Tak se zdejší čtenář například dozvídá, že známý výtvarník jezdí s policistou na místě spolujezdce po českých silnicích rychlostí téměř 300 kilometrů v hodině. Jindy novinové titulky hlásají, že hokejisté uzavírají sázky, kdo bude se svým sportovním vozem dřív tam či jinde. Průměrná rychlost vítěze opět rázně převyšuje hranici 200 kilometrů v hodině. "V Česku prostě chybí poptávka po bezpečnosti, která je ve vyspělých zemích naprosto obvyklá," říká Jaroslav Heinrich z brněnského Centra dopravního výzkumu. "Taková prohlášení znamenají na Západě konec kariéry. A když něco podobného náhodou řekne politik, tak ho lidé příště nevolí." Jaroslav Heinrich doplňuje, že na článek by doplatil i redaktor a šéfredaktor média, jež by text plný chlubení o nezákonném chování uveřejnilo. Pro novináře je totiž nepřípustné položit už jen otázku typu: "Jaký jste řidič, jaké máte auto?"
Auto neznamená úspěch
"Auto člověka v Česku vyřazuje z masy, dělá ho jakoby lepším. Dříve tuto roli hrálo oblečení, dnes je symbolem úspěchu kvalitní vozidlo," upozorňuje Karel Schmeidler z brněnského Vysokého učení technického. "Když někam přijedete Škodou Forman, jste neúspěšný. Pokud ale řídíte silné a luxusní auto, je všechno jinak. V tuzemsku prostě platí, že čím větší auto řídíte, tím víc si vás mnozí lidé považují a mají za úspěšného. Třeba ve vyspělejším Německu už to ale dávno neplatí." Příkladem kritického pohledu veřejnosti na chování osobností za volantem může být nedávná událost, která se odehrála na severu Evropy. Švédský král pravidla dodržovat nemusí, ale to se týká jen země, které vládne. Když se tedy první muž Švédska před časem řítil nepovolenou rychlostí po sousedním Dánsku, zastavila jej policie. A jakmile se o tom dozvěděla z médií dánská veřejnost, začal poprask. Švédský král musel dlouho vysvětlovat, proč se choval tak hazardně - vždyť mohl ohrozit životy Dánů! Petr Skládaný z brněnského Centra dopravního výzkumu vidí velký rozdíl i mezi chováním řidičů-profesionálů a ostatních. "Podívejte se třeba na železnici: když se zjistí, že strojvedoucí jel o deset kilometrů v hodině rychleji, než dovolují předpisy, čekají ho těžké sankce. To na silnici zatím neplatí."
Vzorem je i učitel
Vzorem, který veřejnost ráda následuje, přitom nemusí být jen osobnosti z kulturního nebo sportovního života. "Lidé si všímají toho, jak se za volantem chová nejdřív řidič autoškoly a později třeba i řidič autobusu nebo taxikář," připomíná Jaroslav Heinrich. "A je nepochopitelné, když třeba instruktor autoškoly jde špatným příkladem tím, že nemusí používat bezpečnostní pásy. Možná to mělo opodstatnění v době, když ještě neexistovaly pásy samonavíjecí, ale dnes už to podle mého názoru neplatí. Když o tom vyprávím kolegům v zahraničí, tak si myslí, že jsme zrovna slezli ze stromů." A ještě další příklad ze zahraničí: "Kolega jednou v Holandsku cosi vyřizoval na policii. Se strážcem zákona si museli sednout do auta a popojet někam za roh, jen asi o tři stovky metrů. Policista si i na tak krátkou jízdu automaticky zapnul pás," pokračuje Jaroslav Heinrich. "Takové počínání je důležité, neboť policisté platí stejně jako jiní profesionálové za volantem v dopravě za vzory. Vzpomeňte si na kriminální filmy. Nestane se, aby policista, který autem honí zločince, neměl v americkém filmu zapnutý pás."
