Straším řidiče i chodce
Už první metry jízdy po Praze napovídají, že jsem asi nedostal ten nejlepší nápad. Před Litochlebským náměstím je rychlost v místech několika přechodů pro chodce snížená na třicet kilometrů v hodině. Jsem jediný, kdo ji dodržuje.
Ostatní řidiči se na mě dívají podezíravě. Buď modrou fabii, ve které jedu, považují za civilní policejní vůz a hledají radar, nebo vůbec nechápou, co se děje. Stejně nedůvěřiví jsou i lidé na chodníku. Pomalu jedoucí auto je jim podezřelé. Než se večer vrátím domů, zažiju stejný pocit na každém omezení rychlosti.
Odborník na bezpečnost dopravy z Autoklubu České republiky Václav Špička, který se mnou jako spolujezdec cestuje, se jen usmívá. Ještě před začátkem cesty mě varoval: "Počítejte s tím, že vás budou mít ostatní za pitomce."
Kaskadéři s vozíkem
Dopolední provoz na dálnici je klidný a bez potíží se dá jet povolenou stotřicetikilometrovou rychlostí. Pokud by po dálnici v tu dobu jeli jen samí slušní řidiči, neměl by nás až do Brna nikdo předjet. To je však jen teorie.
U Mirošovic se před nás dere osobní auto s přívěsem a dopouští se hned dvou přestupků. Jednak nás podjíždí zprava (vlevo nás předjíždí někdo jiný), a navíc jede výrazně víc než sto třicet kilometrů v hodině. Přitom nejvyšší povolená rychlost pro přívěs je osmdesátka. Za třicátým kilometrem míjíme řidiče felicie, který má dost starostí s tím, aby svoje auto s přívěsem udržel v jízdním pruhu.
Aby také ne, když s naloženým vozíkem, který smí jet nejvýš osmdesátkou, jede téměř stotřicítkou. Přívěs létá ze strany na stranu a jen těžko se odhaduje, co všechno řidič zvládne. Stačí poodjet několik kilometrů a situace se opakuje, tentokrát ve větším provedení. Za dodávkou Citroën vlaje ve vysoké rychlosti velký přívěs. Co museli dodržovat čeští řidiči
Nepleť se, závodíme
(kuriozity z vyhlášek)
Monarchie
V roce 1866 začal platit řád policie silniční, platný pro Království české kromě hlavního města Prahy
* Císař, poslanci a majáček
Chování politiků, kteří si přednost před ostatními řidiči vynucují zapnutým majáčkem, má na silnicích více než stoletou tradici. Už na konci 19. století platilo toto pravidlo: "Vozům, v kterýchž jedou členové nejvyššího dvora (tj. císařské rodiny), musí se vyhnouti každý povoz, i byť by opustiti musel levou stranu dráhy."
* Při řízení buď bdělý!
Dnes ohrožuje řidiče mikrospánek, dříve to bylo poctivé podřimování a vyhlášky takové chování nepovolovaly: "Co nejpřísněji zakázáno jest kočím při jízdě spáti na vozích."
Republika
V roce 1935 vznikly jednotné zásady silničního provozu na celém území Československa
* Jezděte tiše
"Vozidlo nechť jede vždy, zejména však v uzavřených osadách a v blízkosti lidských obydlí, způsobem co nejtišším."
Protektorát
Po okupaci českých zemí nacistickým Německem dne roku 1939 vyšlo nové nařízení
* Naučte se řídit
"Kdo nedbá dopravních předpisů, je na předvolání dopravně policejního úřadu nebo orgánů jím zmocněných povinen zúčastnit se vyučování o chování v silniční dopravě."
Totalita
* Řidič, který bourá, je sabotér
O dopravě a rostoucím počtu havárií hovořil v padesátých letech na zasedání ústředního výboru KSČ i Klement Gottwald. "Uvážíme-li, že doprava je obzvlášť citlivé místo pro nepřátelskou sabotáž a diversi - pak není zajisté od věci, jestli i z tohoto místa vyzveme všechny skutečné komunisty v dopravě, aby přísným a disciplinovaným plněním svých povinností, jakož i zvýšenou ostražitostí ve službě dbali o řádný chod dopravy a pomáhali odhalovat vědomé škůdce a sabotéry."
Jsme v polovině cesty do Brna a Václav Špička už dávno přestal dělat čárky za každé auto, které nás předjede větší než povolenou rychlostí. Nemá to cenu. Do poznámkového bloku si píše jen ty nejvydařenější závodnické kousky, například souboj Volkswagenu Passat a Peugeotu 307. Oba vozy stupňují rychlost, ale souboj je nerozhodný. Znenadání se však přiřítí obyčejná Škoda Fabia a ve více než stopadesátikilometrové rychlosti nechává oba soupeře za sebou.
