náhledy
Dan Neil, věhlasný, Pulitzerovou cenou oceněný autonovinář sestavil pro slavný magazín Time seznam padesáti nejhorších aut všech dob. Některá byla opravdu špatná, jiná neměla štěstí nebo prostě jen dorazila ve špatnou chvíli. Na Neilovu "černou listinu" se ovšem dostaly i vozy, které jednoduše Američan nepochopí. Vybrali jsme ty nejzajímavější příklady.
Autor: autowp.ru
Zunndapp Janus (1958): Německá miniatura se sedadly uchycenými zády k sobě poháněná 14koňovým motorem z motocyklu je americkou optikou tragicky pomalá. Ta pohledná miniatura je typickým produktem evropského autoprůmyslu své doby. Bohatnoucí populace byla okouzlena automobilismem, který se stal dostupným. A tato pidiauta byla často vstupenkou do světa aut.
Autor: autowp.ru
Ford T: To černé auto postavilo Ameriku na kola a díky pásové výrobě, která znamenala velké zlevnění produkce, se auta stala dostupnými. Následky vidíme dnes: jinak než auty se Amerika téměř nepohybuje.
Autor: Radek Folprecht, Technet.cz
Fuller Dymaxion (1933): Dílo génia Buckminstera Fullera bylo spíše letedlem, které nelátalo, než autem. Bylo průkopnické, fantastické, ale hlavně nefunkční. Mělo doslova nebezpečné jízdní vlastnosti. Při zkušebních jízdách zahynuli řidič a investor, a tak se vůz do sériové výroby nedostal.
Autor: Repro Ecorra Kopřivnice
Chrysler/Desoto Airflow (1934): Největším problémem průkopnického vozu bylo absolutně špatné načasování. Airflow představený v první půlce 30. let moc předběhl svou dobu. O dvacet let později by to auto bylo za hvězdu: kromě aerodynamického tvaru mělo samonosnou karoserii a téměř dokonalé rozložení hmotnosti mezi nápravy 50:50. Airflow měl ale potíže s motorem. Chrysler se později pokusil auto přiblížit chutím tehdejším Američanů, ale bylo to málo. Prodeje byly i tak katastrofální.
Autor: archiv RNDr. Jiří Baum
Renault Dauphine (1956): "To, že se tohoto auta prodaly více než dva miliony potvrzuje, jak moc lidí chtěli tehdy, v padesátých letech auta. Jakákoliv auta," píše Dan Neil. Rychlost malého renaultu se prý dala měřit kalendářem, v rychlostních disciplínách mu tak podle Neila měla být soupeřem i zemědělská technika. Holt, Amerika evropská auta často chápat nemůže...
Autor: Renault
Ford Edsel (1957): Úplně špatné auto to nebylo. Tím, že mělo velkou spotřebu a bylo drahé, nebylo první ani poslední v historii. Očekávání publika a situace na trhu ale byly docela jiné. Drahé a výbavou nabité edsely nebyly navíc zrovna vzorem spolehlivosti. Projekt byl katastrofálně neúspěšný. To, že čelní maska připomínala mnohým ženské přirození - psala se padasátá léta - je už jen drobnost. Za tři roky existence značky Edsel na celém projektu Ford prodělal v přepočtu na dnešní peníze tři miliardy dolarů.
Lotus Elite (1958): Slavného Colina Chapmana, zakladatele kultovní automobilky Lotus, Dan Neil podle všeho zrovna v lásce nemá. V závodech veleúspěšné kupé Elite s revoluční konstrukcí karoserie, která byla samonosná, kompletně vyrobená z laminátu, bylo podle Neila sice nádherné a rychlé, ale jen do té doby, než se rozpadlo.
