Benzinová pumpa je řidičům v Česku k dispozici na každém čtrnáctém kilometru. A i když je počet čerpacích stanic víceméně stabilní, došlo v posledních letech k mírnému nárůstu.
„Zásobení motoristů klasickými pohonnými hmotami jako jsou nafta a benzin, je vyrovnané. Pokud se počet a umístění stanic s klasickými palivy mění, jde obvykle o odraz místních změn ve vedení dopravních tras,“ uvedl ministr průmyslu a obchodu Tomáš Hüner.
Nejvíc veřejných čerpacích stanic bylo k 31. prosinci 2017 ve Středočeském kraji - celkem 583. Pokud spočítáme množství čerpacích stanic ve vztahu k počtu obyvatel, pak nejvíc na 100 tisíc obyvatel jich bylo v Jihočeském kraji, a to 47. Nejméně čerpacích stanic loni naopak evidovali v Karlovarském kraji - celkem 123. Nejméně hustá síť byla v Praze, kde vycházelo 17,3 veřejných čerpacích stanic na sto tisíc obyvatel.
Komfort mají i jezdci na plyn
Dostatečně hustá je v tuzemsku i síť čerpacích stanic na LPG, kterých bylo koncem loňského roku víc než 900. Síť plnících stanic na CNG (stlačený zemní plyn) se 149 stanicemi zatím plně nepokrývá očekávané potřeby řidičů, ale podle ministerstva se rychle rozvíjí.
„Čerpacích stanic na alternativní paliva v posledních letech přibývá, jen od počátku roku 2016 přibylo 14 čerpacích stanic na LPG a 88 plnících stanic na CNG,“ uvedla Hana Rambousková pověřená řízením sekce surovin a energetiky ministerstva průmyslu a obchodu.
Václav Loula
|
„Roli v nárůstu hrají daňová zvýhodnění alternativních paliv, státní podpora vozidel městské hromadné dopravy na tento alternativní pohon a také fakt, že lidé dnes už vcelku přirozeně hledají cenově dostupnější dopravu, která méně zatěžuje životní prostředí,“ dodala.
Odborníci i resort průmyslu a obchodu očekávají, že zájem o ekologický pohon nadále poroste. V Česku se odhaduje roční nárůst o 55 procent. Zájem o alternativní paliva souvisí s požadavky Evropské unie na snižování emisí, ale také s rozvojem elektromobilů. Těch společně s dobíjecími stanicemi a zásuvkami postupně přibývá. Ke konci loňského roku jezdilo po českých silnicích 1 475 elektromobilů, bylo tu 270 nabíjecích stanic a 631 zásuvek. Pořizovací cena elektromobilu je však pro zájemce stále vysoká.
Dříve na benzin do lékárny
Dnes už považujeme tankování na benzince za každodenní rutinu, ale před sto lety bychom pro něj šli do lékárny, k hoteliérovi nebo k hokynáři. Prodával se ve skle, o něco později se čepoval ze sudů ruční pumpou a počítal se na kila, až později na litry.
Rozvoj čerpacích stanic přímo souvisel s rozvojem automobilismu. První síť benzinových pump vznikla v roce 1904, záhy po vzniku Českého klubu motocyklistů, a čítala 17 míst, kde se dalo palivo dočerpat. Zpravidla to byla okresní města. Prodejny pohonných hmot byly před válkou zaznačeny do mapy pro motoristy, kterou si řidiči vozili s sebou. Když pak auto zastavilo před lékárnou či hokynářstvím, obsluha vyběhla s konví na ulici a vůz potřebným množstvím dotankovala.
Při své expedici museli nakupovat benzin po lékárnách. Apatyka ve Wieslochu se tak pyšní titulem "První benzinka na světě".
Když v roce 1906 provedli vůbec první sčítání automobilů v českých zemích rakousko-uherské monarchie, bylo zaevidováno 73 aut a 228 motocyklů. S každým dalším rokem se počet dramaticky zvyšoval. Auta lidé postupně vnímali i jako skvělý dopravní prostředek, nejen jako pomocníka při podnikání.
Historie tankování |
„Začátky v sortimentu paliv byly tvořeny 60 oktanovým benzinem a směsmi lihu a benzinu s obchodním názvem Dynalkol (50 procent lihu, 30 procent benzinu a 20 procent benzolu). Rok 1926 přinesl zásadní obrat v klasifikaci benzinů podle oktanových čísel. Nejběžnějším byl 60oktanový benzin a některé společnosti nabízely i 70oktanový benzin pod názvem Fantolín,“ vysvětlil odborník na paliva a mluvčí České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu Václav Loula.
