Rozhoupával jsem se asi půl roku. Budu do toho cpát peníze, pořádně se s tím jezdit nedá, a vzhledem k tomu, že na autě umím vyměnit maximálně píchnuté kolo, natankovat a dolít olej, budu se prát i s možnými poruchami, které se u starého auta dají čekat.
Všechno tohle se mi honilo hlavou, když jsem usilovně řešil, jestli si mám kachnu, jak se Citroënu 2CV lidově říká, vůbec koupit. Jenže pokaždé, když jsem procházel internetové stránky a hledal kachnu na prodej, nemohl jsem se nabažit jejího vzhledu. A hlavně představy, jak v létě se staženou plátěnou střechou jezdíme s kamarády po křivoklátských okreskách, abychom si v legendární vodácké hospodě U Rozvědčíka mohli dát ty nejlepší ovocné knedlíky, které chutnají stejně jako od maminky. Nakonec jsem se rozhodl, že ji musím mít.
Průměrná cena, průměrný stav
V Česku je takzvané kachní hnízdo v Jesenici u Prahy v servisu Tomáše Nerudy. Na jeho internetových stránkách jsem auto začal hledat, jak mi poradil kolega v redakci, který je kachnařem už deset let. A právě tam jsem JI našel.
Byla celá bílá s renovovaným podvozkem a střechou, která byla bez děr. Rok výroby 1986 a cena 70 tisíc korun. Přesně to jsem hledal. Nic extra, ale také ne vrak, který by se rozpadal. "Udělal jsem nový podvozek a motor je v pohodě, takže když překousnete, že je na pár místech odřený lak, prasklá maska, prosezené sedadlo řidiče nebo upadlá okrasná lišta, zažijte s ní ještě hodně radosti," říkal loni na jaře o nabízené kachně její majitel z vedlejší vesnice, který ji rok předtím dovezl z Německa. Naštěstí nelhal.
Jako v autoškole
Pak přišla na řadu zkušební jízda. A tam mé váhání nad smysluplností koupě Citroënu 2CV zesílilo. "Co je to za řadicí páku?“ zděšeně jsem pozoroval kouli na tyči, která nečouhala klasicky z podlahy, ale zpod palubní desky. "To zvládnete," uklidňoval mě majitel, který ovšem netušil, že nejstarší auto, které jsem kdy řídil, byla Škoda Felicia z devadesátých let. Za zmínku pak stojí ještě pár pokusů zvládnout řazení v trabantu, které však skončilo po několika stovkách metrů, když jsem řadicí pákou u volantu nedokázal zařadit trojku.
U kachny jsem se jako žák v autoškole pral už s jedničkou, ale vyjeli jsme. Boj pokračoval dál. To jsem si uvědomil, že v tomhle autě posilovač řízení prostě není, navíc má rejd jako autobus. Horkou chvilku jsme zažili, když jsem z vedlejší silnice přijížděl na hlavní. Začal jsem brzdit, jenže auto jelo dál!
"Jo, musíte brzdit dřív a pořádně stát na pedálu," dozvěděl jsem se ve chvíli, kdy už jsem tušil, že to před tou stopkou prostě nezastavím. Na hlavní naštěstí nic nejelo, takže jsem se tvářil, že přesně takhle jsem křižovatku projet chtěl. Zpocené tričko se dalo ždímat. Takže první seznámení s autem bylo poměrně silným adrenalinovým zážitkem. Ale vzdát jsem to nechtěl. Po týdnu rozmýšlení byla kachna u mě v garáži.
V tu dobu jsem měl ještě předsevzetí, že minimálně rok do auta žádné peníze strkat nebudu. Prostě jen zjistím, jestli mě bude bavit. Když ano, nechám kachnu zrenovovat, když ne, prodám ji. A pak přišlo léto...
Když se na vás lidé smějí
Taje řízení jsem prokoukl po pár desítkách prvních kilometrů. Nejdůležitější je být pořád ve střehu a na všechno myslet dřív. Že přijde zatáčka, že bude potřeba brzdit, že ten kopec, který v normálním autě jezdím na čtyřku, kachna s výkonem 27 koní zvládne sotva na dvojku, že do zatáčky nesmíte moc rychle, protože byste vyjeli do protisměru... A když se tohle naučíte, pak už se jen kocháte jízdou, okolní přírodou a úsměvy řidičů i chodců, kteří občas i zamávají.