Autor: Ford
Amphicar (1961): Auto, které umělo plavat, slibovalo revoluci. Bylo to ale mizerné auto i mizerný člun. Na silnici bylo aspoň obratné, ve vodě tragicky pomalé. Největší potíží bylo ovšem to, že nebylo tak úplně vodotěsné, což je u vozidla, které se má pohybovat vodou, docela závažný nedostatek. Plavba tak závisela na tom, zda dokáže dostatečně rychle pracovat čerpadlo vylévající vodu z vozu. Z necelých čtyř tisíc amphicarů vyrobených v letech 1961 až 1968 jich ovšem prý většina stále jezdí a sem tam i plave. Hodí se hlavně při povodních.
Autor: autowp.ru
Chevrolet Corvair (1961): Auta s motorem vzadu jsou zábavná na řízení, ale taky dost náchylná k bourání. Rozložení hmotnosti dává takovým vozům výrazně přetáčivou charakteristiku. Dan Neil připomíná, že během druhé světové války měli nacističtí důstojníci okupující Československo zakázáno řídit rychlé Tatry s motory u zadní nápravy, protože se jich v nich mnoho zabilo. Krásný corvair měl podobnou vlastnost. Ralph Nader, ambiciózní právník, napsal o corvairu knihu "Nebezpečný v každé rychlosti", ve které poukázal na všechny vady vozu: Kromě jízdních vlastností byly tepány i nedostatky v interiéru či u převodovky, nit zkrátka nezůstala suchá.
Autor: autowp.ru
Problémy s ovladatelností corvairu plynuly nejen z neobvyklé konstrukce zadní nápravy, ale především z většinou špatného tlaku v předních pneumatikách. S nesprávným tlakem v pneumatikách při příliš rychlém nájezdu do zatáčky zadní kola snadno ztrácela kontakt s vozovkou a vůz se dostával do neřešitelné situace. Velmi problematická se ukázala rovněž konstrukce řízení, která spolu s absencí motoru v přední části způsobovala, že sloupek řízení i s volantem byl v případě čelního nárazu vražen řidiči přímo do obličeje. A aby toho nebylo málo, hrozilo i nebezpečí udušení výfukovými plyny při zapnutém topení v případě, že výfukové potrubí již prožral zub času, vydatný průsak oleje z motoru...
Autor: GM
Peel Trident (1966): "Peel Trident byl navržen a vyráběn na ostrově Man v šedesátých letech z dosud neznámých důvodů, podobně jako třeba Stonehenge," píše Neil. Trident navázal na model P-50, který může být označován jako nejmenší vůz na světě nebo nejrychlejší barová židle. Trident je podle Neila také dobrým příkladem toho, proč všechny futuristické automobily bublinovitých tvarů nikdy nefungují: Slunce vás uvaří za živa pod plexisklem.
Autor: Peelengineering
AMC Gremlin (1970): Zapamatujte si jméno Richard Teague, designér automobilky AMC byl autorem několika parádních aut své éry. Gremlin mezi ně ale nepatří. AMC byla tehdy v útlumu a snažila se najít odpověď na modely konkurentů od GM a Fordu. Teague šetřil čas a peníze, a tak klasickému sedanu AMC Hornet uřízl záď. Vzniklo tak auto s velmi bizarními proporcemi: s dlouhým nízkým předkem, s dlouhým převisem a useknutou zádí. Kromě laciného a ledabylého zpracování měl také otřesné jízdní vlastnosti. Mohl za to těžký šestiválec, který zatěžoval přední nápravu a který neměl protiváhu v odlehčené zádi.
Autor: AMC
Triumph Stag (1970): Z produkce koncernu British Leyland z konce šedesátých let můžete špatná auta vybírat namátkou. Takže považujte Triumph Stag za zástupce všech. Design věhlasného Giovanního Michelottiho je skvělý, zbytek je ovšem ůplně špatně. Vrcholem zmaru byl motor. Třílitrový osmiválec byl skvělý... pokud běžel.
