Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Autoškola aneb komu není shůry dáno...

aktualizováno 
Jak se neřidička dívá na auta a řidiče? S údivem a obdivem. Autoškola totiž nemusí být jen příjemný začátek kariéry za volantem. "Pro mě byla autoškola jeden z nejtraumatičtějších zážitků vůbec!" říká majitelka řidičáku, která se k řízení už asi neodváží.
Ilustrační foto.

Ilustrační foto. | foto: Profimedia.cz

"Autoškola? Instruktor mě dodnes nezdraví," říká Zuzana. Byla to hrůza! "Neděste se, pro blaho všeho lidstva autem nejezdím," uklidňuje všechny. A vypráví dál:

Neřidička Zuzana o autech a řízení

Nevím, kdo naděluje lidem do vínku vlohy, jestli Bůh, geny nebo sudičky. Ten, kdo měl ale na starosti moje vlohy k řízení motorových vozidel svou práci hrubě zanedbal. Již jako batole jsem vykazovala známky absolutní automobilové retardace.

Všechna "normální" batolátka způsobně poháněla plastové motorky a náklaďáky po chodnících za zvuku: "Brm brm". U nás se vozil v traktůrku chudák jezevčík Jasík se slunečními brýlemi a čepicí na hlavě, a když mi můj kamarád Honzík s důvěrou zapůjčil motorku, zakopala jsem jí v pískovišti tak hluboko, že jí koukalo jediné řidítko.

Zkrátka všechna vozítka šla mimo mě! Když jsem trochu povyrostla, maminka mi nadšeně koupila kočárek pro panenky. Změnu pocítil opět pouze jezevčík (dej mu pánbů věčnou slávu).

V předvečer mé maturity zazvonil v obýváku telefon. Babička s dědečkem mi chtějí popřát hodně štěstí a zajímalo by je, co bych si přála, kdybych náhodou odmaturovala s vyznamenáním. Pomyslela jsem na slušnou kupičku výhružných dopisů třídní profesorky skloňujících slovo "reparát", které se mi překotně vršily v šuplíku.

"Co třeba autoškolu?" vypadlo ze mě spontánně. Dohodnuto. Šlo o formalitu, babička s dědou stejně jako já věděli, že maturita s vyznamenáním je u takového bohéma jako já naprostý žert!

A pak to přišlo. Dva, dva, jedna, jedna. Vyznamenání. Telefon. Babičce jistě trochu ztuhl úsměv. Autoškola na Rychnovsku byla s přehledem nejdražší v kraji!

Představa, že budu mít další průkaz totožnosti s fotkou, mě nadchla. Na tři neděle jsem odjela na maloměsto a již druhý den nadšeně seděla v první lavici v autoškole se zápisníčkem, na kterém bylo nakreslené autíčko.

Je známo, že ke složení autoškoly je zapotřebí úspěšně se prokousat hromadou testových otázek z pravidel silničního provozu, předvést technické znalosti a přesvědčit plynulou a neohrožující jízdou policistu na zadním sedadle.

Nabiflovat se pár stovek otázek nebyl pro cvičeného recitátora problém. Zkoušela mě celá rodina. S očima v sloup jsem se naučila i ony pověstné otázky s malovanými křižovatkami. Věděla jsem i se zavřenýma očima, že v otázce č. 351 pojede nejdříve modré autíčko a potom červený náklaďák!

Ilustrační foto

O něco horší to bylo s technikou. Do té doby pro mě byl obsah kapoty tajemné místo, kde sídlí jakýsi nadpřirozený motor. Děda, saniťák a záchranář, s milionem naježděných kilometrů se ujal své role statečně. Stáli jsme nad otevřenou kapotou a osahávali všechny ty věci uvnitř. A já si dodnes, stejně jako tenkrát, pamatuji jenom akumulátor, protože se nám jednou vybil a svíčky, protože nám jednou vyhořely. Vše ostatní zůstalo tajemné a nepojmenované.

