Je první zářijová sobota, půl deváté ráno. Náš hybridní superb neslyšně pluje v elektrickém módu po uzounké silničce vinoucí se jižními svahy vinic s dechberoucím výhledem na majestátní Pálavu. Za okny auta se míhají vinohrady s pomalu žloutnoucím listím, všechno je zahaleno podzimním ranním oparem. Dokonalá romantika.
Tedy pokud zrovna „nezávodíte“ v ecorally, šampionátu, který v Česku získává na popularitě a má statut řádného automobilového mistrovství České republiky. Řidič má v takovém případě místo na dojímavou scenérii oči upřené na cestu a na obrazovku mobilní aplikace měřící přesnost jízdy. A spolujezdec zarytě soustředěně hledí do roadbooku – šipkového itineráře, který posádku provádí závodem.
 |
Ne, ecorally rozhodně není nic, čemu byste se měli smát. Není to samozřejmě ultimátní motorsport, ale zvládnout ho vyžaduje podobné vlastnosti jako při skutečné rallye. Soustředěnost, pozornost, týmovou souhru, důvěru mezi řidičem a navigátorem. A o čas tu jde taky, i když v jiném formátu.
Podniky ecorally jsou totiž vypsané jako jízda pravidelnosti. V principu jsou podobné klasické rallye, kde jde o co nejrychlejší projetí měřeného úseku – rychlostní zkoušky. Tady jde o to, aby jej vůz projel co nejplynuleji a v přesně stanoveném čase. A pak tu jde ještě o jeden parametr, který je pro elektromobily obzvlášť důležitý – o spotřebu.
Na plný plyn Českem. Se Škodou 120 GLS jsme bojovali o setiny a centimetry |
Ecorally od závodníka rallye
Ale pěkně popořádku. Na první Agrotec ecoRally Hustopeče se ráno schází jedenáct dvoučlenných posádek. Soutěž je sice vypsaná pro jakákoli vozidla kromě těch, která pohánějí čistě spalovací motory, kabely zapíchnuté v parc fermé do wall boxů aut ale jasně ukazují, že prim tady hrají elektromobily. Osm jich je plnohodnotných, tři vozy jsou plug-in hybridy. Včetně našeho soutěžního bílého superbu.
Výhodou ecorally je to, že se jí můžete zúčastnit s úplně běžným autem. Na start klidně přijeďte s nákupní taškou v kufru, nevadí to. Ostatně na trati musíte dodržovat rychlost, to ohlídá profesionální GPS jednotka za sklem – stejná, jakou používají organizátoři v tradiční rallye. Že se podnik koná v Hustopečích, není náhoda. Šéf tamního podniku Agrotec Martin Rada je dlouholetý milovník rallye. Za sebou má stovky podniků a řadu úspěchů – včetně druhého místa ve své kategorii na slavné Rallye Monte Carlo. S kolegy každý rok v červnu pořádá klasickou rallye, kterou sám jezdí. Tentokrát si střihl roli ředitele závodu.
Ranní rozprava před závodem se od té profesionální „benzinové“ také příliš neliší – tedy kromě apelu na dodržování pravidel silničního provozu. Dostáváme roadbook a k němu klíčový dokument – tabulku s rozpisem rychlostních zkoušek, rozkouskovaných vždy do několika úseků se stanovenou průměrnou rychlostí. Ta kolísá od 25 kilometrů v hodině až po 75. Vypadá to jako málo, ale udržet ji na několikakilometrovém úseku klikatých silnic ve zvlněné krajině východně od Hustopečí se později ukáže jako adrenalinový úkol. Zvlášť když „dohánět“ jde jen těžko – přes devadesát jet nikde nesmíte.
Čtyři oči, dvě aplikace, jeden roadbook
Posádky mají asi patnáct minut na předzávodní přípravu. Tipovat průměrnou rychlost podle tachometru je samozřejmě extrémně nepřesné, pro zábavu byste si tak ecorally odjet mohli, ale na dobrý výsledek zapomeňte. Rychlostní průměry a vzdálenosti jednotlivých měřených úseků je potřeba rychle „nasypat“ do speciálních mobilních aplikací, které vás pak během jízdy hlídají a ukazují vám, jak moc se odchylujete od ideálního průměru.
Kromě jeho nedodržení vám naskakují trestné body – hlavní hodnotící kritérium v ecorally – i za další prohřešky. V rychlostních zkouškách jsou tajná kontrolní místa, kde vám jednotka zapíše aktuální rychlost. Ta by měla odpovídat té ideální. Je to ochrana proti tomu, co asi napadne každého – zkrátka projet celý úsek rychleji, na jeho konci zastavit a pak jen v ideálním čase projet měřicím bodem.
Dost bylo teorie – pojďme na trať. Na ni najíždíme ze stejné rampy jako rallye profesionálové a po sto osmdesáti metrech začíná první měřená zkouška. Každá posádka má svoji taktiku, jak si rozdělit úkoly. My na to jdeme s navigátorkou rovným dílem. Já jako řidič ovládám auto, hlídám si rychlostní omezení a hlídám si čas v aplikaci na mobilu připevněném na palubní desce. Navigátorka čte roadbook a pomocí druhého telefonu s jinou aplikací si hlídá vzdálenost mezi jednotlivými navigačními body.