Autor: Renault
Ford Pinto (1971): Pinto znamenalo ve své době návrat Fordu mezi malá auta na severoamerickém trhu. Špatné auto to nebylo, jen nesmělo bourat. Při nárazu zezadu totiž začalo hořet, protože konstruktéři umístili nádrž hned za zadní nárazník. Ford vyráběl Pinto devět let a podle všeho to byly pro manažery automobilky bezesné roky. Tušili, že není všechno v pořádku. Ford si tehdy údajně spočítal, že radši zaplatí 50 milionů dolarů na případném odškodném, než by investoval 121 milionů do úprav konstrukce.
Autor: Ford
Trabant: Tak romanticky jako my zpoza železné opony Neil legendárního trabanta nevidí. Starožitnost to byla už v době, kdy se v padesátých letech minulého století rodil. Východoněmecká odpověď na Volkswagen Brouk měla karoserii z duroplastu. Dvoutaktní motor čmoudil a ve výbavě neměl podle amerického novináře ani to nejnutnější. "Historie byla ovšem nakonec k trabantu laskavá. Tisíce východních Němců převezly jejich trabanty přes hranice, když padla berlínská zeď, což z něj udělalo jakéhosi automobilového osvoboditele," píše Dan Neil.
Autor: František Dvořák, iDNES.cz
Aston Martin Lagonda (1976): V diskotékových sedmdesátkách měly i superauta kokainový nádech. Takový byl i Aston Martin Lagonda, čtyřdveřová exoticky vyhlížející limuzína z hlavy Williama Townse. Lagonda byla krásná, ale technicky to byla katastrofa. Měl to být festival moderní elektroniky, symbolizovaný digitální přístrojovkou, palubním počítačem a ovládáním přes dotykové plochy. Kdyby to všechno ovšem někdy pořádně fungovalo.
Autor: Aston Martin
AMC Pacer (1978): A opět Richard Teague, designér AMC. Dan Neil vzpomíná, jak měli jeden tmavozelený Pacer doma. "Fungovalo dobře, dokud jsem neprojel dírou. To se pak těžké dveře uvolnily a zůstaly visely z pantů. Klimatizace nefungovala, takže jsem si v létě připadal jako mravenec pod lupou. A k tomu jsme sledovali výpary chemikálií, které se uvolňují z plastové přístrojové desky." Vzpomínky na škodovky z osmdesátých let lze popsat nějak podobně, že?
Autor: AMC
Ferrari Mondial (1980): Dokonce i legendární italský výrobce kultovních sporťáků jednou za čas šlápne vedle. Mondial byla velká rudá katastrofa. Na základech modelu 308 vzniklo velké a poměrně těžké kupé 2 + 2. Napříč namontovaný osmiválec měl jen 214 koní a jeho elektronika spoustu much.
Autor: Ferrari
Cadillac Fleetwood V-8-6-4 (1981): Odpojování válců je dnes stále rozšířenější. Když motor běží pod nízkou zátěží, ušetří se tak palivo. Ale v roce 1981, kdy byla elektronika v automobilech ještě v plenkách, to bylo obrovsky technicky náročné. GM si zaslouží ocenění za pokus, ale osmiválec V-8-6-4, který uměl odpojovat páry válců postupně tak, že z něj vlastně nakonec uměl být čtyřválec, by podle Neila měl být nazvaný "programem Titanic". Cadillacy s tímto motorem škubaly, zastavovaly se, měly hrubý zvuk a nefungovaly. Jejich majitelé nechávali systém odpojit. Po roce se toto provedení odporoučelo z nabídky.
Autor: Cadillac
De Lorean DMC-12 (1981): Automobilová ikona je obdivovaná, ale je to také románový příběh neúspěchu. Elegantní nadčasová karoserie od Giugiara ukrývá 2,8litrový šestiválec od Peugeotu, který si s těžkým autem zrovna suverénně neporadil. Auto bylo navíc předražené. Celkem sjelo z výrobní linky 8 583 DeLoreanů. Na začátku 21. století jich bylo v provozu zhruba kolem šesti tisíc.