Nastal den D. První jízda. Těším se jako malé dítě. V osm stepuju u kašny na náměstí a v duchu si přehrávám scénky z akčních filmů. "Tak nasedat!" vykoukne na mě postarší učitel pan P. z okýnka nablýskané fabie. Hodím po něm úsměv Michaela Schumachera, otevřu dveře a dám si do čela takovou ránu, až se zapotácím. Už tehdy přeběhl panu P. po tváři záchvěv nejistoty.

Než se naučím krmit šedesát koní plynem, objedeme třikrát náměstí. Koníčci pod kapotou poskakují jako zběsilí a co chvíli všichni chcípnou. Umírám strachem nalepená na předním skle a před mýma vykulenýma očima se rozbíhají lidé po náměstí jako slepice.

Při druhé jízdě jsme se odvážili mimo městečko. Řídím skvěle. Auto sedí na vozovce a tiše pluje k obzoru. Pan P. si spokojeně brouká a hladí si knírek. Přijíždíme k Vamberku. Blíží se rušná křižovatka a cedule STOP. Zabrzdím lehkým smykem. Pan P. mi dává kontrolní otázku: "No, kdo teď pojede jako první?"

Rozhlédnu se. Po modrém autu a červeném náklaďáku ani stopy. Úpěnlivě se snažím v mysli otočit křižovatku z obrázku o devadesát stupňů, zatímco za zády nám řvou klaksony. Pan P. ztrácí kontrolu a vykřikuje slovesa v imperativu. Šedesát koní vyrazí vpřed jako splašení. Uprostřed křižovatky v panice prudce měním směr a vjíždím setrvačností před garáž nejbližšího rodinného domu. Následujících několik jízd proběhlo v duchu poklidných výprav do opuštěných lesů a vybydlených vesniček.

Jízdě deváté říkám "Osudová", ale pokud by se k ní hodila jakákoliv vážná skladba, potom málem Mozartovo Requiem. Moje řidičské schopnosti jsou na úrovni velice slušně cvičeného šimpanze. Používám blinkr, při předjíždění pozoruji zrcátka, řadím plynule. Ale přesto jsme nechráněným železničním přejezdem přejeli několik sekund před projíždějícím vlakem. Bůhví proč jsem se rozhodla dupnout na plyn.

ilustrační foto

Snad jsem byla v minulém životě Japončík kamikadze, kdoví. Za přejezdem stáčím auto k benzínové pumpě. Pan P. vybíhá z vozu a mizí u kasy. Za chvíli opřen o fabii šlukuje tvrdou Marlborku a s nepřítomným pohledem temně zahuhlá: "Pět let jsem to nevzal do huby! Pět let!"

Vzala jsem si to k srdci. Hrůzostrašný zážitek ve mně upevnil strach z plynového pedálu. Začala jsem jezdit pomalu. Hodně pomalu. Brzdí mě strach, který vzniká při přeřazení na trojku.

Zkoušky. Pan P. má tik v oku. Na sedadle za mnou sedí obézní policista se srostlým obočím tak hustým, že tvoří nad očima takovou ofinu. Nevím, jestli pan P. pod nátlakem mluvil, ale policista mě zjevně nenávidí od první sekundy.

Dle pokynů startuji a vyjíždím z náměstí. Z ulice, kde nikdy nikdo nechodí, se vynoří dvě třídy zpívajících prvňáčků. Dupnu na brzdu. Koně naštěstí poslušně chcípnou. Když se děti přebatolí přes silnici, znovu nastartuji a rozjíždím se krokem.

Ve zpětném zrcátku vidím jen to obrovské černé obočí. Jedu třicet a hystericky se rozhlížím po všech nástrahách, prázdný kruhový objezd dám na jedničku, rozsypané dlažební kostky na parkovišti už ne. Obočí se praštilo o boční okýnko. Sakra. Cesta zpět vede po rušné dvouproudce. Nervy pracují, v provozu lehce panikařím.

