Fasujeme tmavě modré triko, brýle a pracovní kalhoty a vyrážíme na obhlídku 200 hektarů velkého nošovického areálu automobilky Hyundai. Zatímco ve svářecí hale a lakovně je lidských sil minimum, v hale finální montáže se to hemží jako v mraveništi. Na ploše o velikosti šestnácti fotbalových hřišť tu pracuje více než polovina všech zaměstnanců ve výrobě.
Člověk se nestačí pořádně rozhlédnout a už musí uskakovat před naloženými ještěrkami, vozíky a speciálními černými tříkolkami údržbářů. Na chůzi tu v hale mají bílými pruhy vyznačené „chodníky“, kterých se musíme v zájmu vlastního bezpečí držet. Přechody nejsou, je třeba se pořádně rozhlížet, živo je tu jako na Václaváku. Na bezpečnost tu vůbec hodně dbají: na každém rohu mají barevné ilustrace či nějakou výstrahu. A do toho květiny - spoustu květin. V hale průmyslové výroby je překvapivě čisto a útulno.
Každou chvilku se do monotónního hluku a zvuku výrobní linky ozve zatroubení klaksonů - jedno hotové a právě testované auto vyjelo z linky. „Každou necelou minutu sjede z výrobní linky jeden hotový kus. Za hodinu je to 66 aut, pro rok 2019 máme v plánu vyrobit 318 tisíc vozů,“ uvádí mluvčí Hyundai Petr Vaněk s tím, že výroba oproti loňsku lehce poklesla. Kromě brexitu v tom hraje roli i důkladné předzásobení dealerů na horší časy.
Šroubovák a šest kousků v dlani
Testujeme, jak složité je vyrobit si vlastní hyundai. Zatímco lisování všech sedmnácti dílů karoserie auta, jejich svařování jednotlivých dílů i lakování obstarají obří i menší žluté roboty, kabeláž a finální montáž už je ruční práce. Ta je náročná hlavně na koordinaci pohybů a čas, vyžaduje ovšem také sílu a spoustu spoustu ohýbání. Skelety aut jedou po lince, která se nezastavuje. Nikdy. Jen když hrozí krizová situace. I další směna musí přijít k lince s desetiminutovým předstihem tak, aby na tu předchozí navázala a nic se nezadrhlo.
Operátoři se v třísměnném provozu v rámci osmihodinové směny točí na čtyřech pozicích, aby neupadli do stereotypu a měli směnu pestrou. Některé úkony jsou fyzicky náročné a zvládnou je jen muži, většinu z nich ovšem zastane i něžné pohlaví a svou silnější polovičku často hravě strčí do kapsy. Žen pracuje v Hyundai asi sedmnáct procent. Na dveřní lince, kam si jdeme práci vyzkoušet i my, je jich asi třetina. Rozvrh si operátoři s group leaderem (v češtině pozice nejbližší mistrovi) domlouvají den předem.
„Jeden člověk se nenaučí všechny procesy na jedné lince, to není možné. Proto jsou zaměstnanci rozdělení do jednotlivých týmů a v nich se střídají. Naučí se šest až osm pozic tak, aby bylo možné zaměstnance střídat i době dovolené nebo nemoci,“ vysvětluje mistrová dveřní linky Martina Szabová. V automobilce pracuje už dvanáct let a neměnila by.
Fasuji celkem těžký akušroubovák a šest stříbrných šroubků - mým úkolem je za velmi krátkou dobu připevnit na předních a zadních dveřích část výplně k rámu. Akušroubovák nedržím v ruce poprvé, přesto mě omezený prostor, čas a odborný dohled stresují. Každý šroubek potřebuje přesný úhel, jinak mi ubíhají drahocenné sekundy. Jeden mi padá z magnetické hlavice. Další, které držím v ruce, mi při prvním pokusu o práci utíkají na zem. A za mnou jedou další dveře a šroubují další lidé. Sleduji ty zautomatizované pohyby a rychlost operátorů na lince a smekám. Ano, člověk se cvikem zlepší, druhé a třetí dveře jdou i z mých rukou o poznání rychleji, ovšem ta rutina a rychlost...
Automobilka Hyundai: Redaktorka auto.idnes.cz Martina Procházková si na dveřní lince vyzkoušela, jak se auto vyrábí.
O kousek dál nasazujeme na dveře trim - výplň. Je potřeba vzít do rukou správný díl (není to snadné, modely Hyundai, přední a zadní, levé a pravé dveře se na lince střídají), napojit konektor na elektrické stahování oken a nasadit táhlo kliky. Operátor musí ruku přesně a rychle namířit, zaposlouchat se do cvaknutí a pak ještě doklepnout pěstí výplň k rámu dveří.
Mnohem více mi pak vyhovuje polep loga a modelu na zadní dveře auta - čistá a snadná práce, především nesplést správný nápis, i to se tu stává. Chyby vychytává takzvaný keeper.
Pustit rádio, zatroubit a jedeme
Jak dlouho trvá, než se člověk procesům na lince naučí? „Je to různé. Někdo zvládá režim za dvě hodiny, někomu nestačí ani čtrnáct dní. Není tak hrozné naučit se fyzické práci, ale stíhat čas - naučit se rytmus té linky a sladit si úkony tak, aby vše fungovalo,“ vysvětluje Szabová.
„Pro zaměstnance to může být v začátcích stresující, ale na prvních čtrnáct dní mají u sebe mentora, který jim pomáhá se s linkou zajet, naučit se úkony, najít ten rytmus. Mentoři mají triky na rychlost a tipy, jak si práci usnadnit a nedělat chyby. Lidé se tu učí od zkušenějších operátorů nejrychlejší a nejjednodušší cestu,“ shrnuje jedna ze dvou žen v pozici group leadera.
Finální kontrola vyrobených kusů se mi zamlouvá nejvíc. Jedoucí pás se blíží ke svému konci, my s protokolem urychleně nasedáme za volant, startujeme a zkoušíme všechny funkce - ostřikovače, stěrače, světla, blinkry, stahování okének, ale i autorádio. Je to hra s časem. Nakonec zařadit jedničku, rozjet se, prudce zabrzdit a pořádně potrénovat klakson.
Devadesát osm aut ze sta je v pořádku a míří na seřízení geometrie a další testy. Zhruba dvě ze sta se odstaví a nesoulad se řeší. Pak už auta čeká třešnička na dortu - polygon za tovární halou: kopce, ostré zatáčky a různé povrchy, včetně toho kluzného.
„Brzdy testuji ve vysoké rychlosti kolem 120 kilometrů v hodině. Sleduji tlumiče, ABS, poslouchám zvuk motoru a vnímám nesrovnalosti,“ popisuje mi jeden z testerů, zatímco se proháníme okruhem ve zbrusu novém červeném modelu Hyundai i30N. Okruh v areálu automobilky měří 3,3 kilometru, nejvýkonnější i30N si pak kolečko dává dvakrát.
Součástí okruhu je i testovací rampa, kam auto vyjede na kontrolu podvozku. Pokud se nikde nic neuvolnilo, nikde nic neteče a vše sedí, jak má, může odjet nové auto k zákazníkovi.
Hyudai Nošovice
Areál automobilky Hyundai v Nošovicích |