Ten režim je neúprosný: tři hodiny spánku na lehátku pod širým nebem jsou luxus. Na nafocení závodníka je čas v řádu jednotek sekund za den. A místo kancelářského stolu v klimatizovaném tiskovém středisku jen sedačka v poskakujícím offroadu. „Pro mě jako pro člověka, který byl zvyklý fotit na okruzích nebo produktové věci, to bylo peklo,“ vypráví pro iDNES.cz Jan Stárek, který letos na pouštní rallye vyrazil podruhé.
Je jedním z fotografů pracujících pod značkou MCH, která skrývá iniciály dnes možná nejžádanějšího fotografa na Dakaru – Čecha Mariana Chytky. Ten na závod vypravuje tým čtyř fotografů, kteří mají na starost asi padesát jezdců. Nevypadá to jako moc. Jenže fotit na Dakaru je něco úplně jiného než kdekoli jinde.
 |
Kouzlo dobrého spotu
Zatímco na okruhu si může fotograf vybrat místo k focení předem a má jistotu, že se mu jeho „objekt“ velmi pravděpodobně za pár minut vrátí v příštím kole, na Dakaru vyráží fotit „naslepo“. „Dřív u týmů fungovali takzvaní mapmani. Závodník dostal večer před etapou road book, poslal jej mapmanovi, který seděl klidně na druhé straně světa, a ten trasu podle navigačních údajů přesně naklikal do satelitní mapy na Google Earth. A tuhle službu si platili i fotografové, kteří pak ze satelitní mapy mohli odhadnout, kde budou dobrá místa k focení. V podstatě tam existoval černý trh s mapami, což znevýhodňovalo menší týmy, proto se pravidla změnila a ASO (pořadatelská agentura – pozn. red) road booky jezdcům dá až půl hodiny před etapou. My dopředu dostaneme jen určité průjezdní body, které jsou k focení vhodné,“ vysvětluje Stárek. „Je tam stručný popis toho místa ve stylu „rychlá kamenitá cesta“ a orientačně i fotka.“
Někdy je to na takový spot daleko sto kilometrů. Někdy pět set. Když ještě jezdci spí, fotografové už jsou obvykle na cestě. Naskládaní ve čtyřech ve vysloužilém dakarském land cruiseru z devadesátých let s „klecí“. Přikurtovaní čtyřbodovými pásy. Auto je naložené až po strop. Lidmi a fotografickým vybavením. A povinnou výbavou zahrnující třeba dvě plnohodnotné rezervy. „Když jedeme daleko, máme na finální výběr místa relativně čas. Když je spot blízko, první jezdci přijedou za čtvrt hodiny,“ popisuje brněnský fotograf.
Pár sekund focení na celý den
Na vyfocení jezdce má fotograf řádově sekundy. „Je to absolutně odlišné od jakéhokoli jiného sportovního focení. Když tu fotku neudělám nebo se nepovede, mám šanci až druhý den. Nemůžu si počkat na průjezd dalším kolem nebo si vyměnit objektivy,“ popisuje Stárek.
„V praxi to vypadá tak, že fotoaparáty musí mít dva. Jeden s „delším“ objektivem a druhý se širším sklem. „Když se jezdec blíží, začnu fotit dlouhým sklem. Pak rychle vyměním foťák, udělám sérii fotek zblízka a zas beru delší sklo a ještě fotím odjezd.“ K tomu je potřeba si hlídat další věci: aby do záběru nevstoupil jiný fotograf nebo divák. Pokud se fotí v písku, aby v něm někdo nevyšlapal stopy. Retušovat se sice dá ledacos, ale při stovkách zpracovávaných fotek za den to je nereálné. „Denně člověk odevzdá kolem dvou set padesáti fotek. I kdyby jedné věnoval jen minutu, je to přes čtyři hodiny práce,“ vypočítává fotograf.
Česká značka: míň fotek, ale stoprocentní kvalita
Tým českých fotografů pracuje s know-how, které je v podstatě vynálezem Mariana Chytky. Poprvé jel na Dakar v roce 2010, pravidelně závod fotí od roku 2013. Unikátní recept? Soustředit se na kvalitu.