Autor: Lukáš Hron, Mobil.iDNES.cz
A navrch příběh samotného Johna Zacharyho DeLoreana, který spojil značnou část svého profesního života se značkou Pontiac. Ještě předtím, než vystoupal do vrcholového managementu celého koncernu General Motors, podílel se například na vývoji legendárních Pontiaců GTO a Firebird. Po nečekané rezignaci DeLorean založil vlastní společnost DeLorean Motor Company. Za 56 milionů liber postavil moderní továrnu, ve které chtěl vyrábět technicky pokrokové automobily. Od britské vlády, která si od projektu slibovala vznik stovek nových pracovních míst v Belfastu, získal dotaci do startu výroby. Ale ještě než první delorean spatřil světlo světa, byla firma v konkursu. Na svoji dobu moderní kupé DeLorean DMC-12 ovšem nesplnilo prodejní očekávání a společnost DeLorean Motor Company v roce 1982 skončila. DeLorean ještě čelil obvinění, že se snažil automobilku zachránit kšefty s kokainem.
Autor: Lukáš Hron, Mobil.iDNES.cz
Chevrolet Camaro Iron Duke (1982): Devadesát koní výkonu bylo podle Dana Neila hodně tak v roce 1932. Jenže když se motor s takovým výkonem objevil o padesát let později pod kapotou legendárního sporťáku jménem Camaro, bylo to k smíchu. Základním motorem pro americkou legendu se tehdy stal dvouapůllitrový čtyřválec spojený s prehistorickou třístupňovou převodovkou. Dvacetisekundové zrychlení na stovku znamenalo, že takovému camaru byly zdatným soupeřem i žluté školní busy.
Autor: Ford
Maserati Biturbo (1984): Biturbo je pro mnohé italským synonymem pro "drahý šrot". Bylo produktem zoufalé firmy bez peněz, která se snažila vyhnout bankrotu, a je to na něm vidět. Všechno, co mohlo vytéct, shořet, urthnout se nebo prasknout to s jistotou udělalo. Soupis servisních akcí je dlouhý jako bible. Větší potupou už je jen Maserati TC, to je prosím Chrysler Le Baron, líný čtyřválcový model s předním pohonem, který dostal na příď hrdý trojzubec Maserati.
Autor: Maserati
Yugo GV (1985): Malcolm Bricklin je neortodoxní byznysmen s kariérou, kterou můžete prožít asi jen v Americe. Za více než šedesát let prodělal spoustu pádů i úspěchů. Založil přes třicet společností, které se pokoušely o výrobu nebo dovoz automobilů do Ameriky. Aféra s jugoslávskou Zastavou je asi nejznámnější. V roce 1985 ho začal dovážet do USA pod jménem Yugo. Mělo být nejlacinějším vozem v Americe. Dodnes je ovšem pro mnoho Američanů potvrzením, že Evropané neumí vyrábět auta. Vyhřívání zadního okna se prý hodilo, když jste ho tlačili. Motory umíraly, elektroinstalace hořela a různé díly odpadávaly. Kritika ovšem není tak úplně na místě, za první tři roky se v Americe prodalo 163 000 yug a skoro osmdesát procent majitelů říkalo, že by si ho koupili znovu. Kariéru vozu v Americe ukončila válka v Jugoslávii.
Autor: Zastava
Lamborghini LM002 (1986): Dvanáctiválcové terénní monstrum od výrobce supersportů se na Neilův seznam dostalo "čistě kvůli své otřesné klientele". "Rambo Lambo" byla civilní verze vojenského vozidla, které Lamborghini prodávalo do zemí jako Saúdské Arábie nebo Libye. Šejci s ním jezdili kontrolovat svá ropná pole. Syn Saddáma Husajna Udaj měl taky jedno, zničila ho americká armáda v roce 2004, když testovala účinky bomby.
