Mám takový speciální systém cviků na roztahování prstů a natahování šlach. Při držení houslí je totiž ruka nepřirozeně vytočená a šlachy se pak zkracují. Těmito cviky se to vyrovnává, vysvětluje Jaroslav Svěcený.
Jezdil jste s Mazdou 626, nyní Mazda 6. Že by záliba v japonských vozech?
Dřív jsem jezdil německými vozy a japonských značek jsem se bál. Nakonec mě přesvědčil jeden známý, který mi mazdu půjčil na týden, a já zjistil, že bych s ní mohl být spokojený. Nebýt jeho, asi bych sáhl po něčem z Německa, ale teď změny rozhodně nelituji.
Podle čeho se při výběru rozhodujete?
Především mě zajímají motorické vlastnosti. V mazdě mám dvoulitr, který mi bohatě stačí. Je to střední cesta mezi spotřebou a výkonem. I když to třeba v Německu celkem honím, s průměrnou spotřebou se pohybuji okolo osmi litrů. Když toho najedete tolik jako já, tak je znát, jestli jezdíte za osm, nebo jedenáct litrů.
Pro mě je důležité i to, že se japonská auta méně kradou. Často stojím před kulturními domy a divadly na různých místech po celé republice a pokaždé jsem hrozně rád, když tam auto po vystoupení najdu stát.
Jaké máte v autě zabezpečovací prvky?
Můžu si zamknout převodovku a mám i nějaký alarm. Na ten ale moc nesázím. Každou chvíli někde něco houká a lidé už ani nereagují.
Abych se přiznal, tak bych spíš čekal, že budete mít kombíka…
Na to moc nejsem. Poslední roky jezdím s hatchbacky a změnu neplánuji. Je to ideální kombinace praktické stránky s designem. Konkrétně Mazda 6 se mi jeví jako pěkné spojení sportovního a rodinného vozu. Dost často vozím třeba cembalo a potřebuji ho někam složit. Když kupuji nové auto, tak na mě v prodejně koukají jako na blázna, protože si kufr přeměřuji metrem, abych měl jistotu, že se tam vejde.
Při cestách za koncerty jste procestoval řadu zemí. Co ve vás zanechalo největší dojem?
Řídil jsem leckde. Vrcholný zážitek mám z Indie. Jízda na dvanáctiproudých silnicích v Bombaji byla řidičskou maturitou. Strašný chaos, který řidiče nutí k absolutnímu soustředění. Ale všichni s tím počítají, a proto to funguje. Zážitkem byly i tamní krávy, které jsou pro hinduisty posvátné. Stojí a leží úplně všude. To si pak připadáte jako při slalomu. Je to, jako byste jeli po dálnici na Brno a na okraji, kde nejsou žádná svodidla, by postávaly krávy, které vám kdykoliv mohou vběhnout do cesty.
Kolik aut vám prošlo rukama?
Aut jsem měl celkem osm. Řidičskou premiéru jsem prožil v autoškole na Škodě 105. Učil mě bývalý automobilový závodník, který své žáky s oblibou mučil tím, že je nutil parkovat ve všech myslitelných škvírách. Tenkrát jsem se zapotil, ale dnes mu za to děkuji. Obzvlášť když vidím, jak řidiči zejména v Praze parkují v řadě aut. Omlátí nárazník a klidně odejdou.
Je z těch osmi aut nějaké, na které s oblibou vzpomínáte?
Tak to bude to první vlastní, kterým byl žigulík. Najel jsem s ním toho spoustu. Problémy nastávaly jen na sněhu, protože jeho zadek na silnici doslova tancoval. Řešil jsem to tak, že jsem kufr něčím zatížil.
Zajímáte se o historické housle. Netoužíte třeba po veteránovi na čtyřech kolech?
To by se mi moc líbilo. Žádá si to ale tolik času, že je to pro mě nereálné. Mám kamarády, kterým veterán stojí v garáži a oni tam s ním tráví hodiny a hodiny. No a manželky jim pak nadávají, že si auta všímají víc než vlastní rodiny.
Jezdíte i automobilové závody osobností. Co vás na nich láká?
Je to relaxace. Během jízdy totiž nemáte čas myslet na nic jiného. Na okruhu jsem řídil Forda Fiestu i porsche.
Na jakých příčkách končíte?
Nikdy jsem neskončil na chvostu a nikdy jsem nebyl první. Největším úspěchem bylo třetí místo na Nürburgringu. Většinou se pohybuji těsně za medailovými pozicemi. Na těchto setkáních jde především o zábavu. Abych se přiznal, tak mě možná i víc baví závody, kdy se jezdí na co nejmenší spotřebu. Při tom se člověk zase naučí s autem zacházet tak, aby ho zbytečně nerasoval.
Když se ze závodního okruhu vracíte do normálního provozu, opouštějí vás závodní ambice?
Samozřejmě. Bohužel je tu spousta takových, kteří se na okruhu nesvezou, a tak si to nahrazují na běžných silnicích. Pak to končí těmi neslavnými statistikami.
Jaký jste spolujezdec?
To je moje slabina. Jsem klasický kibic. Když jedu s mojí paní, tak řadím, brzdím, trousím poznámky typu dávej pozor, tady si najeď, nejezdi tak blízko... Naštěstí je na to zvyklá a já se v pozici spolujezdce ocitám jen nárazově.
 Dřív jsem jezdil německými vozy a japonských značek jsem se bál. Nakonec mě přesvědčil jeden známý, který mi mazdu půjčil na týden, a já zjistil, že bych s ní mohl být spokojený. |
 V mazdě mám dvoulitr, který mi bohatě stačí. Je to střední cesta mezi spotřebou a výkonem. |
 Poslední roky jezdím s hatchbacky a změnu neplánuji. Je to ideální kombinace praktické stránky s designem. |
 AUTO MUSÍ HRÁT Houslový virtuos Jaroslav Svěcený automobily hodnotí i podle zvuků, který vydávají. Jak se odněkud začne ozývat podivný hluk, začíná se ve voze cítit divně. |
 Jsem klasický kibic. Když jedu s mojí paní, tak řadím, brzdím, trousím poznámky typu dávej pozor, tady si najeď, nejezdi tak blízko... Naštěstí je na to zvyklá a já se v pozici spolujezdce ocitám jen nárazově. |