Bratři Zikmundové: rodiče Benziny
První skutečně veřejnou čerpací stanici postavili v tehdejším Československu bratři Zikmundové na pražském náměstí Republiky v roce 1923. „Praha byla centrem, kde zejména po roce 1918 byla koncentrována nejen státní moc, vláda i parlamentní instituce, ale stala se také místem, kde se rozvíjelo podnikání a zakládaly velké továrny. V Praze žila významná smetánka, která vlastnila automobil. Tím pádem zde byla i největší koncentrace vozidel,“ přiblížil historii Václav Loula.
Další čerpadla vznikala především v centru Prahy. Například na Karlově náměstí, Škrétově ulici u Národního muzea nebo Strossmayerově náměstí.
Čerpací stanice Benziny na Třídě 1. máje v Pzni
V roce 1938 provozovala distribuční společnost bratří Zikmundů 1093 čerpacích stanic, 27 zásobovacích skladů a 6 provozů k výrobě liho-benzinových směsí, ve stejném roce zavedli Zikmundové u svých stanic i prodej dieselu. „Nejsilnější konkurenty tvořila ve 20. letech minulého století takzvaná silná pětka: společnosti Fanto, Kralupol, Naftaspol, Vaccum Oil Company a Bratři Zikmundové,“ doplnil Loula.
Bratři Zikmundové byli skuteční obchodníci a do čerstvě se rozvíjejícího trhu přinesli mnohá nadčasová řešení. Kromě benzinu uvedli na trh také oleje a jiná maziva, například Mogul, a rozšířili sortiment i na autokosmetiku. Zákazníkům rozdávali reklamní předměty a vyhlašovali zákaznické soutěže o nejlepší tematickou fotografii, ve kterých vítězům rozdávali poukázky na palivo.
Okupace a znárodnění trh zabrzdily
Už ve 30. letech vznikaly první čerpací stanice se zastřešením, několika stojany a příjezdovými cestami. Okupace však rozvoj obchodu zastavila a od roku 1941 bylo palivo na příděl. Po roce 1948 všechny československé rafinerie a velcí čerpadláři (Kralupol, Apollo, Fanto, Vacuum Oil Company a BZ) přešly pod nucenou státní správu.
„Komunisté ze znárodněných společností postupně vytvořili obrovský kolos, ze kterého vznikl centrální národní podnik Benzinol. V roce 1958 pak z Benzinolu vzešla obchodní značka Benzina,“ doplnil Václav Loula.
60. léta - stanice s obsluhou
Významným mezníkem pro tankování a zpracování ropy v rafineriích ČSSR bylo vybudování ropovodu Družba, který byl dokončen v roce 1962, a vybudování produktovodů z rafinerií do skladových palivářských terminálů.
Už v polovině 80. let Benzina začala zavádět samoobslužné stojany a pokladník přestal řidiče inkasovat venku. V tu dobu byla také síť Benziny největší. Měla 52 skladovacích terminálů, 1500 kilometrů ropovodu, 920 kilometrů produktovodů a 774 čerpacích stanic. Benzina ochraňovala také státní zásoby tzv. federální hmotné rezervy pohonných hmot i motorových olejů.
I když v tu dobu benzin stál jen za pár korun, přesto byl pro mnohé velmi drahý, vzhledem k tehdejším platům. Ceny pohonných hmot se tehdy téměř neměnily a pokud se zdražoval benzin, šlo o politicky citlivý a dlouho připravovaný krok vlády v součinnosti s ÚV KSČ. „Zdražení bylo vždy dlouho utajované,“ vzpomíná Václav Loula s tím, že když se informace o zvýšení cen rozšířila mezi lidmi, najížděli na čerpací stanice ve velkém.
Benzina v proměnách časuKnihu o historii tankování a fenoménu Benzina si můžete zdarma přečíst zde |
„Lidé nakupovali nejen plné nádrže, ale brali benzin také do kanystrů. K vidění byly i případy, kdy někdo přijel třeba s vaničkou, do níž chtěl načerpat benzin. V mnoha případech musela společnost požádat o součinnost policii k ochraně čerpací stanice,“ dodává Loula.
Komfort, hračky, květiny
Další zásadní změna čekala řidiče po revoluci. V rámci malé privatizace byla řada čerpacích stanic rozprodána soukromníkům a z původního podniku Benzina vznikly v roce 1994 tři samostatné společnosti. Nástupnické Benzině, a.s. zůstalo asi 280 zastaralých stanic ze 70. let, které nevyhovovaly po technické ani ekologické stránce.
V 90. letech přišla ve velkém především zahraniční konkurence s novými stanicemi a benzinové pumpy začaly nabízet také doplňkové služby. Kromě mycích programů, vysavačů či měření tlaku vzduchu přibyly v regálech sladkosti, dárkové předměty včetně hraček a vázaných kytic nebo také drogistické zboží. Novinkou se staly kávové automaty a gastro koutky, tedy komfort jaký známe dnes a o kterém se nejspíš ani bratrům Zikmundovým nesnilo.
