutnou rudou vlnou smetla všechno krásné, hodnotné a prozápadní do zapomnění. Od těch dob už nebylo moc chytré se veřejně ukazovat v limuzíně kapitalistického původu, jenže Čcheng I se cítil natolik silný, že si dál užíval nejen svůj mercedes, ale dokonce i elegantní bílé obleky se slunečními brýlemi místo obligátních revolučních šedých mundúrů.
Trest na sebe nenechal dlouho čekat; v lednu 1967 byl Čcheng obviněn z nedostatku loajality a dva roky vyšetřován. Na konci kulturní revoluce v roce 1969 byl sice očištěn, rehabilitován a navrácen do úřadu, avšak 68letý politik s podlomeným zdravím tři roky nato zemřel.
Vzácný vůz tou dobou už ležel kdesi v bezedných garážích, kde se na něj čtvrt století prášilo a skoro všichni zapomněli. Jenže v roce 1993 jej objevil Hans Luwich, zaměstnanec společnosti Volkswagen Shanghai, lacino jej odkoupil a vyvezl zpět do rodné země za velké pozornosti médií, zejména časopisu Auto Bild.
Luwich vůz po čase s obrovským ziskem podal nizozemskému sběrateli, který jej, opět s tučnou přirážkou, prodal současnému majiteli. Ten nelenil a již podruhé jej vyvezl z Evropy do Hongkongu. Aby těch transkontinentálních cest nebylo dost, skvost následně vyrazil do Los Angeles, aby se v tamějším Mercedes-Benz Classic centru podrobil velkému servisu v roce 2018. No a nyní, kdy nastupující krize opět otevírá léta zapečetěné depozitáře bohatých sběratelů, je vůz opět k mání. Dostane se na stará kolena, 55 let po svém vyrobení, potřetí do Evropy? Zasloužil by si to.
