V první polovině dvacátého století již bylo jasno v tom, že motor s vnitřním spalováním na palubě automobilů definitivně překonal konkurenci v podobě elektromotorů a parních strojů.
Automobily se staly již respektovaným druhem individuální přepravy, nicméně konstruktéři stále hledali nové cesty směřující k ideálnímu receptu na konstrukci základních skupin. Po skončení první světové války se zbrojovky po celé Evropě potýkaly s jasným problémem. Fabriky dosud chrlící tuny válečného materiálu během čtyř let často narostly do podoby měst ve městech a utichnutí zbraní na bojištích pro ně znamenalo nutnost hledat nové segmenty průmyslové výroby. Častou cestou byla pro zbrojovky orientace na motocykly a automobily, po nichž se strhla v době míru značná poptávka.
Stejnou cestou se vydali i v Brně a v počátcích dvacátých let najali v tamní zbrojovce konstruktéra Břetislava Novotného, aby pro ně vytvořil originální konstrukci kompaktního osobního vozu s potenciálem velkosériové výroby.
Inženýr Novotný nebyl v branži žádným nováčkem, už v roce 1922 například postavil prototyp Nova. Ten spadal do tehdejší kategorie lehkých „cyclecarů“ a jeho autor na něm zkoušel řadu progresivních prvků, jež pak uplatnil i v Brně. Pro brněnskou Zbrojovku (tehdy Československé závody na výrobu zbraní v Brně) postavil vůz jménem Disk, překvapivě moderně střižený automobil, jenž v době samostatných podvozků a dřevěných koster vynikal progresivně řešenou samonosnou, celokovovou karoserií.
První auto s dvoutaktem
Už tato skutečnost disk posouvá do sfér světových rekordů, ovšem podobně významných prvků nesl více. Dvoutaktní motor, jenž proti čtyřtaktům vynikal zejména jednoduchou konstrukcí s minimem pohyblivých součástí, si nechal patentovat skotský konstruktér Sir Dugald Clerk již v roce 1881. Od té doby se objevoval především ve stabilních agregátech, případně motocyklech a tříkolkách, nicméně na svůj nástup pod kapoty automobilů teprve čekal.
Vůbec první aplikace ve čtyřkolovém vozidle se tak dočkal právě v brněnském disku, jenž byl originální konstrukcí bez jakýchkoli návazností na domácí či zahraniční konkurenci. Na přelomu dvacátých a třicátých let se dvoutaktní motory objevovaly v celé řadě automobilů po celém světě, vzpomeňme německé DKW či československé Aera, ovšem lze říci, že právě disk se stal tím úplně prvním sériově vyráběným, dvoutaktním motorem opatřeným osobním vozem.
Prototyp disku byl homologován (tedy podroben jízdním zkouškám před zemskou komisí) 25. dubna roku 1924 a ihned poté se v Brně rozběhla další fáze přípravy sériové produkce. A to i přesto, že se do dnešních dnů dochovala celá řada dokumentů, jež poukazují na nedotaženost konstrukce a sériovou produkci nedoporučují!
Jméno tomuto vozu dal originální typ převodové soustavy. Pohon zajišťoval vpředu podélně uložený řadový, kapalinou chlazený dvoutaktní čtyřválec s vrtáním 55 mm, zdvihem 63 mm a objemem 599 ccm, jenž dosahoval výkonu 10 koní (7,4 kW) při 3 600 ot./min., podle jiných dokumentů dával až 12 koní.
Plnění zajišťoval karburátor Solex, do nějž ze sedmnáctilitrové nádržky nad motorem samospádem proudila směs benzínu a oleje. Motor pracoval s tehdy běžnou šestivoltovou akumulátorovou zapalovací soustavou a čtveřicí přerušovačů na předním konci skládaného klikového hřídele. Vůz dosahoval rychlosti 55 km/h a jeho průměrná spotřeba mírně přesahovala hranici 10 l/100 km.
Disková převodovka
Frikční převodné ústrojí Disku tvořila dvojice kotoučů, tím prvním byl přímo setrvačník na motoru. Druhým byl kolmo usazený, osově přesuvný kotouč na předlohovém hřídeli. Princip řazení byl velmi jednoduchý. Řadící páka byla usazena uprostřed palubní desky v kulise s šesti svislými zářezy. Ten zcela vlevo řadil zpátečku, pět zbývajících dopředné stupně a mělký vlevo znamenal neutrál. Zdvihnutí páky rozepnulo kontakt mezi oběma kotouči a její zasunutí do příslušného zářezu sepnulo požadovaný převod stanovený vzájemnou polohou kotoučů. Točivý moment se přenášel skrze dvojici kuželových kol a spojovací hřídel na zadní nápravu bez diferenciálu.
Jak jistě tušíte, důležitým prvkem celého systému byly třecí materiály na povrchu obou disků. Čelní plocha setrvačníku byla kryta vrstvou tvrzeného papíru nebo dřeva, obvod kotouče na předlohovém hřídeli byl zpravidla potažen kůží. Zkoušela se celá řada materiálu, dochovaný vůz má podle všeho na ploše setrvačníku mosaz a na hraně disku předlohového hřídele kůži.
Symbol neúspěchu
Zajímavý nápad ale nefungoval. Vozů Disk vzniklo podle dochovaných informací 50 až 75 kusů, nicméně jejich spolehlivost byla tristní, a tak byla Zbrojovka nakonec nucena většinu z nich se značnou ztrátou odkoupit.
Do dnešních dnů se zřejmě dochoval jediný disk, jenž se do sbírek Technického muzea v Brně dostal v roce 1971 a po renovaci je v perfektním stavu.
Zřejmě již na přelomu let 1924 a 1925 inženýr Novotný v Brně skončil a odstěhoval se do Prahy. Disk se stal neúspěchem a mezi zaměstnanci zdomácnělo rčení „disk nám sežral zisk“, nicméně zahájil pozoruhodné a významné dějiny výroby osobních automobilů v brněnské Zbrojovce. Zdobily je emblémy „Z“ na chladičích a říkalo se jim Zetky.
Babička zetkaAž do 29. března 2015 se v Technickém muzeu Brno koná jedinečná výstava Babička Zetka. K vidění je zde kromě disku také řada Zetek ze sbírek Muzea i od soukromých sběratelů, jež mapuje dějiny automobilové výroby v brněnské Zbrojovce. Kurátorce Sylvii Zouharové-Dykové se tak podařilo na jednom místě shromáždit prakticky kompletní průřez dějinami brněnských Zetek. Kromě disku se návštěvníci mohou setkat s decentním žlutým roadsterem Z 4/18 z roku 1928 (konstrukce ing. František Mackerle), všemi sériemi typu Z 4 včetně kabrioletu IV. série, jenž byl karosován pražskou firmou Dostál a jde zřejmě o identický vůz, s nímž jezdila manželka Vlasty Buriana Nina. Těšit se můžete také na vlajkovou loď Zbrojovky, luxusní čtyřválcové kupé Z 5 Express s výkonem 40 koní a pohonem předních kol. Expozice zároveň nabízí pohled do útrob konstrukce vozů včetně rozestavěných karoserií nebo podvozku s motorem v částečném řezu, jenž vznikl již ve třicátých letech pro demonstrační účely. Úspěšnou kapitolu závodních vozů „Z“ dokládají podvozek Z 14 s motorem o objemu 1 500 ccm a výkonem přes 105 koní při 5400 ot./min. (vůz startoval i ve Velkých cenách Brna ve třicátých letech) nebo jeden z aerodynamických prototypů Z 4 III připravených pro druhý ročník závodu 1000 mil československých v roce 1934.    |
