Někomu může znít slovo veteránista poněkud nudně, podivně. Možná si představíte partu starých páprdů, kteří se se svou pragovkou během půldne zvládnou dokodrcat tak maximálně na náměstí nejbližšího okresního města, aby si společně dali „turka“ a dortík.
Možná vám to slovo připomíná dobu minulou, možná má nádech jakési nejisté, upjaté nálady, prošpikované vzájemnými dohady o pravdivosti nějaké sto let staré informace, která vlastně nikoho nezajímá. Zřejmě je i pravda, že někteří takoví jsou. A to slovo je fakt divné, takže ho ani používat nebudeme. Pak ale existují i chlapi, kteří mají koule. A rozhodně tím nemyslím povrchní manažery, kteří si za roční odměny koupili přerenovovaný mercedes a sami si nevymění ani olej.
Myslím tím fousaté strejdy známé jako Bentley Boys, kteří vezmou své meziválečné čtyřapůllitrové trakaře a klidně s nimi ujedou tisíc kilometrů kvůli výstavě na zámku Dyck v Německu. Nebo frajery, kteří s Alfou 8C, Bugatti T35 nebo Aston Martinem Le Mans vražedným tempem projedou Itálii při Mille Miglia.
Myslím tím vrásčité, šlachovité chlápky, kteří při Le Mans Classic krotí ohromné meziválečné talboty nebo placatá mnohasetkoňová monstra ze 70. let. Nebo chlápky, kteří zrenovují Fiat S76 známý jako bestie z Turína a jedou s ním po ose do Goodwoodu.
Nebo ty, kteří vezmou American La France a vyrazí z Pekingu do Paříže. Do sorty těchto úžasných šílenců patří i jeden chlapík z Innsbrucku. Jmenuje se Johann Kofler a řídí Sunbeam Super Sport z roku 1930. Frajer v dobrém smyslu slova. Požitkář, co si umí vychutnávat život, protože jinak by netahal 87 let starou závodní káru na sníh a led a netěšil se na každý další smyk.
Johann se klasickým autům věnuje už desítky let, většinu času ho také živila. Možná mu táhne na 70, možná už patří mezi důchodce. Jenže Johann se rozhodně jako prototyp důchodce nechová. A že by chtěl zpomalit, se také nezdá. Poprvé jsem ho potkal před několika lety při zimní soutěži Planai-Classic. Nelze ho minout – nosí kožené kalhoty, leteckou bundu a ušanku s kožíškem. A jeho sunbeam zase nelze přehlédnout ani přeslechnout.
Pak jsem ho viděl znovu, při náročné letní soutěži Ennstal-Classic, které se účastnil v kategorii Race Car Trophy. Způsob, jakým řídí své auto, je fascinující. Během jedné zimní rallye jsme se trochu spřátelili a já měl tu čest si s ním konečně v klidu popovídat.
Johann je skromný, zbytečně na sebe neupozorňuje, jedná s rozmyslem. O své ohromné sbírce klasických aut mluví jako o něčem samozřejmém, co nestojí za řeč, ale jakmile se téma stočí na sunbeam, zajiskří mu v očích. Z celé sbírky je to jeho nejmilovanější stroj. Ostatně když ho sledujete, jak sebejistě ovládá drsnou starou mašinu, je vám hned jasné, že má všechno pevně v rukou.
Sunbeam opět prudce brzdí. Na pneumatikách má hřeby, vzadu dokonce řetězy, které si sám upravil, aby na vysokou a úzkou pneumatiku pasovaly. Bez řetězů by neměl šanci, úzké horské silničky jsou pokryté ledem a sněhem, další navíc neustále padá. Johann zkušeně podřazuje a prudce přidává plyn. Motor řve z podélného výfuku. A sunbeam letí smykem, který jezdec zkušeně krotí volantem.
Teď mu asi zima není, protože ho hřeje adrenalin a má plné ruce (i nohy) práce, ale když za tmy stoupá horským úbočím, kde je -15 °C, je to trochu něco jiného. Partnerka zůstává v hotelu. Nedivím se jí, do úzkého otevřeného kokpitu se vedle širokých Johannových ramen stejně vejde jen stěží a jízda pro ni zase tak zábavná není. Johann jede sám a znovu přidává plyn, aby se sunbeam na sněhu zavlnil. Sám, jako přízrak z doby dávno minulé. Osamělý hrdina se svým burácejícím strojem.
