Je to detail v historii automobilky, na který by se snadno zapomnělo. Ve své knize Citroën 2CV ho ovšem zmiňuje autor John Reynolds, a i když pro postup sabotáže nejspíš neexistují žádné větší důkazy, zní uvěřitelně a funkčně.
V době nacistické okupace Francie byla automobilka samozřejmě pod německou kontrolou a musela vyrábět nákladní vozy pro potřeby třetí říše. Automobilku jako takovou tehdy vedl bývalý kapitán francouzského letectva z první světové války Pierre-Jules Boulanger, přezdívaný přáteli PJB. Ten si byl vědom toho, že se musí nacistické zvůli podřídit a automobilku udržet v chodu. Ovšem dodávky hotových vozů se snažil všelijak zkomplikovat.
Svým zaměstnancům tak vydal „tajný“ příkaz, že samozřejmě mají výrobu co nejvíce flákat, ovšem jen do té míry, aby to nebylo krajně podezřelé a nezavdávalo to důvody k represím přímo v továrně. Boulanger ovšem vymyslel i jiný způsob, jak německým okupantům zkomplikovat život. A to velmi jednoduchý a chytrý.
Dělníkům ve výrobě nařídil, aby vozy osazovali chybnými měrkami oleje. Ty byly oproti těm správným jen mírně změněné, jednoduše měly žlábek, který ukazoval správnou hladinu oleje, vylisovaný o trochu níže než obvykle. Když tak nacističtí mechanici kontrolovali hladinu oleje v motoru, měrka ukázala správou hodnotu „mezi zářezy“, ovšem ve skutečnosti šlo o nízkou hladinu, která znamenala nedostatečné mazání motoru.
Z továrny tak vyjížděla nová a plně funkční auta, která však byla „naprogramována“ jednoduchou změnou k tomu, aby se dříve či později v provozu porouchala. Ideálně v situaci, kdy se to německým vojákům hodilo nejméně. Dost to připomíná kazítka dnešních moderních spotřebičů.
Bohužel ovšem neexistují záznamy, které by účinnost takové sabotáže potvrzovaly. Nicméně Boulanger prý nacistům ležel silně v žaludku, a když francouzský odboj na velitelství gestapa v Paříži později našel seznam nepřátel říše, byl na něm prý Boulanger hodně vysoko.
Je tedy pravděpodobné, že jeho taktika alespoň částečně fungovala a že v podstatě zůstala neodhalena. PJB mimochodem dovedl před nacisty skrýt prototypy modelu 2CV, jehož vývoj započal před válkou a dokončen byl právě až po ní. Přičemž i během válečné mašinérie se občas našel nějaký prostor pro nějaké drobné vývojové práce. Výsledkem pak bylo, že hodně přepracovaný 2CV (veleslavnou „kachnu“) stihli inženýři po válce dovyvinout za tři roky, a auto bylo asi o polovinu levnější než německé lidové vozítko Volkswagen Brouk.
