Do třetice ve velkém stylu
Třetí generace Fiatu Punto (Tipo 199) se představila koncem léta 2005 pod sebevědomým názvem Grande Punto. A označení to bylo určitě oprávněné, protože ve srovnání s předchůdcem skutečně výrazně narostly rozměry: délka 4,03 m (původně plánovaná délka těsně pod 4 m byla mírně překročena kvůli delší přídi, kterou si vyžádaly nové předpisy na ochranu chodců), šířka 1,69 m, výška 1,49 m. Rozměry z něj dělaly jedno z největších malých aut vůbec.
Vůz stál na nové podvozkové platformě, která byla výsledkem společného vývoje Fiatu a GM a Opel ji dodnes používá u modelu Corsa. Design stěžejní novinky byl tentokrát opět svěřen studiu Italdesign a Giugiaro odvedl skutečně vynikající práci. Tvary tří nebo pětidveřového hatchbacku vzbudily nadšení odborné i laické veřejnosti a Grande Punto bylo dlouhá léta považováno za nejpůvabnější malý vůz na trhu.
Asi největší zásluhu na designové atraktivitě tohoto hatchbacku má originálně zaoblená příď, která trochu připomíná některé starší vozy Maserati. Klínovitá boční linie je podtržena stoupající spodní linkou oken a minimálně patnáctipalcová, široce rozkročená kola evokují stabilitu a suverénní postoj na silnici. Zadní svítilny byly samozřejmě opět svisle zakomponovány do širokých C sloupků, čímž je opticky odlehčovaly.
Robustní skelet karoserie prokázal své kvality při nezávislých nárazových testech EURO NCAP, ve kterém auto v roce 2005 získalo nejvyšší možné pětihvězdičkového hodnocení (v případě Punta I. generace to byly pouze 2 hvězdy, druhá generace vybojovala čtyřhvězdičkové skóre). Není tedy divu, že pohotovostní hmotnost se tentokrát výrazně zvýšila – nejlehčí třídveřové verze vážily 1030 kg (vč. rezervního kola, které zpočátku bylo standardní výbavou). Základní objem zavazadlového prostoru Grande Punta je shodný pro tří i pětidveřovou verzi a činí z dnešního pohledu již nijak oslnivých 275 l (po sklopení zadního sedadla až 1030 l).
Z velkorysých vnějších rozměrů těží hlavně posádka. Ta si užívá prostornosti, která v době premiéry překonávala i leckteré modely o třídu větší.
Pohon Grande Punta byl svěřen osvědčeným benzinovým čtyřválcům řady FIRE o objemu 1,2 a 1,4 l (65, resp. 77 k). Druhý z nich posléze přišel i ve svižnější šestnáctiventilové verzí Star Jet (95 k), spojené se šestistupňovou převodovkou. Naftovou nabídku tvořily agregáty 1,3 JTD 16V/90 k a větší 1.9 JTD/120 nebo 130 k. Fiat nezapomněl ani na příznivce ostrého svezení, pro které byla určena výhradně třídveřová verze Abarth se slušivým bodykitem karoserie a přeplňovanou čtrnáctistovkou s výkonem 150 k (pozdější verze odvozená z Punta Evo, doplněná o kit Abarth Essesse, nabízela až 180 k).
Díky velké poptávce na mnoha evropských trzích výroba Grande Punta dosáhla milionové mety již v listopadu 2008. Fiat neusnul na vavřínech a po čtyřech letech úspěšné kariéry přišel s modernizovanou verzí, přejmenovanou na Punto Evo.
Ta se od původního provedení na první pohled lišila méně špičatými světlomety, předními blikači integrovanými v nárazníku a novou maskou s chromovanou lištou ve stylu maličké pětistovky. Oba nové nárazníky dostaly nápadné černé ochranné lišty a zadní svítilny získaly atraktivnější grafiku se světlovody. Při parkování byly široké černé plasty na náraznících praktické, ale zejména u světle lakovaných vozů na řadu zákazníků působily až příliš „humpolácky“.
Příznivěji než vnější designové změny byl přijat výrazně přepracovaný interiér. Nová přístrojová deska i výplně dveří totiž kvalitu a útulnost kabiny posunuly na podstatně vyšší úroveň (kromě cenově velmi příznivé verze Actual, která si ponechala původní kabinu.) Novými prvky výbavy na náročnějších trzích se stal kolenní airbag řidiče a dvouzónová automatická klimatizace.
Dřívější benzinový agregát Star-Jet 16V/95 k i jeho přeplňovanou verzi 1.4 T-Jet/120 k nahradila dvojice nových motorů, jejichž označení MultiAir signalizovalo použití variabilního elektrohydraulického časování sacích ventilů. Ty se tak obešly bez přímého spojení s vačkovým hřídelem, což prospělo výkonu i spotřebě. V atmosférickém provedení tato jednotka měla 105 k, v přeplňované verzi pak 135 k. Vznětové čtyřválce 1.3 a 1.9 JTD se postupně přizpůsobovaly zpřísňujícím se emisním normám a nově se objevila i naftová šestnáctistovka.
Počátkem roku 2012 následoval druhý, „opravný“ facelift, který se díky nárazníkům kompletně lakovaným v barvě karoserie více blížil původnímu giugiarovskému designu. Současně s tím se výrobce vrátil k jednoduchému označení Fiat Punto a v paletě motorů se objevil i raritní (a prodejně málo úspěšný) benzinový přeplňovaný dvouválec 0.9 TwinAir/85 k. Zejména na domácím italském trhu se nemalé oblibě těšily plynové verze spalující propan butan (LPG) a zemní plyn (CNG).
Obě se prodávaly i na českém trhu a verzi na CNG lze na první pohled rozeznat podle mírně zvýšené světlé výšky (kvůli tlakovým plynovým nádobám umístěným zespodu pod podlahou zavazadlového prostoru). Fiat Punto III. generace se vyráběl i v Indii, kde se dokonce dočkal ještě třetího faceliftu. Za povedený jej ovšem lze označit jen stěží, takže jeho nepřítomnosti v Evropě určitě nemusíme litovat. Prodlouženou podvozkovou platformu Punta III. generace (i některé díly jeho karoserie a interiéru) využíval také sesterský sedan Linea. Tento předchůdce současného čtyřdveřového Tipa se vyráběl v Turecku a i on byl k dostání na českém trhu.