"Zatočte doleva!" vykřikne Srostlé obočí těsně před odbočkou. Házím tam třesoucí se rukou blinkr. Za mnou se ozývají brzdy.

"Snad se podíváte, co se děje za vámi, než zatočíte!!!" zahrozí Obočí. Zatímco fabie zvolna zatáčí doleva, já se v naprostém pomatení smyslů vytočím v pase a hluboce se zadívám přes policistovo rameno zadním okýnkem ven. "Do zpětnéééého zrcááátka!!!" křičí Obočí.

Je mi zle. Cesta zpět na náměstí. Fabie se táhne jako zpráskanej pes. Je mi jasné, že by mi policajt nejraději nasadil na nohu botičku.

Po dlouhé a dlouhé disputaci u kašny na téma: "Je z Prahy, už se tady neukáže," a "není úplně blbá, je jenom zmatkář," se stal zázrak. Ano, zázraky se dějí! A moje fotka na řidičáku jednoznačně trumfla všechny ostatní průkazy totožnosti!

Hadi na silnici

Věřte nebo ne, jsou i horší případy. Vzpomínám, jak jsme jednou na Moravě jeli s kamarády vesele a družně Škodou 120 lesíkem. Řídí plavovlasá Lenka . Míjíme tuto značku.

Za volantem se ozve bezelstně vysokým hláskem: "Týjo, pozor hadi!"

Jak vzpomínáte na svá auto-školní léta vy? Pište do diskuze pod článkem, nebo na redakční mail.

Autoři:




Nejčtenější

Nově vyrobené vozy Seat v továrně automobilky ve španělském Martorellu (24....
Katalánsko je automobilová velmoc, snahy o odtržení děsí výrobce

Bouřící se Katalánci dělají vrásky také automobilkám. V nejbohatším regionu Pyrenejského ostrova, který se chce odtrhnout od Španělska, sídlí Seat a velkou...  celý článek

Škoda Rapid Spaceback ScoutLine
VW dál plánuje levné auto pro Čínu. Indii má na starost Škoda

Navzdory zmrazení jednání s indickou Tata Motors pokračuje Volkswagen v plánu na vstup do segmentu levných aut. Do roku 2020 chce mít dvě nové modelové...  celý článek

Polestar 1
Kupé od Volva je zpátky, má jiné jméno, elektromotor a koupit se nedá

Volvo představuje první model své nové značky Polestar. Doposud vozila toto jméno upravená volva, dnes se z ní ovšem stává značka specializovaná na elektrické...  celý článek

Tatra 600 Tatraplan
První prototypy Tatraplanu byly fiaskem. Musel pomoci vězněný Ledwinka

První poválečný aerodynamický osobní automobil z Kopřivnice se měl jmenovat Autoplan. Za jeho úspěšným dotažením do stavu vhodného pro sériovou výrobu stál i...  celý článek

Dětská sedačka s airbagy
VIDEO: Dětská autosedačka dostala airbagy, už se prodává

Každý den je podle světových statistik více než 5 500 dětí vážně zraněno při haváriích v silničním provozu. Děti mají v poměru k tělu větší hlavu než dospělí a...  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Nová Dieselgate, tentokrát u kamionů. Německo loví podvádějící dopravce

Řada velkých nákladních aut podle všeho jezdí i na našich silnicích s odpojeným systémem čištění výfukových plynů. Stačí k tomu krabička z internetu za 80 eur....  celý článek

Turbodiesel V6 TDI koncernu Volkswagen
Podle kapitánů automobilového průmyslu není diesel žádná mrtvola

Diesely rozhodně nejsou ze hry, shodují se výrobci aut i jejich dodavatelé. Do vývoje naftových motorů v uplynulých letech investoval autoprůmysl obrovské...  celý článek

Ford Fiesta
Prodeje malých aut rostou, Evropané si dopřávají dražší provedení

S 1,8 milionu prodaných vozů je kategorie malých aut v prvním pololetí letošního roku stále nejpopulárnější automobilovou třídou. Ale není tomu tak díky ceně,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.