První kiks přichází po pár kilometrech ve Velkých Němčicích. Doplácíme na to, že jsme domácí. Přece víme, kde je odbočka na Vranovice, na to nepotřebujeme roadbook! Jistě, jenže trasa nevede po hlavní silnici, odbočit jsme měli už o tři sta metrů dřív a střihnout to bočními uličkami. Ze začátku bojujeme s tím, co sledovat dřív. Až se to bojím říct – nejméně pozornosti člověk v tu chvíli věnuje silnici a provozu.
První rychlostní zkouška je každopádně divočina pro všechny posádky. Stanovené pořadí průjezdů aut se mění, se startovním číslem 10 řešíme, jak to že máme na kufru nalepený hybridní Renault se startovním číslem 5. A co vůbec dělá tak blízko u nás? Jedeme přece na pravidelnost! Když jsme minutu po sobě odstartovali, měli bychom ten minutový odstup také celou cestu dodržovat.
„Vlevo mezi mostky, pozor cyklista“
Po dvou rychlostních zkouškách se nám podaří sladit se. Navigační pokyny jsou strohé. Jistě, není to jako v opravdové rallye, ale na dlouhé vykecávání není čas. „Za dvě stě metrů vlevo mezi dva mostky, pak šest set metrů a u chatky mírně vpravo.“ Vidle do dokonalé navigace pak hází provoz. A nejde bohužel jen o auta – je krásný víkend a jsme na jihu Moravy. „Pozor, cyklista. Nesejmi ho.“
Závod je rozdělený na dvě etapy. Trasa je stejná, měří sto padesát kilometrů, odpolední „druhé kolo“ má ale na všech měřených úsecích o pět kilometrů za hodinu vyšší rychlostní průměr. Zanedbatelné? Ani náhodou! Zatímco ráno se po liduprázdných silničkách táhneme až zbytečně pomalu, odpolední zrychlená etapa je pořádně adrenalinová. Na silnicích je víc aut, ve vinicích víc cyklistů. Čekáte patnáct vteřin na křižovatce? Nebo jste potkali traktor? Zapomeňte na čisté konto, trestné body skáčou po stovkách.
U toho všeho by člověk měl myslet i na spotřebu. V našem případě jen tak okrajově – Superb PHEV si při plavbě krajinou čas od času neslyšně vypomůže benzinovým motorem. V cíli máme nakonec spotřebu 3,9 litru (a vypráskanou baterii k tomu). Elektromobilům ale pořadatelé hlídají, kolik energie si přes oběd dobijí. A tento parametr se pak zvlášť vyhodnocuje.
Veteránský boj o setiny a metry. Muzeum na kolech profrčelo Krušné hory |
Odpolední druhou jízdu si už užíváme. I díky tomu, že po dopoledni, kdy řada stálých účastníků šampionátu zabloudila, jsme jako nováčci na průběžném třetím místě. Už tedy určitě neskončíme jako posměchuhodní amatéři. Navíc posádka, se kterou se utkáme o třetí místo, startuje minutu před námi, každou chvíli jsme na dohled.
Relax, zábava. A taky jde o titul
Do cíle – opět na rampu v Hustopečích – dojíždíme pár minut před naplánovaným časem, během čekání už vidíme výsledky. Zkušenosti jsou zkušenosti, třetí místo jsme neuhájili, končíme čtvrtí. Ráno jsme žádné ambice neměli, ale bylo by nefér si nepřiznat, že teď jsme trochu zklamaní. Když ale vidíme tu nefalšovanou radost v očích našich největších soků, kteří bojují o titul druhého vicemistra České republiky, tak jim to přejeme.
A jedna útěcha tu je – suverénně vítězíme v kategorii plug-in hybridů. Poháry, které si velikostí nezadají s těmi ze skutečné „benzinové“ hustopečské rallye, tedy domů povezeme. Než dojde na slavnostní vyhlášení, bavíme se se soupeři, nebo je aspoň „odhadujeme“. Nadšenci do elektromobilů, páry, pro které je tato kratochvíle prostě zábavou. Přátelé, kolegové z práce, „tovární týmy“ v barvách autosalonů značek koketujících s elektromobilitou – s převahou Peugeotu.
Pestrá směsice lidí, pro které je ecorally zábava, relax. Soudě podle vzrušených debat mezi etapami i v cíli ale také sportovní výzva. Ostatně jde o titul. A kdo se v tomto sportu zhlédne, má kam postupovat – ecoRally Cup vypisuje i FIA jako evropský šampionát, stopky pak můžete potrápit od Španělska přes Monte Carlo až po Island.
Když po skončení závodu projíždíme přes cílovou rampu, „odmává“ nás přímo Martin Rada jako ředitel závodu. „Tak jak jste si to užili? Chtěli jsme vám ukázat to nejkrásnější, co tady v okolí máme. Vinice, Pálavu…“ No, upřímně – jestli se nám za ten den něco vrylo do zorniček, tak to byl rychloměr meřicí aplikace a šipky v roadbooku. Silueta Pálavy a dozrávající hrozny to rozhodně nebyly, na ty nebyl čas. Ale ano, užili jsme si to. Ecorally je prostě zábava. A pokud vám doma parkuje cokoli, kde benzinu aspoň trošku asistuje elektřina, můžete si to zkusit taky.
