Druhá půlka třicátých let. Horská chata vysoko v rakouských Alpách. A před ní parádní vůz Aero, který sem vystoupal při svatební cestě manželů Hanouskových, mých rodičů. Zájem o něj byl obrovský. Když novomanželé vyšli po obědě z restaurace, z hroznu lidí kolem vozu padaly dotazy, co je to za auto. Také prosby, aby pan řidič otevřel dlouhou kapotu, a zájemci se tak mohli pokochat motorem. Aero jako by z oka vypadlo anglickým sporťákům.
„Acht Zylinder?“ Táta kroutil hlavou. „Zwölf Zylinder?!“ stoupaly odhady. Otec Antonín galantně usadil ženu Marii a usedl za volant. Pokynul zvědavým turistům přátelsky na rozloučenou a rozjel se na plný plyn z kopce dolů. Celý hlouček určitě ustrnul, když se ozval typický zvuk aerovky – dvoutakt a dvouválec.
Otec byl nadšený motorista a také fotograf se solidním vybavením. A tak jsem nedávno na půdě objevil nečekanou spoustu jeho fotografií. Zemřel bohužel už dávno a teď tu hrozně chybí, aby těm snímkům dodal informace a také šťávu – což uměl skvěle.
Dvě životní lásky
Jak ukazují zachovalé snímky, měl otec dvě hlavní lásky: ženu Maru a vůz Aero. A právě tyto dva „objekty“ jeho snímky převážně zachycují – a to společně. Zatímco mou mámu měl jen jednu, aerovky měl přinejmenším tři.
První snímky ukazují malé, původní aerovky. Nejspíš pro dvě osoby, a to hlavně pro mládence, co se spolu s podobnými setkávali na srazech a zřejmě jezdili i nějaké soutěže. Na pár snímcích jsem našel pečlivě aranžovanou „opravu havarovaného vozu“, kde šlo o výměnu předního kola…
Pak přišla doba vážné známosti s královéhradeckou dívkou, studující na učitelku – a také vážného vztahu k nové aerovce. Obě známosti často otci pózovaly spolu, slečna za volantem, i když sama nikdy neřídila. Velké nablýskané snímky byly, myslím, dělány přímo pro reklamu firmy Aero.
Táta vždy, když měl mluvit o svých autech, právě tento vůz, kterému říkal „litr“, považoval za vůbec nejlepší. Jeho éra však skončila ještě před válkou, protože život si žádal vůz sice samozřejmě také otevřený, s plátěnou střechou srolovanou za zadními sedadly, ale víc než pro dva.
Svezly se i slepice
Aero 30 bylo pro čtyři lidi, ale jak pamatuji, vešlo se do něj víc, a to nejen lidí, často dětí, mých kamarádů. Také psů, koček, a dokonce slepic, které jsme ve výběhu za domkem chovali ještě v 50. letech. A cestovaly s námi i na chaty. Byl to – a zůstal – jediný aerovůz, kterým jsem se s rodiči všude vozil a posléze ho i sám řídil.
Když jsem se narodil, vypukla heydrichiáda a aerovka stála na špalcích v garáži. Na silnice se vrátila až v roce 1945. Nejčastější cesta měřila 180 kilometrů a vedla z pražské Ořechovky až k polským hranicím pod Vrchmezím, kde po roce 1946 vedl chatu Čihalka matčin bratr Sláva. Jezdili jsme tam několikrát za rok – a že těch roků bylo až do začátku let sedmdesátých!
Dnes nechápu, jak to bylo možné, když se v sobotu pracovalo do 14 hodin – teprve pak rodiče auto naložili a jelo se. Prakticky vždy jsme po cestě tam i zpátky spravovali pneumatiku. Všichni jsme vystoupili, auto na hever, výměna kola, obvykle to bylo lepení duše a někdy třeba třikrát při jedné cestě.
Znamenalo to v zimě příjezd do hor až za tmy, a to jsme museli do závěrečného zasněženého kopce vystoupit, tlačit auto a pod přední kola podkládat „speciální“ deku, aby se pneumatiky (už bez původního vzorku) neprotáčely ve sněhu marně. A v neděli večer zpátky, v zimě už zase za tmy.
V létě jsme jezdili na chatu ke Kačáku, 30 kiláků od Prahy. Nádherný srub s krbem u splavu u Dědkova mlýna jsme brzy museli prodat a pamatuju si dobře cenu. Bylo to pět tisíc korun, ale ve staré měně, tedy před rokem 1953. Otec za to koupil čtyři nové pneumatiky a ještě zbylo pár stovek na vepřové maso z volného trhu, bez potravinových lístků… Ten oběd byla fakt událost!
Hřebíky u krajnice
Dodnes si pamatuji, jak otec vysvětloval, proč jezdí po silnici uprostřed, když dělicí čáry ještě neexistovaly. Jednak prý proto, že tak má vždycky kam se protijedoucímu vozu uhnout, a taky, že vpravo u krajnice leží často hřebíky. Pozor dával na kraji každé obce před kovárnami.
Pamatuji, že jsme spravovali a pak hustilkou nafukovali pořád právě pravá kola… Až když jsem později řídil třicítku sám, přišel jsem ještě na něco. Volant totiž neměl žádné posílení a ve středu silnice, která byla na obě strany klenutá, jelo auto rovně bez řidičovy neustálé námahy.
Aero 30 mělo tachometr do 130 km/h. Ale reálným vrcholem byla stovka, která ovšem chtěla rovinu, nejlépe ještě trochu z kopce… Dnes už mi to přijde divné, ale fakt je, že jsme pořád jezdili na trojku. Dvojkou hlavně do kopce, tam měla aerovka i s těžkým nákladem velkou sílu.
Teď už řídím já
A pak „třicítka“ nakonec skončila u mě. Táta dostal od svého bratra octavii a mně dal starou aerovku. Na nic jsem nečekal a rychle si pořídil řidičák. Zrovna jsem dokončil „vejšku“, a tak nastal správný čas.
Jezdit jsem se s ní naučil brzy a táta mi vůz stále šteloval a všelijak opravoval. Jednou jsme měli sraz u kolegy někde na statku a tam jsem půjčil aerovku Honzovi Vyčítalovi, který se s ní proháněl po šikmé louce kolem dokola. Vrátil mi ji s tím, že na ten meziplyn by si nikdy nezvykl. Ovšem ani aerovka si s muzikantem moc nerozuměla, zpátky do Prahy dělala drahoty. Celou cestu jsem se šinul třicítkou a doufal, že dojedu až domů.
Otec to prozkoumal a opravil předstih – tedy něco, o čem jsem ani netušil. Auto zase šlapalo jako dřív. Chtělo to také různé mazání kloubů a dotahovat brzdy, které byly jen na drátech, takže někdy jsem brzdil dlouho, než to zabralo.
Jezdili jsme i na Moravu, až za Telč a Jemnici. A pořád to šlapalo. Až pak najednou bác – tátu si našla mozková příhoda a náhle zemřel. A tím pro mě skončil i příběh aerovek. Přesedl jsem do jeho škodovky, pak do další a nakonec skončil u první a pak i druhé hondy. Naštěstí zbyly fotky, nejstarší jsou staré devadesát let.
