V roce 1991 jsme tento „katr“ společně s bratrem Petrem zachránili před sešrotováním. Naše společná historie však začala ještě mnohem dřív. Poprvé jsem si do tohoto nakladače sedl, když mi bylo šestnáct a učil jsem se na obor strojník u Pražských komunikací. Ve škole jsem patřil k nejlepším, takže jsem si sáhl na ty nejmodernější stroje, jaké byly tehdy v Československu k mání.
Devětsetpadesátka patřila k absolutní špičce strojírenství, socialistické mašiny jí nesahaly ani po ráfky. Myslím, že druhý takový stroj tu měla jen Konstruktiva, ze Západu tehdy nebylo snadné je získat. Jezdění s devětsetpadesátkou bylo za odměnu a taky líp vynášelo. Při práci se sypkým materiálem jsem dokázal naložit i tisíc tun za jednu směnu, což rozhodně nebyl standard.
Hned po učení jsem pak na katr, jak se říká strojům značky Caterpillar, nastoupil jako druhá posádka. Práce s nejlepší technikou měla i své stinné stránky – výkonné caterpillary si nemohly oddechnout ani na chvilku, tím pádem i strojníci museli být neustále k dispozici.
Já jsem se naštěstí práce nikdy nebál – už za socialismu jsme s bratrem po pracovní době melouchařili s avií a bobcatem, který jsme koupili za sedm tisíc korun československých. Když přišla revoluce, jezdil jsem s „katrem“ Pražských komunikací na deponce soli Tyrolka Troja.
Na rozjezd vlastního podnikání nám s bráchou scházely prostředky, ale v roce 1991 nás potkalo velké štěstí. Pražské komunikace se rozhodly vysloužilou devětsetpadesátku sešrotovat a my jsme ji ve šrotu vykoupili za 25 tisíc korun, za cenu starého železa. Trvalo pak ještě rok, než jsme za pomoci technika z Phoenixu-Zeppelin nakladač zprovoznili a v červnu 1992 jsme pod značkou Brchel P+P začali konečně podnikat.
Dneska máme ve firmě i moderní stroje – samozřejmě Caty – ale stará devětsetpadesátka pořád jezdí. Počítadlo motohodin se dávno zaseklo, budou jich desítky tisíc. Trápí nás koroze, ale startuje pořád na první dobrou. Jen ten komfort už se s dnešní technikou nedá srovnávat.
V kabině je kravál, všechno bouchá a klepe. Na práci s dlouhými pákami musíte vynaložit skutečnou sílu, není tu žádná elektronika. Náš veterán teď čistí jímku u betonárky v Hloubětíně, šetříme ho, svůj díl práce už si odsloužil. Účastnil se zemních prací na Strahovském tunelu, v tunelech Mrázovka snižoval celou stráň, podílel se i na modernizaci sparťanského stadionu na Letné.
Neumím si představit, že bychom se ho zbavili, vždyť patříme k sobě. Skotačil jsem na něm ještě předtím, než jsem poznal svou ženu. Mimochodem, od ní jsem k padesátým pátým narozeninám dostal tetování s nakladačem. Ví, že je to moje vášeň a nemoc.
PlechárnaV nové nepravidelné rubrice představujeme příběhy lidí, kteří si během života zamilovali nějakou krásnou pojízdnou „plechárnu“ – ať už je to motorka, auto, autobus, náklaďák nebo třeba bagr, který je hrdinou prvního dílu. Velkou část života v jeho kabině strávil vyučený silničář-strojník Pavel Brchel (66 let) z Prahy, spolumajitel firmy Brchel P+P, zemní práce. Také máte svou „zamilovanou plechárnu“? Napište nám na autodnes@mfdnes.cz. |
