Fiat 500 byl v r. 1962 auto, které rezavělo už na prospektu. Na málo viditelných místech nebyl proti korozi chráněn vůbec- ostaně se to vyskytlo u u Fiata 124S.

Měl jsem 1964- 1969 Fiata Cinquecento Familiare, minikombíčko, kde byl motor uklizen pod podlahu zadního zavazadelníku.

Vešli jsme se oba i s dvěma dětičkami, vzadu se vše naložilo až ke stropu a jelo se k babičce na prázdniny na Slezsko.

Ale se slezskou babičkou se přední sedadlo rozloučilo- zvuk, jako když se otevírá zip a babička se sedačkou seděla na silnici. Vyřešilo to prkno, protažené pod sedačkou, dojeli jsme.

Místní karosář v Kožlí na Odře tenkrát páral sudy od benzinu, aby získal plech a vařil a vařil, za měsíc to jakžtakž začínalo budit naději. Prý ale nebylo,na co navařit, vše hořelo, jako papír.

Konec přišel 1972, nový majitel zůstal stát na Zbraslavi s nějakou poruchou motoru, objednaný odtahovák zabral a utrhl celý předek, s akumulátorem a snad i s řízením.

Ano, v autoprůmyslu se hledělo na váhu, a snažilo se ušetřit kde se dalo. Fenomén samonosné karoserie vyžadoval použít plech karoserie 0,5 mm,sověti používali 0,9. Berte dobu našeho mládí, kdy antikorozní ochrana podvozku vozidel byl Tlumex a Gumoasfalt. U těch domácích kutilů později Rudé právo a Eprozin.

Krásné auto. Jen nevím, jestli poslední generace je prodejním trhákem, sice nádhera, ale dost drahé a tolik jich zase nejezdí.A 500L to už nemá s 500 nic společného, to se nepovedlo.

poslední generace je stylovka pro naprosto jinou cílovou skupinu za mnohem vyšší cenu, než původní model. Stejně na tom je třeba dnešní Mini.

Ovsem reseni jak te petistovky, tak i sestistovky vychazi uz z predvalecneho Topolina.

Předběhl jste mě. Měli jsme ho doma. Tatínkovi sloužilo celou druhou světovou.

My děti jsme se rády vozily po přední masce - krásná skluzavka.

To auto je vsechno, jenom ne symbol dokonalosti a spolehlivosti. Naprostej krap to byl! Jedinej kdo v te dobe umel mala spolehliva auta, byli japonci. Ty se ale k nam do evropy v te dobe nedostala...

Když jste ho koupil jako křáp z druhý ruky tak jo . Japonci v tý době měli jiný starosti a o malých autech si mohli nechat zdát .

Viděl jsem onehdy na Florenci toto autíčko pěkně vyvedené v růžové barvě. A vzadu z motoru tomu koukal obří klíček (jakoby na natahování) a ten se za jízdy otáčel. Řídila to taková pěkná slečna. Takové všeobecně hezké pokoukání.

Krásné svezení,spousta veteránistů jezdí i s kočárkem na střeše dodnes.

S tím bych jezdit nemohl. Kdo by mě pak tahal ven? :-)

Vím o rodince, co to měla a jezdili s tím všude, často na střeše kočárek. Dva dospělí, dvě děti a tradá třeba i na dovolenou. Dneska těžko představitelné.

Užasná věc, bohužel dnes už neobstojí, je velmi pomalá a při nehodě jste mrtví. Ale jako exponát je krásnej.

Mrtví můžete být i v nové Oktávce.Tohle je úžasný retro kousek, na ježdění po okreskách,ale 120 z něj dostanete na dálnici taky.