Všechno začalo v roce 1881, kdy Carl Benz (1844-1929) přihlásil svůj vynalezený motor k patentování. Berlínský úřad mu však sdělil, že přišel pozdě, před ním byli jiní. A tak si nechal patentovat některá dílčí řešení jako třeba elektrické zapalování včetně svíčky, karburátor, řadicí páku či regulátor rychlosti (dnes plynový pedál). Věděl, že by měl pokračovat ve vývoji, jenomže překážkou byl nedostatek financí. Pětičlenná rodina potřebovala živit a oblékat, na ostatní věci už mnoho nezbývalo.
Zase dcera...
Dvacátého června roku 1872 si vzal za manželku Cäcilii-Berthu Ringerovou. Byla dcerou truhlářského mistra z Pforzheimu a otec jejím narozením zrovna nadšením nejásal. V kalendáři si u data 3. května 1849 poznamenal: narodila se nám – ó běda – ještě jedna dcera…
Bertha však vyrostla v energickou a rozhodnou dívku, a když jednoho dne poznala nesmělého a plachého mládence, rozhodla se, že s ním spojí svůj život. Jmenoval se Carl Benz a důvěřovala jeho talentu a píli. Ještě před svatbou si vymohla na otci věno, aby svému nastávajícímu pomohla splatit dluhy, vyplatit společníka a zařídit vlastní mechanickou dílnu.
V červnu 1877 se u Benzů slavilo páté výročí svatby, jenomže tři dny poté zaklepali na dveře exekutoři a manželům zůstal jen hypotékou zatížený pozemek a nářadí v dílně. Situace k uzoufání, ale Bertha věřila Carlovi, Benz zase ve svůj vynález. Rýsoval a zkoušel, překonával potíže a neúspěchy, až přišel Silvestr roku 1879, kdy se motor rozběhl.
Uskutečněný sen
Štěstí, kterému pomohla konstruktérova vytrvalost a zarputilost, přece jen ukázalo příznivou tvář. V roce 1883 konečně našel společníky, kteří byli ochotni do jeho představ investovat finance, a tak vznikla firma Benz and Cie., Rheinische Gasmotorenfabrik se sídlem v Mannheimu, která vyráběla a prodávala plynové motory.
Mühlburgský rodák ovšem stále snil o prakticky využitelném silničním vozidle s benzinovou pohonnou jednotkou, protože plyn podle něho neměl budoucnost a pára dorazila ke svému zenitu. A tak pracoval na motoru, který by byl schopen pohánět tříkolku (tři kola je snazší umístit do roviny než čtyři), zavrhl koncepci, na níž vsadili Gottlieb Daimler spolu s Wilhelmem Maybachem, totiž motorizovat kočár.
V říjnu 1885 byla tříkolka hotová. Benz se snažil svůj výrobek co nejdéle utajit, první jízdu po silnici absolvoval v noci. Neměla ovšem dlouhého trvání, po stovce ujetých metrů se automobil, už mu tak říkejme, porouchal. A znovu opravy, znovu vylepšení. Po několika týdnech už urazil celý kilometr a dosáhl jedenáctikilometrové rychlosti!
Patent Motorwagen č. 1
|
„Bez problémů jsem mohl s vozem dosáhnout rychlosti 16 kilometrů za hodinu. Každou zkušební jízdou jsem posiloval svou důvěru v něj, ale takřka při každém výjezdu mimo továrnu se motor z nejrůznějších důvodů zastavil. Na druhou stranu, každá cesta mi dodala nové nápady na zdokonalení, takže jsem v lednu 1886 mohl požádat o patent,“ napsal Benz ve svých vzpomínkách.
Stalo se tak 29. ledna 1886 a císařský patent nesl číslo 37435. Je tak rodným listem prvního automobilu světa s benzinovým motorem. Veřejná premiéra novinky byla 3. července 1886, „dreirad“ se představil na mannheimské Ringstrasse a představení dopadlo k Benzově spokojenosti. Ten se ovšem stále bránil komerčnímu využití. Zatímco Daimler s Maybachem nabídli svůj motor třeba Peugeotu, Carl se pořád snažil svůj vynález vypiplat, vznikla druhá a posléze i třetí verze tříkolky. Pak se do hry vložila razantním způsobem manželka.
Bertha v akci
Carl se pořád hrabal ve svém stroji a i když dal vytisknout propagační leták, do zahájení prodeje se neměl. Chtělo by to nějakou pořádnou akci, napadlo paní Berthu, a tak pátého srpnového dne roku 1888 hned po svítání spolu se syny, patnáctiletým Eugenem a o rok mladším Richardem, potají vytlačila tříkolku z dílny a rozjela ji směrem k cíli. Tím byl Pforzheim, odkud pocházela a kam stačilo po tehdejších silnicích urazit 106 kilometrů. V současnosti směšná vzdálenost, před 130 lety, na konci devatenáctého století, dálka všech dálek.
Cesta to byla plná dobrodružství, Bertha si však s problémy poradila, nelze než obdivovat její invenci a zručnost. Tak třeba ucpaný karburátor vyčistila jehlicí z klobouku a holé dráty izolovala podvazkem. Do odpařovacího chlazení bylo třeba často dolévat vodu, před stoupáním museli synové seskočit a vůz tlačit, protože výkonnost motoru nezvládla obsazený stroj, přichystané palivo na tak dlouhé putování nestačilo, pomoci musel lékárník ve Wieslochu. Cesta trvala celý den, trojice se dostala do cíle navečer.
Při své expedici museli nakupovat benzin po lékárnách. Apatyka ve Wieslochu se tak pyšní titulem "První benzinka na světě".
Historie neříká, co dělal Carl v momentě, kdy zjistil, že mu chybí rodina i milované vozidlo. Nicméně když dostal telegram, že Bertha a synové jsou u babičky v Pforzheimu, propadl rozčilení. Žádal okamžité zaslání pohonných řemenů, bez nichž byl stroj nepojízdný, a návrat manželky s potomky vlakem. Bertha v prvním případě poslechla, ve druhém čekala, až manžela vztek přejde. Znala ho dobře, po pěti dnech Benz vychladl, poslal pohonné řemeny zpět a povolil „provinilcům“ návrat po vlastní ose.
Žádné záznamy o tom, co si partneři po shledání řekli, nejsou. Faktem však zůstává, že Bertha ukázala světu praktické využití vozidla. Že je schopné překonat i větší porci kilometrů a řídit ho je snadné, když to dokáže i žena. Dostála svému životnímu přesvědčení, které si jako mladá dívka zapsala do deníčku: „Ve vše věřit a ve vše doufat, ale také všechno uskutečnit a všechno dokončit!“
Příznivý ohlas
Ohlas její akce v tisku Carla Benze natolik zaujal, že se odhodlal i k propagaci tříkolky, začal ji prezentovat na veřejnosti. Po Průmyslové výstavě v Mnichově v roce 1888 dokonce dostal od mannheimského purkmistra oficiální povolení k jejímu používání, tedy jakési první osvědčení.
Carl Benz vzdal na sklonku života manželce hold, když napsal: „Po můj bok se postavila idealistka, která věděla, co chce, a to znamenalo přechod z mého malého a úzkého horizontu na horizont velký, široký a jasný. S ní vše, co až dosud bylo pouhým snem, dostalo okamžitě křídla a stalo se skutečností.“
Paní Bertha ho o patnáct let přežila…
