Znát jej budou jen největší filmoví fajnšmekři – tímto filmem se totiž jedna z vůdčích osobností filmové Nové vlny definitivně rozloučila s mainstreamovými díly. Zatímco Godardovu prvotinu U konce s dechem, která je mimochodem aut také plná, zná téměř každý, obskurní Week-End nejspíš v televizi dávat nebudou.
Proč? Je totiž plný až úchylného násilí, drastických záběrů na hromadné automobilové bouračky… a nakonec dojde i na kanibalismus. Ale pěkně popořadě.
 |
Auta v Godardových filmech hrála roli už od jeho debutu a možná i nejslavnějšího snímku U konce s dechem, který zároveň pro plátno objevil mladého Jeana-Paula Belmonda. Film odehrávající se převážně v Paříži na přelomu 50. a 60. let je auty doslova nabitý. Filmovému hrdinovi a lumpovi v jedné roli dělá parťáka kromě sličné novinářky i celá řádka ikonických aut včetně amerického Fordu Thunderbird. A když jej na konci filmu dívka zradí, střelu do zad od policistů dostane na ulici plné zaparkovaných aut, kolem kterých klopýtá až do chvíle, než padne k zemi.
Sedm let po prvotině uvede Jean-Luc Godard právě Week-End. Chcete popsat děj? To vlastně nejde. Hlavní hrdinové – bohatý pár, který hrají Jean Yanne a Mireille Darcová, projíždí po cestě na návštěvu jejích rodičů venkovem plným brutálních scén dopravních nehod. Do některých se zaplétají, mezitím zabijí její matku, aby mohli zdědit dům, nakonec přijdou o auto, potkají se s historickou postavou francouzského revolucionáře a skončí v podivné komunitě vyznávající kanibalismus, kde jej zabijí, aby ho ona mohla sníst. Toliko ve zkratce.
Sedm minut koukání na kolonu
Hned na začátku ale Godard natočil jeden z nejdelších a zároveň nejnapínavějších záběrů dopravní zácpy. Kamera klouže podél dlouhé kolony, kterou se ústřední pár ve svém kabrioletu dávno zaniklé francouzské značky Facel Vega snaží předjet protisměrem. Lidé jim nadávají, jiní se bezstarostně baví, nebo v mezeře mezi auty hrají na zemi šachy. Filmaři kvůli tomuto záběru postavili 300 metrů dlouhé koleje, po kterých kamera jela. Na začátku je ten záběr groteskní, postupně ovšem divák začíná mít strach.
Kamera pořád směřuje lehce dozadu proti směru své jízdy a vy čekáte, co bude na začátku – kvůli čemu že ta kolona vlastně je. A výsledek je přesně takový, jak tušíte – poprvé v tomto filmu uvidíte tragickou nehodu a mrtvoly rozeseté kolem silnice. „V určitý moment vám dojde, že pointou toho záběru není pohled na dopravní zácpu, ale právě to, jak je ten záběr protahovaný,“ rozplýval se po premiéře filmu uznávaný filmový kritik a později i držitel Pulitzerovy ceny Roger Ebert.
Dechberoucím záběrem, který trvá vcelku téměř sedm minut, ale ta správná automobilová jatka teprve začnou. Podle mezinárodní filmové databáze sledující jaká auta se ve filmech objevují, se ve Week-Endu mihne sedmdesát aut, motorek, náklaďáků a traktorů. Tedy těch identifikovaných – v hromadných scénách tragických nehod je nespočet dalších vraků rozházených po polích a v pangejtu. Godard se nebojí – doslova – upalovat ani ikony své doby. Ve scéně, kde filmová dvojice přijde o svůj Facel Vega, hoří (tedy kromě lidí) třeba i Alfa Romeo 2600 Sprint. Jedno z nejdražších „gétéček“ své doby.
Režisér, který vystihl automobilismus
Podle filmových teoretiků Godard v bizarním filmu jako první vystihl podstatu fenoménu automobilismu. A princip automobilu jako stroje, který v lidech probouzí zvířecí pudy. „Dopravní zácpa je obrazem civilizace uvězněné ve vlastních artefaktech,“ přemýšlí kritik Ebert v roce 1968. „Auta jsou symbol relativní svobody a osvobození. Dopravní zácpa je okamžikem, kdy se všechno rozpadne. Není možné se osvobodit. Jednu minutu se vám otevírají všechny možnosti světa, v další jste v pasti, vykastrovaní, poníženi na nulu,“ píše o Godardově vztahu k autům třeba editor kulturního časopisu Little White Lies David Jenkins.
A na obhajobu Godarda – prvoplánová nejsou ani ta silniční jatka – Francie tehdy bojovala s extrémní úmrtností při nehodách, na silnici přišlo o život ročně kolem 13 tisíc lidí.
Když pak Godard připraví své hrdiny o auto – jak jinak než v drastické dopravní nehodě – stane se z šelem vytlačujících jiné řidiče z cest lovná zvěř. Ona je znásilněna, zatímco on letargicky přihlíží. Setkávají se s historickými postavami, vstupují do parafrází jiných filmů. A nakonec skončí v revolucionářské komunitě FLSO, což v překladu znamená Hnutí za osvobození Seiny a Oisy, ze které se vyklubou kanibalové, kteří zabijí Jeana Yanna a jeho partnerka s revolucionáři stvrdí přátelství tím, že si na svém partnerovi společně pochutnají.
Film šel do kin na přelomu roku 1967 a 1968. Dokonale zapadl do neklidné doby plné studentských nepokojů a politických protestů proti establishmentu. Režisér se víc zpolitizoval a automobil jako téma jej přestal zajímat – možná i proto, že série regulací včetně omezení rychlosti na začátku sedmdesátých let z fenoménu probouzejícího v lidech zvířata, udělala přece jen krotšího beránka.
