Dokáže hbitě kličkovat v zablokovaných ulicích a v případě potřeby se umí otočit skoro na místě. Šest metráků vážící vozík překvapí lehkým řízením a to navzdory tomu, že posilovač řízení je pro něj cizím pojmem. Také čtyřstupňová převodovka není z nejhorších a i přes dlouhý krok řazení je docela přesná. Spotřeba dvouválcového motůrku, jehož objem v průběhu let vzrostl z původních 594 cm³ až na 652 cm³, přitom jen výjimečně překoná šest litrů benzinu. Malý fiátek je však přes svůj papírový výkon překvapivě živý.
Na semaforech startuje pohotově a v městském provozu rozhodně nikoho nezdržuje. Kdyby se jezdilo podle předpisů, stačil by i mimo město. Pod označením Bis byla nabízena i verze s vodou chlazeným motorem.
Dobový prospekt vozu FIAT 126 p vydaný Mototechnou v roce 1988
Polská legenda s italským rodištěm
V červenci 1973 sjel z automobilové linky v jihopolském městě Bielsko-Biala první Fiat 126p vyrobený v italské licenci. Nepohodlné, poruchové a hlasité plechové auto, nazývané mrňousem, chraptítkem nebo telefonní budkou, se nakonec stalo fenoménem.
Fiat 126 a 126p se vyráběl neuvěřitelných 28 let, čímž se zařadil mezi legendy jako Volkswagen Brouk, Austin Mini a Citroën 2CV. Poslední exempláře závěrečné tisícikusové série Happy End, složené z pěti stovek červených a pěti stovek žlutých maluchů, opustily výrobní linky FSM 22. září 2000. Celkem bylo vyrobeno 3 318 674 polských stošestadvacítek (jak mohl vypadat nástupce, si prohlédněte tady).
Fotogalerie |
První model stál 69 tisíc zlotých. Kdo nechtěl čekat v pořadnících, mohl jej koupit na pod rukou, ale za 115 až 120 tisíc zlotých. To už byla závratná suma. Průměrný polský plat totiž tehdy činil asi tři až čtyři tisíce zlotých měsíčně.
Poláci na Malucha, který je převezl z komunismu do kapitalismu, vzpomínají dodnes s láskou. Nostalgici, recesisté a sběratelé na něj nedají dopustit. Ale dnes si už zřejmě jen málokdo dokáže představit, že mrňous dokázal odvézt pětičlennou rodinu na dovolenou.
Ale toto autíčko sloužilo i jako stěhovací vůz, na jeho střeše se převážely ledničky, televizory nebo jízdní kola. Maluch prostě musel po dlouhá léta plnit funkci rodinného automobilu. Poláky toužící po silnějším autě dříve mohlo utěšovat leda to, že „je lepší mít malucha v garáži, než opela v televizi“.
Porouchat se mohlo cokoliv
V Československu se v roce 1977 prodaly první dva tisíce vozů, v roce 1981 dalších 2 500 a znovu v letech 1986–89 přes 15 tisíc maluchů.
V roce 1978 byly v Mototechně k dostání za 42 tisíc korun československých, západní nádech fiátku se však staral o enormní poptávku. Takže pokud chtěl být zákazník uspokojen dříve než v horizontu let, běžně se připlácelo i dalších 10 tisíc jaksi bokem.
Dnes se zachovalý maluch prodává klidně i za 50 tisíc korun, zkorodované exempláře jsou naopak drahé i zadarmo.
Podobně jako u jiných socialistických přibližovadel nebyl život s malým „Polákem“ právě jednoduchý. Pamětníci vzpomínají, že na 600 kilogramů vážícím vozítku se mohlo porouchat prakticky cokoliv (zkušenosti majitele čtěte zde). Před každou technickou kontrolou bylo potřeba umýt převodovku, protrože olej tekl skoro všude a doplňoval se opravdu špatně.
Skoro všechny stodvacetšestky měly problémy s dobíjením a elektrosoustavou vůbec. Zvláště oblíbená byla tzv. barevná hudba neboli nahodilé bezdůvodné problikávání kontrolek.
Kdo nemazal otočné čepy na přední nápravě, za rok nepohnul volantem, svítící kontrolka mazání zase mohla znamenat prasklou nebo propálenou hlavu motoru. Ke všemu byl navíc báječný přístup – pokud jste ovšem měli dlaně dětské velikosti.
Nicméně jezdit maluchem je zábavné. Je to adrenalinový zážitek, doplněný neustálým obdivem kolemjdoucích (další postřehy majitelů čtěte zde).
