Laciné autíčko se vyrábělo více než čtyři dekády a má dodnes řadu obdivovatelů a fanoušků, kteří na ně nedají dopustit.
Budoucí legenda na čtyřech kolech se začala rodit už na konci 30. let minulého století, kdy například v Německu vznikal s podobným určením Volkswagen Brouk. Legenda říká, že tehdejší viceprezident firmy Citroën Pierre-Jules Boulanger přišel před konstruktéry se svérázným zadáním. Nové lidové auto mělo být schopné přepravit čtyři urostlé venkovany v kloboucích a pytel brambor přes zorané pole, aniž by se při tom rozbilo jediné vejce v ošatce.
Konstruktér André Lefebvre a designér Flaminio Bertoni začali na projektu Toute Petite Voiture (česky „velmi malý vůz“) pracovat v roce 1936 a do konce následujícího roku byly hotové dvě desítky prototypů. Druhá světová válka však další vývoj prakticky zastavila. Rozpracované vozy byly poschovávány po celé Francii a teprve v roce 1946 se mohly práce znovu rozběhnout. V celé své kráse, podle úsudku jiných spíše ošklivosti, se vůz poprvé představil na pařížském autosalonu 1948.
Tehdy to ale chodilo jinak než dnes: premiéra byla až do posledních chvil utajená. Deník la Repubblica připomíná, že ještě den před představením generální ředitel značky prohlašoval, že automobilka na autosalonu žádnou zásadní novinku nepředstaví.
Vzhled půl tuny vážícího vozu mnohé šokoval, a to byl finální design oproti prototypům vyrobeným z vlnitého plechu ještě vlastně krásný. Přes skepsi části publika, že podivně vyhlížející samohyb sotva dojde větší obliby, byl nakonec zájem zákazníků takový, že na vůz museli čekat i dva roky. Majitelé na Citroënu 2CV oceňovali hlavně praktické vlastnosti: vysokou světlou výšku, umožňující jízdu po nekvalitních cestách, nízkou spotřebu a komfortní houpavé pérování, díky němuž vůz dostal přezdívku.
Velkou popularitu modelu přinesly i snadné opravy, třeba karoserie se dala rozložit skoro bez použití nástrojů za pár minut a na většinu oprav stačilo jen to nejběžnější nářadí. Jak šel čas, procházelo autíčko průběžnou technickou modernizací. Původně dostalo dvouválcový motor o objemu 375 kubických centimetrů se skromným výkonem devíti koní, k jehož startování sloužila klika. Postupně se objem motoru zvětšoval a spolu s tím rostl i výkon až na téměř 30 koňských sil.
Jízdní vlastnosti kachny jsou „předválečné“, požitek z jízdy hledá řidič v jiných disciplinách než je rychlost nebo stabilita. Houpavost podvozku posádku ukolébává a řidič nasadí „bezpečnostní“ rychlost, která je na okresce tak do sedmdesátky. Ohromující je praktičnost. Konstruktéři dokázali udělat z nouze a jednoduchosti největší klad. Kabina je obrovská, díky pohonu předních kol nemusí mít auto středový tunel v podlaze, který by ubíral místo. Střecha je vysoká a protože po válce byla o ocelové plechy nouze, je plátěná. Látka je lehčí než kov, takže se ušetřila kila, se kterými si musí poradit motor, ten prý vystačil se třemi litry benzinu na sto, když se jelo tempem kachně vlastním. Shrnovací střecha byla parádní na letní výlety a když řemeslník potřeboval odvézt štafle, postavil je za zadní sedadla a nechal je trčet ven.
Karoserie citroënu, proslaveného i díky filmům o četnících s Louisem de Funésem, prošla během let řadou stylistických úprav. Měnil se například tvar kapoty a místo kulatých světlometů se od roku 1975 montovaly hranaté, zásahy designérů však zachovávaly původního ducha vozu. Auto, kterému pro jeho minimalistické řešení přezdívali „čtyři kola pod parapletem“ a zlí jazykové o něm tvrdili, že zrychlení z nuly na sto zvládne pod jeden den, se na trhu udrželo neuvěřitelně dlouho.
Ještě v 70. a 80. letech zůstával zájem o přeci jen zastaralý Citroën 2CV překvapivě vysoký. A nebyl to jen důsledek nízké ceny a rozumných provozních nákladů. Zákazníky oslovoval svým retro designem, stahovací plátěnou střechou či efektním dvojbarevným lakováním některých verzí. Na silnicích bylo možné potkat i dodávkovou variantu, technickou lahůdkou pak byl model Sahara s pohonem všech čtyř kol a párem motorů, jedním pod přední kapotou a druhým v kufru.
I legendám je však souzeno odejít jednoho dne ze scény. V únoru 1989 byla výroba Citroënu 2CV ukončena v rodné Francii a následující rok také v Portugalsku. Během 42 let bylo vyrobeno 3 868 633 kusů. Při započtení všech aut, která z „kachny“ technicky vycházela, pak lze dojít až k úctyhodnému počtu 8,8 milionu vozů. V běžném provozu lze dnes Citroën 2CV spatřit spíše výjimečně. Po celém světě však existuje řada klubů, které sdružují nadšené fanoušky těchto aut. V roce 1999 Francouzi zvolili 2CV automobilem století.
Smutným paradoxem je, že zrovna letos, kdy kachna slaví kulatiny, v Paříži na právě probíhajícím autosalonu úplně chybí. V expozici Citroënu jsme ji objevili jen na titulce knihy o historii značky.
Kachnaři se sdružují i v ČeskuNa českých silnicích jezdí stále kolem 450 kachen. Nejstarší registrovaný vůz je z roku 1955, vyplývá z údajů registru vozidel. „Tento automobil výrazně přispěl k motorizaci zejména francouzského venkova v poválečném období a v padesátých letech. Byl v podstatě národní konkurencí německého VW Brouk. Tehdy kachna znamenala pro Francouze totéž co pro Němce brouk, a proto se stala, s přihlédnutím k francouzské národní hrdosti, stejnou legendou,“ komentuje nezávislý automobilový expert Antonín Šípek. Největší tuzemský „kachna“ club z Jesenice u Prahy má podle svého předsedy Tomáše Nerudy okolo 100 členů. Vedle toho existují ještě další dva kluby a tři menší neregistrované skupiny příznivců modelu, které organizují srazy. Počet lidových vozidel s charakteristickým vzhledem budícím úsměv se v tuzemsku výrazně zvýšil až po roce 1990, kdy byla v červenci v Portugalsku ukončena jejich výroba. Od té doby se díky porevolučnímu otevření hranic počet registrovaných aut v Česku zvýšil až na dvacetinásobek, v současnosti je to zhruba patnáctinásobek. „Cenová relace se řídí cenou západního trhu a hlavně Francie a Německa. Slušné auto stojí 200 000 korun,“ podotkl Neruda. I takové auto si ovšem podle specialisty na kachny vyžádá investice. |