I když je Planai-Classic náročná soutěž, Johann jede pro radost ze samotné jízdy. Kvůli esenci řidičství, která mu divoce plane z očí, kdykoli se setkám s jeho pohledem. Zatímco si o obnažené svody zahřívá ruce navlečené v umaštěných vlněných rukavicích, na ošlehané tváři se mu roztahuje úsměv. Ptám se ho, jak zvládá fotobuňky a měření rallye. To už se vyloženě řehtá: „Nijak, rychloměr, otáčkoměr, tripmaster i stopky hned zamrzly. Jedu po citu.“
Každému je snad jasné, že představovaný sunbeam je naprostá rarita. Jedná se o vzácný model Super Sport, kterých v letech 1925 až 1930 vzniklo kolem 315 kusů. Závodní auta z doby před druhou světovou válkou mají svou jedinečnou auru. Jsou něčím mnohem výjimečnějším než poválečná klasika. Vyžadujícím sílu, zručnost, naprosté soustředění, jsou neředěnou řidičskou nirvánou.
A nenechte se vysmát, na rozdíl od zmíněných pragovek či aerovek jsou to auta, která jedou! Není problém z nich vymáčknout rychlosti přes 150 km/h a umí docela dravě akcelerovat. Pokud ne v řeči čísel, tak pocitově určitě. A to je někdy mnohem víc. K těmto strojům musí člověk dozrát, mladý floutek s Golfem GTI to těžko pochopí. A to je v pořádku.
Mladší generace možná ani nezná britskou automobilku, která pod názvem Sunbeam Motor Car Company Limited začala v roce 1900 vyrábět auta (původním byznysem byla obligátní stavba jízdních kol). Během první světové války Sunbeam produkoval své vlastní letecké motory a po skončení celosvětového průšvihu se vrhl do Grand Prix. Největší slávy si užil do první poloviny 30. let, pak postupně zanikl a zmizel ze světové mapy automobilek. V roce 1982 ho koupil Peugeot (skupina PSA). Dnes se s ním neděje v podstatě nic.
Pokrokový motor
Zpět k Sunbeamu a do noblesních 20. let. V říjnu 1925 automobilka v rámci London Motor Show představila svůj sportovní model Sunbeam 3-litre, s nímž chtěla konkurovat Bentley s motorem o stejném objemu. Sunbeam byl vybaven na tu dobu velice pokrokovým řadovým šestiválcem, který v roce 1923 navrhl Vincent Bertarione s přispěním Georgese Roesche.
Masivní motor s blokem a hlavou odlitou z jednoho kusu a se dvěma ventily na válec vynikal použitím dvojice vačkových hřídelí (DOHC), což byla důležitá vychytávka té doby. Šestiválec o objemu 2916 cm³ tehdy krmily dvojité karburátory Claudel Hobson. Zajímavostí bylo použití mazání se suchou klikovou skříní, přičemž olej byl čerpán z externí nádobky umístěné vedle motoru. Síla byla na zadní kola přenášena přes čtyřstupňovou přímo řazenou převodovku.
První závodní s upersporty s otevřenými karoseriemi od různých karosářů vyjely v roce 1925. S pomocí upraveného šasi modelu Sunbeam 16/50 je dal dohromady Louis Coatalen. Ve stejném roce dva třílitry vyrazily do Le Mans, kde jeden z nich dojel hned za vítězným vozem Lorraine-Dietrich. S rokem 1929 přišel i model přeplňovaný kompresorem. Ten jsem ale nikdy neviděl.
Vždy mě zajímají příběhy aut. Ta obyčejná často vymřou bez toho, aby si je někdo pamatoval. Sunbeam ne. Zkuste prohledat internet, žádný podobný supersport nepotkáte. Má neurčitelnou hodnotu, není ho s čím porovnat. A tento se do prodeje určitě nechystá.
Johann ho objevil před více než 30 lety v jedné stodole v Severním Irsku. Částečně rozebraný vůz stál ve stodole už minimálně 40 let! Trvalo dva roky, než od původního majitele získal všechny díly a mohl začít renovovat. A udělal to tím nejlepším možným způsobem – zachoval co nejvíce částí originálních. Například u karoserie ani není jasné, kdo ji vlastně postavil.
Ve 20. a 30. letech vám karoserii na tovární šasi totiž zhotovily stovky firem. Opravy a renovace i tak trvaly deset let a od té doby Johann už jen jezdí. Už to bude zase dalších dvacet let. Mechanika si samozřejmě dělá sám, auto k němu přirostlo, zná ho jako své boty. Motor, který původně nabízel kolem 70 koní, jich má nyní zhruba 120 – ano, to jsou výhody moderních technologií.
Sunbeam není naleštěné auto do showroomu, Johannův sunbeam je závoďák. Pokud ho při některém závodě potkáte, dívejte se pozorně. Vnímejte, jak voní, jak zní, jak se pohybuje. Zrovna totiž prožíváte velmi vzácný a krásný okamžik, který vám navždy zůstane.
