Když jsem si tuto motorku prohlížel na dálku, řekl jsem si, že je velká. Když jsem měl příležitost poznat ji blíž, měl jsem pocit, že jí nějaký škodolibec snad mezitím ještě zvětšil.
Monstrózní vzezření ještě umocňuje agresivní „maskáčový“ nátěr. Ostře řezaná maska je ve spodní části zvýrazněna robustním zobákem. Poněkud zklidňujícím dojmem v celé kompozici působí drátěná kola. Ta crosstoureru skutečně sluší. Za zmínku také stojí masivní zadní jednostranná kyvná vidlice. Ta skrývá kardan, který pohání zadní kolo. Při balení na expedici můžete škrtnout položku sprej na řetěz. Místo něj zabalte lahev něčeho pro chladné večery.
Po detailnějším ohledání však postupně přicházím na to, že ono to s tou velikostí vlastně ani jinak nešlo. Do menšího rámu by se asi jen těžko vměstnal masivní vidlicový čtyřválec původem z Hondy VFR-1200F o úctyhodném objemu 1 237 kubických centimetrů. Ten produkuje mamutí kroutící moment 126 Nm a pokud ho roztočíte až na 7 750 otáček za minutu, pošle vám za odměnu téměř 130 koní.
Tuto porci výkonu zpracovává šestistupňová převodovka. Crosstourer nabízí hned dvě varianty, jednu klasickou s manuálním řazením a druhou se systémem s dvouspojkovým automatem, kterému se tady říká Dual Clutch Transmission, zkráceně DCT. Absence spojkové a řadicí páčky dává jasně na vědomí, že v mém případě mám tu čest s dvouspojkovým automatem. Znamená to také, že s sebou povezu o deset kilogramů více.
Palubní štít je relativně strohý. V případě verze DCT je to asi jedno, ale v okamžiku, kdy padne volba na „manuál“, bude asi trochu chybět otáčkoměr. Ten je zastoupen pouze tenkým LCD proužkem na horní hraně palubky. Zbytek obstarává jedno velké LCD s klasickými údaji, doplněnými o aktuálně zařazený rychlostní stupeň, hodiny, teplotu okolního vzduchu a v případě DCT také zvolený jízdní režim.
Na řídítkách je všechno tak, jak bývá zvykem. V mém případě však v levé části nalézám navíc táhlo ruční brzdy. Motorku s automatem při stání z kopce není jak zajistit. V případě téměř třísetkilové mašiny přijde tato možnost občas k duhu. Další novinkou jsou dvě tlačítka manuálního řazení, která se ovládají podobně jako na kole palcem a ukazováčkem levé ruky. Jen princip je obrácený. Podřazuje palec.
Na pravé straně kromě tlačítka pro vypínání motoru a startéru nalézám ještě kolébkový volič jízdního režimu. Nabízí režim D a S pro jízdu a neutrál. V horní části ovládané ukazováčkem je ještě tlačítko pro volbu automatického, nebo manuálního módu převodovky. Veledůležité tlačítko se nachází na panelu v levé části kapotáže. Dá se jím vypnout kontrola trakce. S ohledem na to, že tento stroj mívá občas namířeno i do lehčího terénu, je to funkce užitečná. Pro zkušenější jezdce, kteří si rádi dopřejí nějaký ten kontrolovaný smyk zadního kola, se nabízí možnost poloviční nebo úplné deaktivace této funkce.
Po nasednutí zjišťuji, že mých 180 a kousek centimetrů je pro manipulaci s crosstourerem na místě jen tak tak. Sedlo bohužel není výškově stavitelné a jeho úroveň nad silnicí stanovili výrobci na 850 milimetrů. Naštěstí se směrem k nádrži nepatrně snižuje. Je to sice jen pár milimetrů, ale výrazně pomohou. Když se tam sklouznu, je kontakt se silnicí trochu lepší. Nastartuji motor a za zvuk dávám této mašině jedničku. Hluboký drsný zvuk budí respekt už na volnoběh.
