Z kapsy totiž vytáhl sošku jaguára, obvykle umístěnou na kapotě vozu. „Kvůli focení jsem zajel do myčky a oni mi ji tam ulomili,“ smutně vysvětloval.
Jaguar není v Česku příliš rozšířená značka. Co vás k jeho koupi přivedlo?
Jako malý kluk jsem samozřejmě miloval italská auta, jako je ferrari nebo lamborghini. Miloval jsem ale i anglickou klasiku, kterou jaguary bezpochyby jsou. No a před dvěma lety se klukovský sen změnil ve skutečnost. Byl to skvělý pocit, když jsem si tohle auto přivezl poprvé domů.
Jste s ním spokojený?
Auto je to naprosto spolehlivé. Za ty dva roky s ním nebyl jediný problém.
Tyto vozy mají punc luxusu. Koupil byste si třeba i korejské auto?
Toho už bych se dneska vůbec nebál. Je to otázka peněz. Jestliže jich nemám tolik, abych si mohl koupit třeba mercedes, tak mi dobře poslouží vůz třeba i z Koreje nebo z Japonska. Já jsem měl nissana a mazdu, takže vím, o čem mluvím. Byla to spolehlivá auta.
Jaká auta jste vystřídal?
Když mi bylo osmnáct, tak jsem si koupil kombiverzi žigulíka. Bylo to prakticky jediné auto na trhu, kam se mi bez problému vešlo piano Fender. Pak už jsem auta začal dost střídat. Měl jsem několik mercedesů, volvo, Forda Sierru, Mazdu 323, Nissana Primeru a před jaguarem jsem jezdil Alfou Romeo 166.
Bylo některé z nich oblíbené, případně neoblíbené?
Vyloženě neoblíbené auto jsem asi nikdy neměl. Pokaždé jsem ho kupoval s tím, že ho musím mít minimálně na tři roky. Jednak je to optimální čas na to, aby si ho člověk užil, a taky už za tuhle dobu mívá dost najeto, takže je potřeba vozový park obnovit. Asi nejoblíbenějším vozem byl Mercedes 280 SEL, který jsem v roce 1987 koupil od Karla Svobody. Bylo to krásné auto a na tu dobu něco hodně výjimečného. Dost těžko jsem se s ním loučil, ale nebylo zbytí.
Uplynuly ony tři roky?
Bylo to spíš tím, že jsem v něm prožil dost ošklivou bouračku. Měnil se předek a auto začalo trošku zlobit, takže jsem se ho musel zříct.
Byla to vaše jediná nehoda?
Bylo jich bohužel víc. První byla s žigulíkem dva měsíce poté, co jsem udělal řidičák. Po dešti mi to ujelo na žulových kostkách a celá pravá strana mého nového auta byla zničená. Poslední bouračka se mi stala asi před osmi lety na brněnské dálnici, kdy jsem řídil půjčený mercedes se sjetými pneumatikami. Bylo mokro, já jsem nepřizpůsobil rychlost a asi ve stovce začaly problémy. Auto pak bylo na odpis.
Poučil jste se?
Zcela určitě. Myslím, že bouračky, pokud máte to štěstí a nic se vám nestane, se dají brát jako cenná zkušenost. Dáváte větší pozor nejen na sebe, ale snažíte se více předvídat i chování ostatních řidičů. Každý, kdo někdy usedne za volant, by měl počítat s tím, že sice může jet podle předpisů, ale nikdy neví, kdo se proti němu vyřítí v protisměru.
Měl jste několik mercedesů. Jak jste byl spokojený s touto značkou?
Auta to jsou spolehlivá. Mercedes mě zklamal jen jednou. S rodinou jsme se vraceli z Německa a na dálnici to najednou přestalo jet. Na odpočívadle jsem bezradně koukal do motoru a najednou mi někdo zaklepal na rameno. Úplně náhodou se tam objevil kamarád Pepa Majer, který byl zároveň automechanik. Půjčil mi baterku, já nastartoval a dojeli jsme až do Plzně. Tam jsem natankoval a zase nic. Znovu nás zachránil pumpař, který mi baterku půjčil jen tak „na ksicht“. Že prý mu stačí, když ji vrátím, až někdy pojedu kolem.
Netoužíte po menším a rychlejším voze?
Jsem spíš na limuzíny. Jednou bych si chtěl pořídit klasickou, velikou ameriku. Třeba typický cadillac, který nemusí jezdit rychle, ale je veliký a pohodlný. Jenže manželka je proti. Snad ji jednou přemluvím.
Jaké byly vaše řidičské začátky?
Dělal jsem „papíry“ v autoškole, kterou prošlo hodně lidí z branže. Řidičák si tam dělala třeba i Helena Vondráčková. Tam jsem dostal dobrou školu. Nejdůležitější je ale praxe. Čím víc toho najezdíte, tím zkušenějším se stáváte řidičem.
Když někam jedete s rodinou, kdo řídí?
Většinou jsem za volantem já. Navíc v tomhle autě je to radost. Má to tempomat, takže si nastavím rychlost a užívám si cestu, která mi i jako řidiči mnohem více utíká.
Doma máte jedno auto?
Máme dvě. Manželka má malou Alfu Romeo 147, kterou si vybrala sama. Bydlíme na okraji Prahy, oba jsme dost časově vytížení, a proto je pro nás druhé auto prakticky nezbytné.
Podle čeho jste na jaguara vybíral barvu?
Jaguary jsou obecně víc na zelenou, ale myslím, že bordó, kterou jsem si zvolil, se na tohle auto taky docela hodí. Mám radši barvy, na kterých tolik není vidět špína. Proto nechci černou barvu nebo nějaké světlé odstíny. Ideální je něco mezi, aby nebylo tak ošklivé, když projedete kaluží.
Jaký důraz kladete na zabezpečení vozu proti krádeži?
S tím bohužel zkušenosti mám. Jednou mi ukradli volvo, které jsem měl asi tři měsíce. Pochopitelně už se nikdy nenašlo. Jinak vykradený vůz jsem měl snad jen jednou. Ono dneska si auto chránit je hrozně těžké. Pokud se organizovaný gang rozhodne, že vám ho ukradne, tak tomu nezabráníte. Nezbývá než věřit, že standardní zabezpečení odradí alespoň zloděje amatéry.
A co auto a hudba?
Je to fajn doplněk, ale nesmí být rušivým elementem. Řidič by měl vnímat to, co se děje okolo něho. Přeslechnout třeba sirénu hasičů může stát život. Takže pokud na vás někdo zatroubí, tak by to mělo být slyšet. Jet dvě stě v hodině s rádiem puštěným na plný pecky je podle mě hazard.
Co posloucháte?
Hlavně rádio. Když už sáhnu po cédéčku, tak je to většinou jazz nebo klasika.
Co vidíte jako velký problém českých řidičů?
To je alkohol. Ať si lidi panáka dají, ale ať pak využijí služeb některé z firem, které fungují na principu taxi. Jejich řidiči domů odvezou vás i vaše auto. Mně se občas stane, že si někde dám víno a jsem tam autem. Než abych riskoval, že zraním sebe nebo někoho dalšího, tak se nechám odvézt.
Alespoň mírné množství byste řidičům tedy nepovolil?
Třeba ve Francii to vzhledem k disciplinovanosti tamních řidičů funguje, ale u nás by to asi byl problém. Já bych to raději nepovoloval.
 Limuzína z Británie je možná jen předstupeň na cestě k cílové metě Michala Davida - ke klasické velké americe |