Autor: Lamborghini
Ford Explorer (1995): Jak se na Neilův seznam dostalo jedno z nejprodávanějších aut v Americe? "Ve svém velkém úspěchu je Ford Explorer zodpovědný za to, že se tato země dostala do spirály automobilové obezity, se kterou se dnes potýkáme. Lidé, obzvláště řidičky, zjistili, že se jim líbí sedět vysoko. I když úspornější minivany odpracují stejné povinnosti lépe, lidé začali upřednostňovat image outdoorových SUV. A když se vozy zvětšovaly a zvětšovaly, kupující hledali ještě větší vozidla, aby se cítili bezpečně," popisuje trefně americký novinář.
Autor: Ford
Fiat Multipla (1998): Multipla je slavné jméno, které představil světu rozkošný rodinný van v 50. a 60. letech vyrobený na základech Fiatu 600. Multipla, která se objevila v roce 1998, byla všechno, jen ne rozkošná. Přitom po funkční stránce je dodnes nepřekonaná, šestimístný interiér jen čtyřmetrového auta je neskonale praktický, půdorys blízký čtverci dává autu skvělé jízdní vlastnosti. To auto ovšem proslavil prapodivný vzhled. Znají ho tak i v Americe, kde se nikdy neprodávalo. Dostalo se díky tomu i do muzea moderního umění Moma v New Yorku. "Multipla nám připomíná, že auta nemohou jen krásně fungovat. Musí být krásná. Aspoň nemohou vypadat takhle," uzavírá Neil.
Autor: Plymouth
Jaguar X-Type (2001): "Nezáleží na tom, že Jaguar X-Type nebyl špatný vůz. Mladí bohatí kupci měli pocit, že jsou nějak podvedeni. A byli," shrnuje Neil. Jaguar - tehdy vlastněný Fordem - chtěl patřit mezi prémiové značky. A na to potřeboval základní luxusní model, který by se postavil BMW řady 3 a Mercedesu třídy C. A protože Ford měl tehdy povedené a oceňované Mondeo, automobilka se chopila příležitosti. A ušetřila taky spoustu peněz za vývoj. Jenže při přestavbě masového modelu s pohonem předních kol na luxusní zboží narazil. Nakonec z toho byla i finanční katastrofa.
Autor: Jaguar
Pontiac Aztek (2001): "Byl jsem v na autosalonu v Detroitu ve chvíli, kdy GM odhalil Pontiac Aztek a nikdy nezapomenu, jak publikum zalapalo po dechu," popisuje Dan Neil. Z nadějného konceptu vzniklo auto, které vévodí žebříčkům nejošklivějších aut všech dob. "Aztek vypadá deformovaný a děsivý," píše Neil. Přitom je to podle těch, kdo s ním mají zkušenosti, praktické a schopné auto.
BMW 7 (2002): Vlajková loď mnichovské automobilky je dalším vozem, který i přes nesporné kvality obsazuje pravidelně čelní pozice žebříčků nejošklivějších aut všech dob. "Perfektně konstruované auto, úžasně rychlé a plné moderních technologií, mělo jen dvě chyby," popisuje Neil. První byl systém iDrive, otočný ovladač na středové konzoli, kterým šoféři řídili téměř vše, od klimatizace a navigace po audio. Designéři byli nadšeni, že interiér vyčistili od ovladačů, uživatelé byli ovšem nešťastni. Ovládání bylo složité, pro mnohé se stalo téměř nemožné jen uložit do paměti rádiovou stanici nebo přenastavit klimatizaci. Postupem času se iDrive výrazně zlepšil, první provedení ovšem opravdu vyžadovalo doktorát z kybernetiky. A pak ten design. Bláznivý vzhled ze skicáku slavného chuligána Chrise Bangla autu u klientely, která je přeci jen postarší a konzervativní, rozhodně potlesk nesklidila.
Autor: BMW
Anketa: Hlasujte o nejhorší auto světa
Autor: koláž iDNES.cz