Začíná nový den. Ranní vstávání je závislé na místě a času startu každé etapy. Motocykly i čtyřkolky startují většinou před automobily a kamiony a jejich jezdci vstávají první. Často to bývá i před pátou hodinou ranní. Spánek většině závodníků z Evropy komplikuje časový posun, ale problematický je i noční život v bivaku. Nejde o slavení a noční veselí, ale o tvrdou práci a servis.
Některé týmy končí s přípravou v pozdě večer, a to je ten lepší případ. Často totiž pracují až do ranních hodin. Z prvních tří nocí jsem dvakrát spal vedle týmu Renault a jednou vedle Kamazu. Oba dva týmy pracovaly až do rána, často vytáčely motor do omezovače a občas i vyjely k testovacím jízdám.
Tomáš Kubiena má naštěstí tvrdý spánek a na podmínky si nestěžuje. On je vlastně celkově velmi pozitivní člověk a neslyšel jsem ho stěžovat si nikdy. K odpočinku mu stačí čtyři hodiny tvrdého spánku a to se mu zatím daří naplnit.
Ze svého stanu vychází většinou s velkým předstihem a dojde si do sprch. Ty jsou zde vlastně takovou verzí u nás známých plastových „kadibudek“. Jsou to plastové krabice, ve kterých není žádné světlo, na stropě je kohoutek jako od hadice a teče samozřejmě jen studená voda. Po sprše probere s mechanikem kondici svého stroje a vyráží na snídani. Snaží se snídat něco lehkého a vydatného.
Po návratu ke čtyřkolce všechno znovu zkontroluje a projde s mechanikem. Začíná rituál oblékání. Napřed se navlékne do funkčního prádla, následují chrániče na kolena, kalhoty a boty. Pak chrániče horní poloviny těla připomínající brnění.
900 kilometrů po okreskách a polňačkách
K tomu brnění připevňuje i camel bag s pitím. Toto upevnění je jeho vlastní zlepšovák, prý tak lépe roznese hmotnost, v bundě by ho tahal za krk. Oblékne lehkou bundu, helmu a rukavice. Hadičku camel bagu spojí s hadičkou od helmy, sedá na čtyřkolku a vyráží z bivaku. Jen zřídka je start a cíl měřeného úseku přímo u bivaku. Přejezdy mezi bivakem a měřeným úsekem bývají často delší než samotný měřený úsek. Někdy vyráží kolem šesté a vrací se klidně až za tmy.
Nejdelší etapa měří v letošním ročníku 907 km (483 km přejezdy a 424 km měřený úsek). To je pořádná porce kilometrů. Než si začnete představovat, kolikrát by musel člověk dojet z Prahy do Brna, tak nezapomeňte ze svých představ vyjmout dálnici a představte si, že polovinu vzdálenosti musíte urazit po polňačkách a polovinu po okresních silnicích.
Z etapy se vrací většinou pořádně utahaný, ale nejprve probere stav čtyřkolky s mechanikem. Když se domluví na všem, co je potřeba udělat, vyráží do sprchy. Doplní energii a tekutiny a jde na briefing pro jezdce, kde se probírají například změny v trase na příští den, případně řeší problémy z předchozí etapy. To už je většinou po osmé hodině večer a Tomáš míří s kamarády z týmu na večeři.
Po večeři by bylo fajn jít si lehnout, ale je potřeba připravit si roadbook (papírovou navigaci) na druhý den. Každý jezdec si do tam dělá své barevné poznámky. Úprava roadbooku zabere běžně dvě až tři hodiny a Tomáš je rád, když se dostane do stanu a do spacáku před půlnocí. Další den čeká jezdce to samé. Celá soutěž se skládá ze 14 etap. I proto je to nejtěžší závod světa.