Majáky lze prověřit
To v Česku - a hlavně v Praze - je porušování předpisů ze strany policistů, ale i řidičů sanitek nebo hasičských aut na denním pořádku. Policejní auta projíždějí jednosměrky v protisměru, parkují na chodníku před restaurací, do které jejich posádky jezdí na obědy, jindy předjíždějí kolony přes plné čáry, byť jejich pasažéři nejedou řešit případ... "Nedávno jsem viděl jet krajinou houkající hasičský vůz, ve kterém seděl jeden hasič. Nezdá se mi, že by sám něco uhasil," říká Zdeněk Bambas, šéf dopravní policie, který současně připouští, že stejně se někdy chovají i řidiči policejních aut. Zdeněk Bambas přidává radu, jak se člověk má zachovat, když vidí, jak řidič policejního auta bez zapnutého majáku páchá přestupky: "Pokud například na chodníku stojí policejní auto, neuškodí zvednout telefon a zavolat na policejní linku. Policie prověří, zda dané auto využívá své pravomoci oprávněně. Stejně tak - ale neříkám že se to děje ve velkém - kontrolujeme policejní vozy jezdící se zapnutými majáky a sirénami. Když se ukáže, že policisté právo přednosti zneužili, čeká je kázeňský trest. Sanitky ale prověřovat nemůžeme."
OSOBNOSTI SE RÁDY PYŠNÍ RYCHLOU JÍZDOU
Novinových článků, v nichž se osobnosti české společnosti chlubí, jak dovedou zamést s dopravními předpisy, je bezpočet. A naopak jen zřídka se objeví zpráva, že uznávaný člověk prosazuje dodržování pravidel. "V cizině je tomu přesně naopak," konstatuje Jaroslav Heinrich z brněnského Centra dopravního výzkumu.
Fotbalový trenér Petr Uličný: "Považuji se za dobrého řidiče, kterého nemůže rychlá jízda rozházet. Z toho asi každý pochopí, že pravidla silničního provozu a podobné nesmysly moc nedodržuji."
(Slovo, 16. 1. 1999)
Zpěvák Pavel Bobek: "Pokud jde o rychlost, tak mě zaujal jeden ž nejúspěšnějších pilotů F1 Jackie Stewart. Jednou prohlásil, že když sedí v normálním voze a začne pršet, nikdy nejede více než stovkou."
(Hradecké noviny, 28. 1. 2000)
Výtvarník Theodor Pištěk: "Jel jsem rychlostí 293 kilometrů v hodině. A abych si zajistil beztrestnost, tak vedle mě seděl jeden z nejvyšších pražských policejních důstojníků."
(Magazín Lidových novin, 5. 1. 2001)
Herečka Jana Švandová dopověděla na otázku, co říká policistům, když ji polapí třeba za rychlou jízdu: "Vždycky to nějak odůvodním. Třeba, že spěchám na představení, na natáčení a tak dále. Většinou mám štěstí a pokuta je pak přímo úměrná mojí výřečnosti a jejich sympatiím."
(Večerník Praha, 21. 3. 2000)
Atletka Helena Fuchsová: "Potěšilo mě, že jsem překonala učitele autoškoly, který mě nechtěl pustit ke zkouškám. Teď už jezdím 190 kilometrů v hodině."
(Stony, leden 2001)
Herec Martin Huba: "Dojíždění z Bratislavy je komplikované a jen za pokuty, které jsem dostal za rychlou jízdu na osmdesátém kilometru před Prahou, bych mohl uspořádat pořádný mejdan."
(Blesk, 11. 4. 2000)
Zpěvačka Anna K.: "Miluju rychlou jízdu. Miluju auta. To hle auto mi zachránilo život. Pořád někde platím nějaký pokuty, ale mně to prostě nedá. Nedávno jsem jela po dálnici a vjel mi tam nějakej blbec. Ve sto padesáti. Auto bylo úplně napadrť a já neměla jedinej škrábanec."
(Rolling Stone, březen 2000)
Petr Sýkora, hokejista, mistr světa a útočník New Jersey se vsadil, že dojede z Prahy do Plzně za dvacet minut... Dojel o minutu dřív. Průměrná rychlost? Skoro 260 km/h.
(Blesk 22. 11. 2000)
Ředitel Škody Auto Vratislav Kulhánek: "Možná dělám chybu, že to prozrazuji, ale cestovní rekord mezi Prahou a Mladou Boleslavi mám 32 minuty, průměr je o deset minut delší."
(Reflex, 14. 12. 2000)
Fotbalista Jan Koper působící v Belgii: "Pokut jsem zaplatí I bezpočet... Většinou za rychlou jízdu, na což jsou hlavně belgičtí policisté alergičtí. Zrovna nedávno jsem na úseku označeném padesátkou jel o 35 kilometrů rychleji, za což jsem zaplatil 12 tisíc franků, což je pomalu 10 tisíc našich korun."
(Slovo, 22. 1. 2000)
 Ve vyspělém světě by se znemožnila známá osobnost, která by přiznala, že jezdí nedovolenou rychlostí |