Pravý palec cvakne déčko a vyrážím do města. V městském provozu je tento jízdní režim jako ryba ve vodě. Jen někdy trochu překotně nasází kvalty nahoru a někdy mi připadá, že neví, co s nimi, a nerad se jich zbavuje. Ale s městskými kolonami si rozumí. Z té výšky mám perfektní rozhled. Okolo stojícím autům většinou vidím na střechy. Jen na proplétání mezi nimi to moc není.
Obrovská motorka je ještě navíc vybavena třemi cestovními kufry. Krásné stříbrné bedny s celkovým objemem úložného prostoru 113 litrů budí dojem nezničitelnosti. Tomu by odpovídala i pořizovací cena téměř 42 tisíc korun. Bohužel jsou plastové. Škoda. S hliníkovými by byl crosstourer větší frajer.
Pokládám motorku do zatáček a vychutnávám si náklon. S tím problém není. Navzdory hmotnosti a hlavně výšce motorka poslouchá na slovo. V jednu chvíli mě však nehezky vypeče automat. Ve chvíli, kdy se maximálně kochám příjemným průjezdem zatáčky, najednou zařadí a ztrácím krouťák na zadním kole. Někdo by měl décétéčku umět zakázat řadit v zatáčce.
Částečně tento nešvar řeší sportovní režim. Převodovka více vytáčí rychlosti a řadí v podstatě tak, jak bych řadil s manuálem. Ale pokud chci mít jistotu, vezu při nájezdu do zatáček levý palec na tlačítku mínus a případnou snahu převodovky řadit včas eliminuji.
Podvozek perfektně pobírá nerovnosti. Přední upside down vidlice s obřím zdvihem a zadní seřiditelný Pro-Link jsou dobrou volbou. Také masivní brzdové kotouče o průměru 310 mm vepředu a 276 mm vzadu neznají limity. Samozřejmě jsou brzdy vybaveny kombinovaným systémem ABS. Ten ovšem nelze deaktivovat.
Čím déle jedu, tím více mi dochází, že na jízdu v terénu to nevypadá. Ono se to vlastně dalo tušit už na začátku. Přední devatenáctka i zadní sedmnáctka jsou gumy čistě silniční. Svižný průjezd prašnou polňačkou nebo průlet po suché louce přinesou tolik adrenalinu, jako byste právě dokončili jednu etapu rallye Paříž – Dakar.
Přejezd travnaté meze s ranní rosou je pak srovnatelný s šestidenní. Tady mě už podruhé zrazuje automatická převodovka. V okamžiku, kdy potřebuji velejemně pracovat s plynem a spojkou, prsty levé ruky zoufale hledají oporu a motorka nepříjemně skáče. Na rozdíl od jezdce automat nevidí blížící se problém, a tak dělá to, na co byl vyroben. Jako vždycky buď zabírá naplno, nebo vůbec. Nic mezi. Za sebe tedy mohu prohlásit, že pokud s touto mašinou do terénu, tak s manuálem a jen opatrně nahlédnout.
Zanechávám adrenalinové zábavy a vracím se zpátky do asfaltové jistoty. S nastávajícím odpolednem začíná být trochu sychravo. Teploměr hlásí třináct stupňů. Zapínám výhřev rukojetí a rukavicemi prostupuje teplo. Docela rád se také schovám za rozměrný větrný plexi štít. Komu by nevyhovoval ten standardní, může si připlatit za ještě vyšší verzi touring.
Do příplatkové výbavy také bohužel spadá zásuvka na 12 voltů. To je u cestovatelského speciálu, za který zaplatíte bezmála 370 tisíc korun trochu škoda. Nabít telefon nebo navigaci si spořiví cestovatelé musí u pumpy. Z dalšího cestovatelského vybavení lze pořídit například boční padací rámy s mlhovými LED světly nebo centrální stojan.
Příjemně unaven mířím na dálnici. Hodnota na rychloměru ukazuje předpisovou stotřicítku a motor pode mnou bublá v tempu 4 500 otáček. V průběhu testu se našla příležitost popustit uzdu všem sto třiceti koním a velkému motoru dát trochu napít, a tak mě napadá jak jsem na tom asi se spotřebou. Vůbec to není špatné. Palubní počítač hlásí 6,2. Při objemu nádrže 21,5 litru to znamená, že než se s crosstourerem rozloučím, můžeme si dopřát ještě hodně slušnou projížďku.