Česká značka vítězí. Snažím se držet v pravém pruhu mezi kamiony, abych se závodníkům nepletl do cesty, ale ne vždy se to při předjíždění podaří. To hned dostávám důraznou lekci od řidiče tmavě olivové fabie, který je těsně zavěšený za naším autem. Podle něj se neúměrně loudám, navíc drze v levém pruhu a zasluhuji si problikat dálkovými světly. Uhýbám z cesty a raději sleduji závody kamionů. Tři vedle sebe blokují všechny pruhy na dálnici a bok po boku se sunou do mírného stoupání.
V dostihové terminologii se takovému boji říká hlava-hlava. V řidiči tmavě červené octavie po našem boku začíná vřít krev, být jen pasivním divákem ho nebaví. Jakmile vítězný kamion dokončí předjížděcí manévr, přišlápne plyn a rychlostí okolo sto osmdesáti kilometrů v hodině vyráží vpřed.
Takhle jezdí policie
Po necelých dvou hodinách mám dálnici úspěšně za sebou. Kromě plně naložených kamionů, několika starších škodovek a hrstky opatrných řidičů jsem nikoho nepředjel. Stále mám dobrý pocit z toho, že jsem jel plynule, podle předpisů a nikoho jsem po cestě neohrozil. V Brně na křižovatce u hotelu Slovan mě dobrá nálada přechází. Lekci ze závodnické taktiky mi tu dává přímo policie.
V levém pruhu, který za křižovatkou pokračuje přímo, stojí fronta asi dvaceti aut. Pravý pruh, určený pro odbočení vpravo, je prázdný a čekám v něm zařazený hned za policejní dodávkou, která se tváří, že jede stejným směrem. Jakmile však na světlech naskočí zelená, vyráží policejní vůz prudce dopředu a proti všem předpisům míří doleva. Pochopitelně, komu by se chtělo v tom horku způsobně čekat ve frontě, když se dá všechno vyřešit jedinou elegantní "myškou". Karambolu s ostatními vozidly v levém pruhu se řidič policejní dodávky bát nemusí. Místo mu tam totiž dělají kolegové policisté v osobním autě.
Když tečou nervy
Z Brna se do Prahy vracíme přes Svitavy, Hlinsko a Kutnou Horu. Průjezd každou obcí je neměnný. U začátku obce přibrzdím na předepsaných padesát, auta jedoucí za mnou se rychlosti přizpůsobí a sto až dvě stě metrů ji dodržují. V pohledu do zpětného zrcátka je však vidět, jak si někteří řidiči (když v nich zvítězí přesvědčení, že nejsme policisté v civilu) začnou bubnovat prsty na volant. Dusno z toho, jak ten nemožný louda před nimi zdržuje, by se dalo krájet. Do konce obce vydrží předepsanou rychlost jen málokdo a přes plnou čáru, často více než osmdesátikilometrovou rychlostí, mě předjíždí jedno auto za druhým.
Ve všech městech a vesnicích to je stejné. I v Maloticích za Kutnou Horou, kde policisté měří rychlost. Přistižených aut je tolik, že při čekání na zaplacení pokuty musí stát v dlouhé frontě. "Většině z nich naměříme přes osmdesát, ale jezdí se tu i přes sto deset," říká rezignovaně policista, který právě zastavuje další vůz. "Jsme tu jenom za blbce. Řidiči jsou arogantní a pokuty nízké. Dokud se nebudou moci znovu odebírat řidičské průkazy, tak si nikdo z dodržování předpisů hlavu dělat nebude," dodává nad právě vybranou tisícikorunou.
Jsem jednička. Nebo něco jiného?
Kvečeru jsem zpátky v Praze. Pohrdavých pohledů od ostatních řidičů mám za celý den plné zuby, ale chci s předpisovou jízdou vydržet až do konce. Strahovským tunelem projíždím přesně tak, jak ukazuje světelná signalizace - šedesátkou. Když zastavuji na semaforu za tunelem, řidič za mnou mi ukazuje, co si o mé jízdě myslí. Ve zpětném zrcátku vidím jeho vztyčený prostředníček... Jsem jednička? Nebo něco jiného? Končím s předpisovou jízdou. Potřebuji se dostat do vedlejšího pruhu. Kdybych nepoužil "myšku" brněnských policistů, čekal bych na té křižovatce ještě teď.
 Přestupků je tolik, že je policisté nestačí trestat. Při kontrole rychlosti v Maloticích na Kutnohorsku odhalili policisté tolik porušení vyhlášky, že přistižení řidiči museli čekat na zaplacení pokuty ve frontě. |
 Tři kamiony vedle sebe zablokují dálnici ve stoupání na stovky metrů. |
 Řidiče, který jede podle přepisů, je potřeba předjet za každou cenu. |