Moc přemýšlet to také nechce nad bezpečností. Ačkoliv se ve větší rychlosti než v osmdesáti nevybouráte, protože víc to až na sjezdy z dlouhých kopců prostě nejede. Ale tohle auto není o rychlosti. Jízdu v kachně si užíváte a je vám jedno, že vás všichni předjíždí, že v případě, že do vás někdo nabourá, nemáte moc velkou šanci vyváznout živí, že je motor hlučný, že se auto v zatáčkách naklání. Těžko se to vysvětluje, ale kdo jel někdy ve veteránu, chápe. Nakonec jsem toho během loňských prázdnin najezdil tolik, že jsem se po přesednutí do běžných aut cítil divně. Vadilo mi, že nad hlavou nemám nebe.
Předsevzetí šlo stranou
Po prázdninách jsem věděl, že kachna, které jsem podle jednoho z četníků ze Saint-Tropez dal jméno Fugas, zůstane v mém vlastnictví hodně dlouho. Nebráním se ani výrazu napořád. A asi i proto jsem začal přemýšlet nad renovací Fugase. Chtělo by to nový lak, nové čalounění sedadel, hezká zrcátka, nahradit prasklou čelní masku, vyměnit rezavějící nárazníky, přidat chybějící lišty u dveří... Opět jsem začal volat do autoservisu "kachnologa" Nerudy. "Jestli budete chtít nový lak, bude to trvat minimálně tři týdny. Nechte nám ji tu po sezoně," navrhl majitel servisu.
Na konci prosince jsem tedy přijel do Jesenice s tím, že víc než dalších 70 tisíc korun za opravu nedám. Jenže když došlo na zevrubnou prohlídku, odhad za renovaci se zastavil na ceně 147 tisíc korun. A to se oprava až na drobné zásahy netýkala převodovky a motoru, které byly v pořádku. Opět jsem vypnul mód logického uvažování, v duchu jsem si promítl stav svého konta, které se otřásalo v základech. Ale nakonec jsem kývl.
Bílá je opravdu bělejší
Oprava začala na přelomu roku. Kompletně odstrojit, sundat budku z podvozkového rámu a pořádně zjistit, v jakém je karoserie stavu. To byla fáze, která moc příjemná nebyla. Koroze je těžký nepřítel, takže realita se ukázala horší, než jak se původně zdálo. Nezbytná byla výměna tří dveří, rámu okolo čelního skla, takzvaného zadního čela pod víkem kufru nebo obou nárazníků. A k tomu desítky míst po celém autě, které se musely vyříznout a vyvařit novým plechem. Náročná práce na několik týdnů. Mezitím už do Česka putovaly objednané náhradní díly. "To je jedna z výhod Citroënu 2CV. Vyráběl se v letech 1948 až 1990. Sehnat náhradní díly proto není problém," ubezpečoval mě Tomáš Neruda. U některých dílů má navíc zákazník možnost si vybrat podle ceny. Já jsem většinou volil levnější variantu.
Průběh renovace jsem jezdil do Jesenice sledovat. A zpočátku to byly pohledy žalostné. Kachna byla totálně rozebraná, po klempířských zásazích flekatá jako dalmatin... Ale po dvou měsících přišlo to, na jsem se těšil nejvíc. Záchranné práce na karoserii byly u konce a Fugas putoval k lakýrníkovi. Výběr barvy jsem řešil několik týdnů. Procházel jsem internet, knížky o Citröenu 2CV a ptal se známých, jaká barva by se jim nejvíc líbila. A to všechno, abych nakonec nic neměnil a nechal Fugase bílého. Proč? Přijde mi to jako ideální kombinace legračních tvarů a elegance čisťounce bílé barvy.
Když bylo nastříkáno a znovu zkompletováno, stálo přede mnou auto, které sice bylo bílé jako dřív, ale vypadalo mnohem lépe. Blýskající se lak, nové sedačky, nové chromované lišty, nové nárazníky a ani stopa po korozi. Takhle nějak jsem si to představoval. Navíc tím, jak se auto kompletně rozebralo a znovu složilo, ubylo strašlivého rachotění při přejezdu každé větší díry na silnici. Přesnější je řazení a vychytal se i problém, kdy jsem po chcípnutí zahřátého motoru musel půl hodiny čekat, než vychladne, aby znovu naskočil.
No a teď už si jen užívat suché silnice a okamžiků, kdy sluníčko začne hřát tolik, že zase vyrazíme na ovocné knedlíky.
|
Citroën 2CV 6 Club | |
| rok výroby | 1986 |
| objem motoru | 597 cm3 |
| max. výkon | 20 kW (27 koní) |
| max. rychlost | 113 km/h |
| prům. spotřeba | 6,6 l |
| rozměry* | 2 400/1 480/ 1 600 |
| hmotnost | 675 kg |
| kupní cena | 70 000 Kč |
| Cena renovace | 147 0000 Kč |
| Poznámka: *délka/šířka/výška v mm | |