„Standardní fotograf na Dakaru odevzdá po závodním dni týmu desítky fotek, většina si je ale podobných, jsou z jedné série. My jich nachystáme do deseti. Ale v absolutní a nekompromisní kvalitě,“ vysvětluje Stárek s tím, že značka MCH je už na Dakaru pojem. „Většina lidí možná neví, že to jsou iniciály. Ale vědí, že jsme „ti“ fotografové. Hlavně v bivaku nám to dost usnadňuje práci. Jako řadové fotografy by si nás jezdci tolik nepouštěli k sobě a k technice.“
Novodobí gladiátoři
Stárek dřív fotil třeba i MotoGP. A připouští, že atmosféra v bivaku a v paddocku se srovnat nedá. „Nejsou tam žádné zákazy, visačky a kontroloři se skenery. Odnikud tě nikdo nevyhodí. Ta atmosféra je mnohem uvolněnější. A jezdci jsou povahově úplně jiní než u silničních závodů. Jsou to dobrodruzi. Hlavně motorkáři jsou pro mě něco jako novodobí gladiátoři. Nikdo si nedovede představit tu brutální zátěž, kterou musí zvládnout,“ říká dakarský fotograf.
Pro lepší pochopení dává běžnou dakarskou etapu do reálií České republiky. Tak tedy: představte si, že se ráno v Brně posadíte na nepohodlnou udrncanou a ještě ke všemu přetíženou krosovou motorku. Po dálnici dojedete do Ostravy. Tam najedete do terénu a přes pole, louky a lesy přejedete napříč Českem do Plzně, kde ostrá část etapy končí. Ale pak ještě musíte dojet zpět po dálnici do Prahy, kde na vás čeká… stan s nářadím a lehátko pod širákem. Nepředstavitelné? A toto dakarský závodník absolvuje šest dnů po sobě, pak si dá den volno a přidá dalších šest dnů. To všechno třeba s pochroumaným tělem po pádech, jako se to stalo nováčkovi Liboru Podmolovi, který měl těžký pád už v prologu.
„Když jsem ho viděl po prvním dni, nevěřil jsem, že pojede dál. A on ten závod dokončil. Má neuvěřitelnou vůli. A když je člověk mezi takovými lidmi, tak od nich tu energii čerpá taky,“ skládá bývalému freestyle motokrosaři poklonu fotograf.
Technika za milion, šance na přežití padesátiprocentní
„Běžný“ dakarský fotograf s sebou vozí vybavení klidně za milion, které v pouštním prachu i při převozu v terénním autě neuvěřitelně trpí.
„První Dakar jsem o hodně vybavení přišel. Nebyl jsem připravený, že ho budu muset chránit. Prostě jsem ho hodil v autě na sedačku, jak jsem byl zvyklý z normálního focení, a nedošlo mi, že se dalších čtyřicet kilometrů pojede po šutrech. Takhle to vypadá, že jsem idiot a mohlo mě to napadnout, ale na svém prvním Dakaru jsem spal většinou hodinu denně. Člověk je pak jak v deliriu, ztrácí soudnost.“
O rok později se už fotograf na polní podmínky vybavil. Lepším batohem, postrojem na zavěšení fotoaparátu na těle. A čisticími nástroji. „Ve finále jsem se čištění věnoval sotva pět minut denně, ale to stačilo, aby rozdíl ve srovnání s loňskem byl diametrální.“
Je Dakar pro fotografa dobrodružství, nebo byznys? Tak i tak.
„Pro mě je to ohromně zajímavý projekt na dobu, kdy mám z pohledu svojí hlavní práce mrtvou sezonu. Peníze se na Dakaru vydělat dají, na druhou stranu náklady jsou extrémní. Na vybavení, na techniku včetně auta. A na akreditace nebo připojení na internet. Za to všechno se platí řádově tisíce eur. Být na Dakaru sám za sebe dost možná ztrátové bude, spousta fotografů to dělá kvůli dobrodružství. Ale v týmu, kde můžeme náklady částečně rozložit, to smysl dává. A samozřejmě je to skvělá položka do portfolia,“ uzavírá brněnský fotograf.
